Ve třinácti letech přišla Jitka v důsledku nádorového onemocnění o pravou ruku nad loktem. Přehodnotila životní plány, vyrovnala se s handicapem, vystudovala a našla si životního partnera. Dlouhodobé přetěžování levé ruky si však začalo vybírat daň, a tak před dvěma lety získala díky Kontu Bariéry bionickou protézu. 

Text: Radek Musílek
Foto: Archiv Jitky Hlouškové

Příběh Jitky Hlouškové (30) se na stránkách Můžeš objevil poprvé v říjnu 2019, tedy v době, kdy se podařilo sehnat potřebné dva miliony na zakoupení technologicky vyspělé protézy. „Dostala jsem ji přesně v tomto předvánočním čase. Říkala jsem si, že takhle drahý dárek pod stromečkem jsem ještě neměla,“ usmívá se spíše introvertní mladá žena, která ale nemá žádný problém otevřeně vyprávět svém životě. 

Jaký člověk, takové okolí

O ruku přišla v hodně citlivém věku. Učila se proto, jak s novou situací vnitřně naložit. „Připadala jsem si neúplná, tížil mě strach z přechodu na střední školu a také, že se nebudu líbit klukům. Hledání sebevědomí byl proces. Psycholožka mi tehdy řekla, že můžu vynikat v něčem, co zvládnu. Třeba v šachu. Tahle hra mi sice dodnes nejde, ale už žiju v pohodě. Asi v devatenácti mi došlo, že jde hlavně o to, co člověk vyzařuje navenek. Byla jsem vedoucí malých dětí v turistickém oddílu. Z počátku jsem se bála reakcí nově příchozích, až jsem se jednou rozhodla vybalit to na nováčky rovnou. Přijali to se zvědavostí, až bych řekla s nadšením. V praxi se mi potvrdilo, jak vlastní postoj ovlivní přístup ostatních lidí. A u těch kluků se to ukázalo jako dobrý filtr charakteru,“ vypráví Jitka.

Dnes plánuje svatbu a založení rodiny. Přestěhovala se k příteli poblíž Čáslavi a postupně opouští svou pražskou domovinu, kam ještě dojíždí několik dní v týdnu za prací v prodejně kompenzačních pomůcek. Ráda by v novém bydlišti uplatnila své znalosti z bakalářského oboru sociální a pastorační práce, který vystudovala na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. 

„Teď v létě jsem si udělala řidičák, na což jsem dost hrdá. Nedávno jsem si vyzkoušela svoji první jízdu na sněhu. Nová ruka v kombinaci s autem posunula moji svobodu zase o kus dál. A mimochodem Konto Bariéry mi pomohlo i s úhradou nákladů za speciální autoškolu v Přelouči. Jsem za všechnu tu podporu velmi vděčná a děkuji každému, kdo za ní stojí,“ vzkazuje Jitka.

Pevnou vůlí k větší svobodě

Ačkoliv k samotnému řízení nová ruka přímo potřebná není, Jitka si ji jinak nemůže vynachválit. Začátky však nebyly úplně lehké. Ještě před samotnou protézou dostala z firmy Ottobock tréninkový přístroj. Uživatel se na něm učí zapojovat ty správné přední a zadní svaly, na které pak reagují senzory protézy. „S tím byla vcelku potíž. Za ta léta mi svaly dost zeslábly, takže mi to nešlo a já propadala zoufalství. Komplikací je i samotná amputace nad loktem, kde není tolik vhodných partií, jimiž se dá protéza ovládat. I z toho důvodu nadloketní protézy neumí na rozdíl od těch kratších hýbat jednotlivými prsty a mají jen celkový úchop. Chtělo to trénink a pevnou vůli,“ vysvětluje Jitka.

Právě kvůli úbytku svalů na zbytku končetiny se dnes protetika snaží uživatele přivést k pokročilé náhradě co nejdříve. Před sedmnácti lety tomu ale tak nebylo. Jitce bylo tehdy doporučeno, aby vyčkala, než vyroste a do té doby fungovala s běžnou mechanickou protézou. „Tohle doporučení jsem vyslyšela a od bionické ruky mě také odrazovala cena nehrazená zdravotní pojišťovnou. S klasickou protézou jsem se naučila fungovat a popravdě mi zachránila páteř, protože asymetrické zatížení by nezvládla ani přes moje intenzivní cvičení. Jenže zatímco záda to ustála, problémy začala vykazovat přetěžovaná levá ruka, a tak jsem se před lety začala o bionickou ruku opět zajímat. Kromě Konta Bariéry mi v tom hodně pomohl i samotný Ottobock, kam jsem začala dojíždět,“ vypráví dál Jitka a dodává, že s novou „sci-fi“ rukou se sžívala skoro devět měsíců. 

Život v detailech

Začátek byl hodně o ladění detailů, aby vše dobře sedělo a fungovalo. Pak už přišel čas na učení se novým dovednostem. „Z počátku se stávalo, že ruka udělala, co jsem nechtěla. Hodně zajímavá třeba byla situace, kdy jsem dostala květinu a protéza s ní začala otáčet v zápěstí o 360 stupňů,“ směje se Jitka.

Moderní protéza hodně pomáhá při každodenním fungování v mnoha oblastech. „To by byl dlouhý výčet detailů, které si člověk bez zkušenosti vůbec neuvědomí. Třeba může jednou rukou držet tašku a druhou se přidržovat v hromadné dopravě. Nebo v práci unesu víc věcí najednou. V kuchyni bez problémů přenesu hrnec a už nemusím sáčky rozdělávat za pomoci zubů. Vždycky jsem měla ráda kreativní činnosti, ale byl problém něco vystřihnout. Už není! Stejně jako zavazování tkaniček. A pořád se učím nové věci,“ radostně konstatuje mladá žena. 

Na konci našeho povídání jen vyslovuje přání, aby jí nová ruka vydržela co nejdéle… když už jim to spolu tak hezky jde!