S Jiřím Suchánkem, českým reprezentantem, o krásných cestách stolního tenisu i přípravách na třetí paralympiádu

Text: Michaela Zindelová
Foto: Archiv Jiřího Suchánka

Čím vás chytil stolní tenis?

Během rehabilitace v Centru Paraple mě na sportovním kurzu uchvátilo ragby, uvažoval jsem, že bych u něj zůstal – ale musel bych na tréninky dojíždět do Prahy. Hledal jsem nějakou sportovní aktivitu v Liberci a v té době jsem měl shodou okolností pacienta, který aktivně hrál stolní tenis. Zašel jsem se za ním podívat, hrál jsem jeden turnaj, a skončil bez jakéhokoliv tréninku v Českém poháru poslední.

Později se mnou začal trénovat prima kluk, Jirka Kodým, který hrával i první ligu. Měl zkušenosti s vozíčkáři a dokáže se, i když je zdravý, přizpůsobit stylu hry na vozíku. Bez jeho pomoci bych byl herně někde jinde, možná bych už nehrál. Všechno začalo mít jiný smysl. Balonek rychle přeletěl přes síťku, začali jsme hrát kombinace – chytlo mě to! Přišly první úspěchy a ty mě motivovaly jít dál.

Jak často jste trénoval?

Ze začátku to bylo jednou týdně, pak dvakrát, třikrát, a když jsem se nominoval na velké turnaje (ME, MS, LPH), trénoval jsem i šestkrát týdně. 

Kde nastal start výš?

Bod zlomu nastal v soubojích se zahraničními konkurenty. Můj první mezinárodní turnaj se konal ve slovinské Krajinské Goře (2007). Cítil jsem rozdíl mezi tuzemskou a mezinárodní konkurencí, i to, jaké zážitky vlastně stolní tenis nabízí. Je fajn hrát například proti Korejci, Francouzi – hra má zcela jinou dimenzi než hra v Českém poháru. Odstartovalo to ve mně i jiné, vážnější uvažovaní o sportu než jen „zabití“ času. Chtěl jsem získat medaile, porážet soupeře. Víc jsem vnímal, jaký jsem – že dokážu, když mě něco chytne, jít si za svým. Že mám klapky na uších. 

To vás dovedlo až na paralympijské hry do Londýna…

Před Londýnem (2012), jsem byl šestý na světě, nějaké roky předtím ovšem i třicátý pátý. Množstvím zápasů s konkrétním protivníkem, stylem hry, „nemydlit“ do balonku bezmyšlenkovitě, jsem stoupal. Před Londýnem jsem sice porazil celou světovou špičku, ale… Když se otevřely dveře do haly plné lidí, bubnů, vlajek, potlesku, „semlelo“ mě to, projevilo se to na hře. V Londýně jsem zkrátka vyšel naprázdno. Znám málo závodníků, kteří by se na první olympiádě nesesypali. Člověk musí mít prostě něco odehráno, aby mohl vyhrávat. Zato v Riu (2016) jsem byl psychicky někdo docela jiný. Skončil jsem bronzový…

Jak to vypadá s vaší účastí v Tokiu?

Díky 10. místu ve světovém žebříčku jsem do Tokia nominován. Kvůli covidu a odložení paralympiád jsem ale nevěděl, jestli nedojde k úpravě nominačních kritérií. Mám už ale informaci, že moje nominace platí.

Nevzal jsem vozík na vědomí lusknutím prstů, každý se s tím pere, jak nejlépe umí.

Jak vypadá váš trénink, kromě toho, že, jak vaše žena Michala říká, „mlátíte“ doma do celuloidového míčku?

Ano, mám takovou pomůcku, která mi umožňuje trénovat některé údery i doma. Až do konce roku jsou zrušené všechny světové poháry, nemáme ani turnaje Českého poháru – do konce roku nic moc nebude. Není to ovšem, co bych prioritně potřeboval. Hraju ve skupině TT2, s omezenou hybností i horních končetin, potřeboval bych větší konkurenci, tedy hrát se svými, s „dvojkaři“. Snažím se udržovat se ve formě, jezdím dvakrát týdně do Liberce.

Pro jaké typy postižení stolní tenis je?

Stolní tenis je rozdělený podle kategorie funkčnosti svalů a myslím, že jde o sport pro každé postižení. Tedy pro toho, kdo je schopný napřed trénovat, ale chce to čas, než nováček začne chápat rotace, materiály, rychlost raket… Proto u stolního tenisu vydrží jen člověk cílevědomý, ale přitom trpělivý. V Českém poháru (ve skupině C) je jedno, s čím člověk za stůl přijde. Tuto výkonnostní skupinu, ve které i já začínal, máme otevřenou pro začátečníky.

Hrát se dá s čímkoliv: já jsem začínal s pálkou z naší garáže, kde jsme měli postavený stůl. Později, když kluci viděli, že mě to bere, mi dali udělat pálku. Rychlou, nevěděli, jaký styl budu hrát. To se ukázalo až časem. Dneska už hraju s pálkou pomalejší: s čínskými potahy Friendship Super FX, které lepím na dřevo Yasaka Sweden Extra.

I parasport se profesionalizuje. Jak před Tokiem finišujete?

Mám zkrácený úvazek, v zaměstnání mi vycházejí velmi vstříc – hodiny, které nahraju, musí být někde vidět. Já jediný v republice spadám do výkonnosti A, to znamená, že mám medaili z MS nebo olympiády, jsem v první desítce světového žebříčku. V současnosti se už snažím směřovat vše k tomu, abych v únoru mohl začít s plným tréninkem na olympiádu. Naplno začnu trénovat v únoru 2021: pár dní v Liberci nebo jinde na soustředění, pak se vrátím domů, kde budu pracovat. Důležité také je, abych si vyčlenil časoprostor pro rodinu.

Co je za vámi a co vás ještě čeká?

Bylo mi sedmnáct, když se mi obrátil život naruby, v životě jsem se teprve profiloval. I co se týče žebříčku hodnot, bez nehody by všechno probíhalo jinak. Nevzal jsem vozík na vědomí na lusknutí prstů, každý se s tím pere, jak nejlépe umí. Důležité je, jestli člověk má nějakou životní náplň a vizi, co bude dál. Velmi důležité pro odražení ode dna je nejbližší okolí, rodina. Za mnou je toho bez nadsázky strašně moc. Co momentálně prožívám, je radost z narození holčičky Marušky, máme ještě kluka Jiřího. Mám skvělou rodinu, milující ženu, která mě ve všem podporuje, střechu nad hlavou. Mám, co jsem si vždycky přál…

Jiří Suchánek (*1981)

Český reprezentant stolního tenisu vozíčkářů (Česká asociace stolního tenisu). 

Po úraze (1999) pracoval jako jediný instruktor soběstačnosti v ČR na Spinální jednotce na oddělení v Liberci. Před stolním tenisem vyzkoušel několik sportů: tenis, ragby, absolvoval tandemové seskoky padákem. 

Má přes 40 medailí ze světových pohárů, pět medailí z ME a bronz z MS. V roce 2012 se zúčastnil paralympijských her v Londýně, z následujících (Rio de Janeiro) si odnesl cenný bronz. Je nominován na paralympijské hry v Tokiu.

S manželkou Michalou vychovávají dvě děti, Jiřího a Marušku.

www.jirisuchanek.cz

Stolní tenis vozíčkářů 

Více o této disciplíně na stránkách ČSTPS. Zde je možné se zeptat, co dělat v případě zájmu o tento sport, jak a kam se zapsat do oddílu. Hraje se ve výkonnostech A, B, C, podle typu postižení v deseti kategoriích se hraje až světový pohár, v jednotlivcích i družstvech.