Michaela Skokanová se stala svobodnou dlouhodobou pěstounkou dívky s Downovým syndromem. Beztak zajímavý příběh má však ještě další rovinu – mladá pěstounka totiž žije s dětskou mozkovou obrnou a o Anetku (10) se stará z vozíku.

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch

Míša (36), jak všichni slečně Skokanové říkají, projevovala sklony k pomáhání dětem s postižením už od studentských let. Nejprve vystudovala střední sociálně-správní školu v Jedličkově ústavu a školách, kde po čase začala pracovat jako asistentka pedagoga. Když vystudovala speciální pedagogiku, nastoupila zde jako učitelka na základní škole, následně se stala speciální pedagožkou zdejšího speciálně-pedagogického centra. 

O mateřství snila Míša od svých patnácti let. „Vlastní dítě dosud nemám asi především proto, že k tomu nedospěly moje dřívější vztahy,“ vysvětluje. Před časem se tedy rozhodla pro pěstounství, u kterého je méně žadatelů než dětí, zatímco u adopce je tomu naopak. Navíc necítí potřebu vydávat dítě za své, měnit mu příjmení apod. „Teď jsem sama, bude to tedy jen moje svobodná volba, řekla jsem si tehdy,“ vzpomíná. Mezitím se sice seznámila s mužem na vozíku ze sousedství, na jejím rozhodnutí to však vůbec nic nezměnilo. 

Jak to budete dělat?

Do kurzu pro pěstouny nastoupila jako samožadatelka. Hlavní zádrhel však představoval její vozík. „Bylo to jedním slovem děsný!“ konstatuje Míša Skokanová a dodává: „Kdybych nebyla takový zarputilý buldok, asi bych to vzdala a bez advokátky bych taky neuspěla. Ze všech stran jsem dokolečka čelila stejným otázkám, pochybnostem a námitkám: Jak to budete dělat? Co když vám dítě uteče? Jak ho vykoupete? Co když bude nemocné? Jako by nestačilo, že prokazatelně umím žít samostatně, což jim potvrdila i moje lékařka. Navíc jsem v té době měla již mnoho zkušeností s hlídáním a výchovou dětí, včetně těch nejmenších. Běžně požadovanou dokumentaci jsem doplnila i referencemi dalších osob a subjektů, kteří na základě vlastních zkušeností potvrdili, že se dokážu o malé dítě postarat, a to i dlouhodobě. I to bylo málo.“

Byla rozhodnutá, že chce pečovat o dítě do tří let věku. Věděla, že čím bude dítě mladší, tím kratší bude doba, po kterou bylo vystaveno nevhodným či nevyhovujícím podmínkám a deprivaci. „Ze zkušenosti navíc vím, že miminko či malé dítě, které vedle vás (vozíčkáře) vyroste, si daleko lépe zvyká na váš způsob fungování a sladí se s ním. Během mnoha rozhovorů s psychology a sociálními pracovnicemi jsem se vše snažila vysvětlit, ale vždy jsme narazili na stejnou nepřekonatelnou překážku – předsudek. Tito lidé obvykle říkali, že už děti vychovali nebo se starají o vnoučata, často je to pro ně náročné, a tak si nedokážou představit, že já bych to bezpečně zvládla. Řešení viděli v péči o přinejmenším 12leté dítě, což jsem kategoricky odmítla, protože vím, jaké obtíže by nastaly při navazování vztahu…“ vypráví Míša.

Osudové setkání

Bylo jasné, že se Míša neobejde bez nějakého „glejtu“, který by potvrdil, že je schopná péče. Dostala doporučení, ať své schopnosti prokáže během praxe v nějakém zařízení. Začala tedy do jednoho docházet a právě tam potkala Anetku (pravé jméno redakce na žádost pěstounky změnila), které bylo tehdy sedm let. „Nemluvila, nosila sluchadla i plenky, ale cítila jsem v ní potenciál. Padly jsme si do oka. Postupně jsem zjišťovala, jak nám to spolu půjde. Později bylo možné vzít si ji na víkend domů. Nejprve raději jen v bytě či herně, na první procházky raději s chodícím doprovodem,“ vzpomíná Míša na první společné chvíle.

Bohužel s dosažením věku pro povinnou školní docházku musela Anetka do jiného pobytového zařízení, kde nebyli jejímu pěstounství vůbec nakloněni. „Jejich sociální pracovnice začala dokonce Anetčiným rodičům našeptávat, že to určitě nebudu zvládat,“ říká s pocitem nespravedlnosti Míša.

Situace byla poměrně složitá kvůli tehdejší legislativě. Rodiče dcerku totiž ve třech týdnech umístili do zařízení na dobrovolný pobyt, kde ji navštěvovali přibližně několikrát do roka. Častěji docházeli prarodiče, kteří Anetku vzali zhruba jednou za dva týdny na procházku. Díky tomu, že po celou dobu byla v kategorii „dobrovolný pobyt“ a ne jako „ohrožené dítě“, nebyla ani vedena v registru dětí, které čekají na umístění do náhradní rodiny.

Otevřenost i pochyby

Když začala Míša jezdit za Anetkou do druhého zařízení, rozhodla se získat kontakt na rodiče. „Hodně mi záleželo na tom, aby mne poznali. Přišlo mi správné, aby věděli, kdo jejich dceru navštěvuje. Jsou to moji vrstevníci. Hned na prvním setkání je zajímalo, zda mám v úmyslu si Anetku vzít do pěstounské péče. V té době jsme se s Anetkou poznávaly, nechtěla jsem udělat unáhlené rozhodnutí, které by jí mohlo následně ublížit, a tak jsem rodičům vše otevřeně popsala. Také oni mluvili otevřeně o důvodech svého rozhodnutí, které pro ně bylo velmi těžké. Ujistila jsem je, že jejich rozhodnutí vůbec nesoudím,“ vzpomíná pěstounka Míša a pokračuje: „Věřím, že každý dělá to nejlepší, co v tu danou chvíli dokáže. Formuje vás život, zkušenosti, hodnotový systém rodiny a mnoho dalších věcí. Moji rodiče ve mě věřili. Byli přesvědčeni, že při potřebné péči budu žít naplněný život bez ohledu na mé postižení. A tak v součtu všech okolností bylo přirozené, že jsem Anetčiny odlišnosti nevnímala jako překážku.“

Ujistila jsem Anetčiny rodiče, že jejich rozhodnutí vůbec nesoudím,“ vzpomíná pěstounka Míša a pokračuje: „Věřím, že každý dělá to nejlepší, co v tu danou chvíli dokáže. Formuje vás život, zkušenosti, hodnotový systém rodiny a mnoho dalších věcí.“

Vztah mezi Míšou a Anetčinými rodiči se utvářel pomalu. Měli mnoho otázek a obav, protože si nedokázali představit, jak bude pěstounka na vozíku s jejich dcerou fungovat. Přirozeně celou situaci vnímali na základě svých zkušeností a hodnot. „Přesto se zdálo, že směřujeme ke shodě o svěření do pěstounské péče, když náhle změnili názor,“ líčí vývoj situace.

Nejdříve si vymínili podmínku, že musí Míša nejprve přesvědčit Anetčiny prarodiče. Pak jí chtěli dát rok na zkoušku, aby se předvedla. „Marně jsem je přesvědčovala, že běží čas, který by Anetka mohla trávit v rodinném prostředí, kde bude mít svoje místo, své hračky a individuální pozornost, která je klíčová nejen pro zdravý psychický vývoj, ale také pro to, aby se mohla naučit vše potřebné a využila naplno své možnosti. A v neposlední řadě také léčivé účinky toho, že máte možnost si k někomu vytvořit pevnou citovou vazbu, můžete se na něj spolehnout a on je tu pro vás. Vždyť ona neměla jedinou osobní věc, která by byla přímo její, hračku, ke které by měla vztah a podobně… Nakonec přestali podepisovat i souhlasy s propustkami. Nezbylo mi tedy nic jiného než se prostřednictvím advokátky obrátit na soud.“

Příběh, který teprve začíná

Návrh na předání Anetky k pěstounské péči byl podán v srpnu 2019, vyřízení trvalo do května 2020. „Soudce byl naštěstí chápavý, neprotahoval to a rozhodl rovnou. Chtěla bych touto cestou paní Kateřině Menclové i panu soudci Czerninovi ze srdce poděkovat nejen za sebe, ale hlavně za Anetku. Díky tomu teď můžeme slavit první rok společného soužití,“ usmívá se Míša Skokanová, která si kvůli své nové roli vzala neplacené volno v práci a domnívá se, že by ho potřebovala ještě nejméně dva roky. Žije z vlastního důchodu a státní odměny pro pěstouny.

O prospěšnosti Anetčina života s Míšou nejlépe hovoří jejich oboustranná spokojenost. Anetka je živé veselé děvče, které si rádo hraje na dětském hřišti, jezdí na koloběžce nebo si kope s míčem. Na sportovní aktivity za ní pravidelně dochází trenérka, dvakrát týdně navštěvuje lesní mateřský klub – obdobu lesní školky. Jednou týdně si užívá terapeutickou jízdu na koni. Postupně se učí vše potřebné. Během poměrně krátké doby se naučila chodit na toaletu, a i když je to potřeba průběžně připomínat, jde o velký pokrok. Díky logopedické péči se také začíná rozmlouvat. Složitějším slovům sice zatím necvičené ucho vždy tak úplně nerozumí, pokroky jsou ale patrné. Zvládne už i celé jednoduché věty. Velmi ráda poslouchá nebo sleduje pohádky. Míša se všemožně snaží dohnat deficit, který v Anetčině vývoji během institucionální péče vnikl.

„Nepopírám, že člověk asi potřebuje vetší psychickou odolnost. Anetka pořád mluví, někdy je tvrdohlavá a kvůli citové deprivaci třeba špatně snáší, když od nás odchází návštěva, kterou si oblíbila. Celkové zlepšení je však evidentní. Emočně je tak na úrovni dvouletého dítěte, mentálně tak v rozmezí tři až pět. Záleží jak v čem. Je to nejen v důsledku Downova syndromu, ale také následkem mnohaletého pobytu v zařízení. Na školní docházku se teprve připravujeme,“ uzavírá Míša Skokanová příběh, který je ale vlastně teprve na začátku.