Nestává se často, aby se z truhláře, který se věnuje bojovým sportům a přivydělává si i jako vyhazovač, stal právník. Změnou životního kurzu byla pro Ladislava Loebeho autonehoda a následná kvadruplegie. Dnes pomáhá lidem s podobným osudem v brněnském ParaCENTRU Fenix a nespoutané části své osobnosti dává průchod skrze cestování.

Text: Radek Musílek
Foto: archiv Ladislava Loebeho

Po úrazu byl Ladislav (45) zcela závislý na pomoci rodiny. Díky sportu se naučil na sobě makat, a tak se nemusel přemáhat k tomu, aby ze svého těla vydřel maximum možné mobility. Z ležáka se za několik let vypracoval na člověka, kterému sice plně funguje jen jedno rameno a druhá ruka tak na padesát procent, i tak to ovšem stačí na nezávislost na druhých lidech. Mohl se nastěhovat v Brně do bezbariérového bytu, pracovat a cestovat, což mu přináší nedocenitelný pocit svobody. „Tohle slovo se často devalvuje a řada lidí za ním nevnímá skutečný obsah, ovšem pro mě nabylo reálný a zcela nový význam. Tomu rozumí každý, kdo z nějakého důvodu přišel o velkou část svojí nezávislosti,“ říká Ladislav.

Život s Fenixem

Když pochopil, že jeho nová situace není jen dočasná patálie a jeho poměrně divoký životní styl se definitivně od základu proměnil, začal se zaobírat myšlenkami, co dál. Rozhodl se vrhnout na studium. „Byla to taková z nouze ctnost. Když jsem viděl, jaký mi vyměřili invalidní důchod, nezbývalo mi nic jiného. Naštěstí mi učení vždycky šlo. Ještě před úrazem jsem na učňáku uvažoval o maturitě. Teď byl ten správný čas to realizovat. Nejprve jsem vystudoval obchodní akademii, ale pak mě bývalý spolužák přivedl na myšlenku jít ještě na vysokou školu. Vybral jsem si práva na Masarykově univerzitě a zjistil, že mě to strašně baví,“ vzpomíná Ladislav Loebe, o němž se dá říct, že ztělesňuje pojem self-made man.

Své vzdělání dal do služeb brněnského ParaCENTRA Fenix, které pomáhá lidem po úrazu míchy a jehož byl kdysi sám klientem. Nakonec se stal i jeho předsedou. „S Fenixem usínám i vstávám, takovou práci si člověk nosí v hlavě domů. Je to srdeční záležitost. Kdysi mi tu hodně pomohli s návratem do života, takže cítím potřebu to vrátit a osud Fenixe, především lidí v něm, mi není lhostejný,“ říká Ladislav. Velmi ho trápí současná situace, kdy musela organizace opustit dosavadní sídlo na Netroufalkách a funguje v provizoriu na různých místech. Je to výrazně nekomfortní pro klienty i pracovníky. Centrum nezbytně potřebuje už léta plánovanou novou budovu, která by pomohla rozšířit a zkvalitnit služby.

Současný krizový stav Fenixe dopadá i na pražské Centrum Paraple, partnerskou organizaci stejného zaměření. „Naši klienti se kvůli některým službám obracejí právě tam. Chtěli bychom zavést i pobyty, na které někdo čeká až rok a půl, což je hrůza! Lidé po úrazu potřebují co nejdříve efektivní podporu. Po nemocničním a rehabilitačním pobytu se vracejí domů v syrovém stavu, jsou bezradní, nemají bezbariérové bydlení ani informace. Právě tam nastupují organizace jako Fenix nebo Paraple,“ vysvětluje Ladislav.

Cesta jako inspirace

Opravdové chvíle štěstí a několikrát zmiňované svobody zažívá na cestách, kvůli kterým si pořídil speciálně upravenou dodávku. Neváhal se pro ni zadlužit. Je vybavena nejen plošinou a ručním řízením, ale také postelí a kempovacími i off-roadovými prvky, aby zvládla i expedice v náročnějším terénu, například díky zvýšenému podvozku. 

Auto prý zvládne víc, než jaké jsou jeho řidičské možnosti. Kvůli necitlivosti od pasu dolů je raději opatrný při náklonech, kdy nemá ten správný odhad. „Rád bych se vypravil na off-roadovou výpravu do Maroka,“ líčí své plány Ladislav. Za sebou má už cesty do Turecka či některých států západní a jižní Evropy. „Chci lidem ukázat, že je zbytečné bát se cestovat na vozíku. Ten funguje jako magnet na dobré lidi. Všude mi vždy pomohli, když to bylo potřeba. Právě za lidmi do světa jezdím. Cestování je užitečné, aby se člověk zbavil různých strachů, které pramení jen z nepoznaného,“ konstatuje rozený dobrodruh.

A má hned několik historek dokládajících, že s ochotou se dá setkat všude. Například když ho někdo neznámý v Istanbulu odnesl na zádech po schodech od Galatské věže k přístavišti Karaköy, což bylo 200 metrů po prudkých a vysokých schodech. Zejména na východě prý nabyl dojmu, že přes všechny naše předsudky vyvěrá z tamních, často velmi chudých obyvatel dobrota přímo od srdce: „Tady se politici snaží budovat sociální stát shora, ale uvnitř jsme sobci, přestože se navenek snažíme kopírovat vyspělejší vzory. To nemůže fungovat. Pomoc druhým přitom kultivuje. Často si vzpomenu na slova z filmu Vesničko má středisková: Když jsi jediný, kdo může pomoci, tak musíš!“

Ví, že bez podpory se neobejde ani on sám. Mezi ty, kdo mu pomohli například s nákupem vozíku a handbiku, patří i Konto Bariéry, respektive jeho prostřednictvím často anonymní lidé. Ti jsou dobrým příslibem toho, v co Ladislav Loebe doufá – že se naše společnost stane lepší přirozeně, odspodu.