Jeden má kvůli dětské mozkové obrně problémy s koordinací pohybů celého těla včetně mluvení, druhý neslyší. Přesto vytvořili úspěšný sportovní tandem. František Serbus (36) dosahuje nejvyšších atletických met zásluhou trenéra Pavla Martínka (48). Letitou spolupráci by nyní rádi korunovali na paralympijských hrách v Tokiu.

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch

Každého, kdo vás poprvé potká při společné práci, zaujme kombinace vašich handicapů. Jak spolu komunikujete?

Pavel: „Já jsem přišel o sluch až v průběhu života, takže normálně mluvím. Neumím znakovku, ale naučil jsem se odezírat. Ostatně pohybuji se jen mezi slyšícími lidmi, takže by mi stejně byla k ničemu. Někdy pomůže gesto, prstová abeceda nebo tužka a papír. Řekl bych, že nouze naučila Dalibora housti a pro mě i pro Fandu to byla skvělá škola, šlo nám to prakticky hned.

Fanda: Od dětství mám problémy s artikulací, někteří lidé mi hůř rozumějí. S Pavlem je vlastně výhoda, že stačí správně otevírat pusu a nemusím ani vydávat žádný zvuk. Ovšem musí na vás koukat, jinak vůbec neví, že na něj mluvíte. Takže nějaké hekání při tréninku na něj neplatí.

Jak jste se potkali?

Fanda: Od šesti let jsem chodil do pražského Jedličkova ústavu, do značné míry by se dalo říct, že jsem byl ústavní dítě. Domů jsem jezdil jen na prázdniny, a to se ještě třeba stalo, že si pro mě zapomněli přijet. Rodinou mi tak byla spíš Jedle, do které Pavel přišel dělat sport. A tak nějak si mě vyhlédl.

Pavel: Měl jsem jet na olympiádu v Atlantě reprezentovat Českou republiku v judu. Napadla mě ale skupina rozzuřených rváčů, a bojové umění mi nebylo nic platné. Nežijeme ve filmu. Ze všech vážných zranění jsem se nakonec dostal, ale sluch už se nespravil. Přesto jsem dostudoval FTVS a v roce 1996 nastoupil do Jedle jako učitel tělocviku a trenér. Fandy jsem si hned všiml, byl to čiperný klouček s jiskrou v oku, ale zároveň takové klubíčko neštěstí.

A z klubíčka se vyklubal úspěšný mladý muž, který poznal kus světa…

Fanda: Netroufal bych si to o sobě říct, ale žiju spokojený život. Bydlím s přítelkyní, věnuji se hned několika pracím – na fakultě tělesné výchovy a sportu dělám počítačovou grafiku a editaci, k tomu trénuji atletiku i fitness a občas se také měním v hudebního DJ Kolečka.

Pavel: A sport na tom má zcela zásadní zásluhu. V tom vidím jeho sílu – naučí člověka, že když něco chce, tak toho dosáhne. Přestože je to vykoupeno tvrdou prací a úspěch si musíte odmakat. Nehledě na to, že díky sportu člověk poznává nové přátele, místa a rozšiřuje si obzory.

Začali jste hned atletikou?

Fanda: Mým prvním sportem byla boccia, kterou jsem zkoušel chvíli před tím už během lázeňského pobytu v Teplicích. Ale s příchodem Pavla dostalo všechno úplně jiný směr a rozměr. Vyzkoušeli jsme postupně prakticky všechno, co náš domovský oddíl SC Jedličkova ústavu Praha nabízí – kromě té boccie také atletiku, cyklistiku a curling. Atletika ale vyhrála a převládla.

Pavel: Když jsem přišel do Jedle, sport se teprve rozjížděl. Převzal jsem Sportovní klub a měl chuť všechno rozjet a vyzkoušet. Fanda vlastně vyrůstal společně s ním, takže jsem ho nastrčil prakticky do všeho. Ale nakonec jsme se oba našli hlavně v té atletice, on jako reprezentant, já jako trenér.

V tom vidím sílu sportu – naučí člověka, že když něco chce, tak toho dosáhne. Přestože je to vykoupeno tvrdou prací a úspěch si musíte odmakat.

Nějakou dobu jste ale kombinovali více disciplín, proč už ne?

Fanda: Je pravda, že v roce 2006 jsem byl s bocciou na mistrovství světa v brazilském Riu na 4. místě a ještě na paralympiádě v Londýně 2012 jsem startoval v atletice i boccii. A před třemi lety jsem dokonce na rok atletiky nechal a zůstal jen u boccie. Pak jsem se ale rozhodl pro návrat a bylo nutné se zaměřit jen na jednu věc, abychom konečně dosáhli na paralympijský úspěch.

Pavel: Fandova parádní disciplína býval disk. V roce 2011 se na Novém Zélandu stal vicemistrem světa. Startoval s ním na paralympiádě v Pekingu i v Londýně, kde ho kombinoval ještě s hodem kuželkou. Jenže v jeho kategorii disk už několik let nebyl zařazen na program. Slučováním kategorií s paraplegiky a různými úpravami pravidel, kdy mu zakázali využít oporu nohy, prakticky ztratil šanci s diskem uspět. I proto chtěl s atletikou skončit. K návratu ho ale motivoval konec kariéry několika atletických nadějí v našem klubu. Takže teď se zaměřujeme na kuželku.

A to už nese svoje ovoce – před několika týdny jste si přivezli titul mistra Evropy z Polska, docela slušný příslib před paralympiádou v Tokiu. Asi bych tedy neměl připomínat, že tyhle vrcholné svátky parasportu jsou pro vás ale trochu zakleté, že?

Fanda: O tom bych asi taky raději nemluvil. Do Pekingu se mnou nemohl jet Pavel, což se dost podepsalo na výkonu. V Londýně už se mnou byl, i když mu to potvrdili zase až na poslední chvíli. Ačkoliv jsem měl tou dobou jen rok od stříbra z mistrovství světa, nepodařilo se mi to potvrdit. Snad nervozita. Do Ria 2016 jsem dostal na poslední chvíli možnost startovat na divokou kartu, jenže opět bez Pavla, a existovaly ještě další důvody, takže jsem to odmítl.

Pavel: Výkon hodně závisí na přítomnosti a podpoře trenéra. Vidím, jak Fandu vždycky rozhodí, když jsem, pro mě nepochopitelně, nebyl v minulosti zařazen do naší paralympijské výpravy, přestože vedu jednoho z nejnadějnějších paraatletů. Věřím, že tentokrát to konečně prolomíme, do Japonska pojedeme s nejvyššími ambicemi. Dnem D by pro nás měl být 28. srpen. Tak držte palce!