I když jste nikdy neplachtili, pár slov ze slovníku jachtařů dobře znáte: lanoví, ráhno, kokpit a samozřejmě kosatka. Rádi na vodní hladině sledujeme bělostnou plachtu, do které se opírá vítr. Výraz, který je v poezii a literatuře blízký slovu svoboda…

Text: Michaela Zindelová
Foto: Jan Šilpoch

Sportovní klub vozíčkářů (SKV) nabízí lidem s postižením možnost vyzkoušet jachting v pražském Podolí. Před pěti lety se do loděnice Yacht klubu CERE vydala i Jitka Burianová (38), žena se sportovně elegantním vzhledem na vozíku. 

Než jsme se dostaly k jejímu klíčovému slovu mezi sportovními disciplínami, vodě (ať už při plavání či v posledních letech jachtingu), musely jsme se společně krátce ohlédnout na úraz, který mladé ženě s čerstvým maturitním vysvědčením a vizí vysoké školy radikálně změnil plány. Vzpomíná: „V roce 2001, v létě, jsem lezla v Rumunsku. Nebyla jsem nikdy horolezec, ale ,horochodec´ jsem slušný. Když jsme se dostali z nejvyšších hor dolů, šli jsme se projít k řece, ale museli jsme se vyškrábat na stráň. Já nahoře uklouzla na kluzkém podloží a sjela jsem úplně dolů,“ říká Jitka a vypočítává: „Páteř, Kladruby a rehabilitace v Parapleti. Po roce stráveném na různých štacích jsem byla usazená na vozík… Musela jsem se se vším srovnat.“

Po potřebné zdravotní pauze začala Jitka studovat vysokou školu, přírodovědu v Českých Budějovicích – pomohlo jí to přebít i bolavou psychiku novými zážitky: „Už jsem jezdila autem, byla jsem vybavená všemi pomůckami, které mi ulehčily všední dny. Začala jsem se kolem víc rozhlížet.“ Nabízel se sport, ovšem tehdy nebyla nabídka tak široká… „Ráda jsem plavala a plavu, v Českých Budějovicích se nabízela plavecká akademie Kontakt bB, to byla moje vyhledávaná adresa. K nástupu do světa sportovních disciplín patřil také amatérsky postavený handbike.“

Sžít se s plavidlem

A později přibyla i jízda ve vlnách. V jachtklubu posadili instruktoři Jitku do jednomístné lodě a podali potřebné informace kolem ovládání. A pak vyplula. „Instruktoři si tohle mohli dovolit, věděli, jak je jachta bezpečná, navíc za mým plavidlem jel ,záchranný´ motorák pro případ, že by se cokoliv dělo,“ vypráví se smíchem Jitka. „Napoprvé jsem fakt neměla pocit větru ve vlasech. Pokud jsem plula rovně, nic moc se nedělo, ovšem když chcete udělat obrat, loď se nakloní. A vy se musíte srovnat. Postupně jsem chápala, co si v jakém okamžiku člověk může dovolit. Bylo to spíš soupeření stresu a svobody. Začala jsem se sžívat s plavidlem,“ vzpomíná.

Někdy cítím hroznou únavu, ale pokaždé také radost, už proto, že jsem se ocitla po dnech v rušném městě najednou v přírodě. Jsem na vzduchu, čistím si hlavu.

Oddíl netrénuje jen na řece v Podolí, ale také na Nechranické přehradě, kde je k dispozici plocha mnohem větší. Brzy dostal klub nabídku vycestovat do Anglie. Jitka s úsměvem přiznává: „Do výběru jsem se dostala jako začátečník, co uměl anglicky, ve výběru byly preferovány ženy. Do soustředění jsem jela na jachtě všeho všudy třikrát. Vyrazily jsme s kolegyní na kurz, kde jsme se dozvídaly, kdo má za sebou kolik let strávených na jachtě. Měli za sebou sezony, my hodiny.“ 

Přesto si Jitka s odstupem času myslí, že v Anglii toho moc nepokazily. Ten týden byl důležitý „nejen pro hlavu, ale pro celého člověka“, gestikuluje a pokračuje: „Moc nás to naučilo, už jsem se tak nebála, protože podmínky během plaveb byly drsnější, vítr mnohem silnější. Zažila jsem v Anglii i první závod, kdy jelo vedle sebe deset lodí pohromadě, náš úkol byl zabránit srážce. Jelo se v chráněné zátočině, blízko u moře. Ten pobyt nás postrčil o pěkný kus dál…“

Strůjcem své jízdy

Kupodivu je jachting vhodný pro mnoho typů postižení, nejen nohou, ale i rukou. Řízení rukama se dá přepnout i na šlapání, a pokud má někdo horší ruce, dá se to vymyslet, protože na některých lodích se kosatka přehazuje automaticky. 

V plachtění není rozhodující věk, jde o ovládání, rychlé vyhodnocení situace a reakci, podle Jitky se jedná o jemnou hodinářskou práci. V tuhle chvíli jezdí v pražském oddílu pravidelně tři aktivní lidé. Sportovní klub vozíčkářů a CERE, hlavní provozovatel jachtingu, společně pořádají pravidelné nábory na jaře. 

V průběhu pěti jachtařských let už Jitka absolvovala mezinárodní závody v Německu a Rakousku – všude tam funguje dobrá spolupráce mezi tamními oddíly a českou stranou. Naposledy byla na soustředění před dvěma roky v Japonsku, v Hirošimě. „Tohle setkání pořádá ISAF, mezinárodní jachtařský svaz, protože jachting v tuto chvíli nepatří do rodiny paralympijských disciplín. Takže se svaz snaží získat nové členy,“ dodává.

A co na sebe? Jitka připomíná: „Trénink míváme od pěti odpoledne, zpočátku jsem některé věci hodně podcenila, třeba oblečení. Byla jsem často promočená, později jsem se rozhodla pro koupi nepromokavých kalhot a bundy. Hodí se i dobré boty, já mám neoprenové, které se dají využít v lodi i při potápění. Když jsme na vodě dlouho, je mimo jiné problém s toaletou, dost ,divočina´. Nepřekračujeme proto délku dvou hodin.“

A co Jitku na plachtění přesto, že u nás není plocha pro vrcholové podmínky, přitahuje? Říká se zamyšlením: „Já neplánuju nějaký ambiciózní výskok nahoru, mně stačí kondiční až rekreační úroveň. Nevadí mi, když na závodech skončím na druhé straně tabulky. Můj poslední úspěch bylo 5. místo na loňském Prague Sail Open, na závodech, které se jedou dohromady se zdravými jachtaři. Někdy cítím hroznou únavu, ale pokaždé také radost, už proto, že jsem se octila po dnech v rušném městě najednou v přírodě. Jsem na vzduchu, vyčistím si hlavu. Na vodě jsem odkázaná na sebe, jsem strůjcem své jízdy. A těším se, co se stane při každém dalším zabočení…“

Jachting

Mezi outdoorové aktivity Sportovního klubu vozíčkářů patří i jachting. Klub jej nabízí ve spolupráci s Yacht clubem CERE. Společně pořádají začátečnické zkušební dny v Praze-Podolí a několikadenní letní pobyt pro začátečníky na Nechranické přehradě. Nadšenci mohou dále pokračovat v kurzech, které organizuje Yacht club CERE (organizace také lodi půjčuje a stará se o ně). Více na www.skvpraha.org.

Tréninky (na speciálně upravených plachetnicích třídy 2.4mR) probíhají na Vltavě před klubem nebo na Nechranické přehradě, kde si jachtaři mohou vyzkoušet i velkou vodu s vlnami.

Kurzy jsou vhodné pro mládež i dospělé s postižením, začátečníky, pokročilé i závodníky. Pro ovládání lodě stačí buď pouze ruce, nebo kombinace nohou a rukou. Pro pohodlnou jízdu je doporučena výška min. 150 cm.

Oblečení – v rámci Česka stačí nepromokavé kalhoty, bunda a boty. Osvědčené je také oblečení z vlny merino a rukavice. Existuje samozřejmě pravé jachtařské oblečení, které se zejména hodí na moři, kde je slaná voda.

V Praze je možné se připojit ke středečním tréninkům, které se konají od dubna do září, vždy od 17 do 20 hodin. V Nechranicích jsou tréninky organizovány jako víkendové akce. Kalendář jednotlivých tréninků naleznete na stránkách: www.cere.cz/cz/handicapovani.html.

Samotný trénink je rozdělen na čtyři základní části – briefing, vlastní trénink, zpětná vazba na vodě, debriefing. Během asi 1,5 hodiny na vodě se trenéři soustředí na různá cvičení v závislosti na zkušenostech jednotlivých skupin a povětrnostních podmínkách.