S Klárou Šimáčkovou Laurenčíkovou, vládní zmocněnkyní pro lidská práva, o životě v důstojné společnosti, budování mostů i léčivé osobní všímavosti.

Text: Radek Musílek
Foto: Milan Jaroš

Angažujete se na mnoha frontách – od inkluze přes seniory, ochranu dětí, pomoc lidem s postižením až po problematiku Romů i rovnosti žen a mužů. Vynechal jsem něco při výčtu vašich témat?

Určitě k nim lze přidat ještě aktuální otázku příchozích z Ukrajiny a zranitelných skupin mezi nimi, které potřebují větší pozornost a míru podpory. Zapomenout nesmíme ani na další národnostní menšiny a práva cizinců. V roli vládní zmocněnkyně je toho ještě mnohem víc. Stále se seznamuji s novými věcmi, například s různými pracovními skupinami. Teď zrovna přicházím z jedné, o jejíž existenci jsem donedávna neměla tušení – zabývá se tematikou hrobů. Ono to možná působí bizarně, ale jde o velmi důstojné téma nakládání s opuštěnými hroby zejména sudetských Němců. Potomci těchto zemřelých mají přece právo, aby bylo místo posledního odpočinku jejich předků v přijatelném stavu a měli možnost jej navštívit.

První měsíce jsou jistě především seznamovací, ale jaké z nich převažují pocity?

Začátek byl hodně intenzivní. Najednou se musíte zabývat a seznamovat s tématy, která jsou vám sice ideově blízká, ale nemáte s nimi hlubší zkušenosti. Taky se učím nové komunikaci s médii. Najednou jsem pro ně svým způsobem člen vlády, takže dostávám i dotazy, které se netýkají přímo mé agendy, a jde o věci mimo můj vliv. Stále chci být konstruktivně kritická, ale už nejsem ten hlídací pes z nezisku. Jsem teď členem party, a proto musíme hrát jako tým. Úvodní setkání s panem premiérem bylo velice milé. Je znát, že lidskoprávní otázky jsou mu blízké a záleží mu na nich. Moje pozice není nějakou nutnou formalitou. Vedeme uvnitř vlády konstruktivní jednání a hledáme společné cesty, takže celkově mám ze společné práce velmi dobrý pocit.

Býváte na zasedání vlády?

Mohu být přizvána, pokud se projednává něco, k čemu vydávám stanovisko nebo podklady. Není to tedy pravidelná účast. Kdybych měla zájem, mohu o svou přítomnost sama požádat.

Mým úkolem je přemostění mezi vládou a skupinami, kterých se konkrétní lidskoprávní otázky přímo týkají. Koordinuji také meziresortní spolupráci u některých témat, například ochrany práv dětských pacientů, lidí se speciálními potřebami, lidí se zdravotním postižením, seniorů a podobně.

Nemáte strach, že je to hlavně úřednická práce?

Není tak moc, jak se může zdát. Mým úkolem je přemostění mezi vládou a skupinami, kterých se konkrétní lidskoprávní otázky přímo týkají. Koordinuji také meziresortní spolupráci u některých témat, například ochrany práv dětských pacientů, lidí se speciálními potřebami, lidí se zdravotním postižením, seniorů a podobně. Snažím se co nejvíc zapojit lidi z praxe, kterých se vše bezprostředně týká. 

Aktivně se podílím na práci v několika vládních radách, výborech a pracovních skupinách, například v Radě pro rovnost žen a mužů, dále pro osoby se zdravotním postižením, národnostní menšiny či lidská práva, Výboru pro práva starších lidí či práva dítěte. Organizujeme tiskové konference, někdy i společně s kolegy z vlády. Můžu jmenovat například tiskovku pro děti z Česka a Ukrajiny, do které se samy děti aktivně zapojily. To byla vůbec první tisková konference vlády takového formátu u nás. Využívám také mezinárodní dny k upozornění na některá důležitá témata. V ostatním čase musím pochopitelně připravovat program činnosti, různé podklady a procesování úkolů, které z jednání vzešly.

Nepletou si lidé vaši funkci s ombudsmankou?

Dost často ano, ale už se to zlepšuje. Těžiště působnosti veřejného ochránce práv je ve zlepšování vztahu mezi občany a státní mocí. Od veřejnosti přijímá podněty odkazující se na konkrétní případy, na jejichž základě může provádět nezávislá šetření. Následně může usilovat o nápravu zejména pomocí neformálních prostředků a návrhů. Má pozice je mnohem blíže poradním orgánům vlády.

Co považujete za svůj hlavní cíl?

Přispívat ke společnosti, kde může každý žít důstojný život a mít možnost volby, zda a jakou formu podpory k tomu využije. Chci, aby bylo téma lidských práv součástí veřejného a politického dialogu. Musíme si uvědomit, že je přece právem všech žít ve společnosti, která je fér ke každému. Nikdo neví, kdy se ho může začít týkat něco, co se ho dřív přímo nedotýkalo, ať už osobně, nebo skrze někoho blízkého.

Jaká by podle vás byla stručná zpráva o stavu lidských práv v České republice?

Záleží na tom, s kým se budete srovnávat. Příchozí z Ukrajiny, kteří se ve své domovině zabývají pomocí lidem s postižením, jsou nadšení z našich podmínek. Ale když pojedete například do Skandinávie, uvidíte, že i my se máme stále co učit. Je důležité se radovat z dosažených pokroků a úspěchů namísto častého negativního narativu. Ovšem zároveň v úsilí o změny nepolevovat a dál se posouvat. Jsme na cestě změny, vidím však stále spoustu výzev.

V čem například vidíte výzvy?

Například v tom, že stále příliš rozhodují o kvalitě vašeho života výchozí podmínky, kde a komu jste se narodili. Dnes už mnozí lidé s tělesným postižením mohou vést aktivní plnohodnotný život. Jenže to neplatí pro ty, kteří žijí v nějakém odlehlejším regionu mimo větší město nebo jejich rodina není tak úplně funkční či při síle, to se na situaci zásadním způsobem podepíše. Máme sice různé služby a formy podpory, můžete však narazit na jejich nedostupnost. Řada lidí je dlouhodobě ve stresu a žije v nedůstojných podmínkách na hraně kapacit, a to spolu se svými blízkými, kteří o ně pečují. Ti jsou často bez adekvátní déletrvající podpory, což může mnohdy ohrožovat i dlouhodobá partnerství. To všechno proto, že nezbytné služby a další podpora nejsou v dosahu. 

Sním o základní dostupnosti sociálních služeb, která by byla garantovaná, tak jako je tomu například u dostupnosti zdravotnických záchranných služeb. Jsem vděčná za pokroky, jakým byl třeba verdikt Ústavního soudu, který dal za pravdu muži, jenž odmítal tlak ze strany Jihočeského kraje, který se jej snažil přimět k ústavní péči, protože v jeho bydlišti nebyla dostupná služba osobní asistence. Verdikt jednoznačně říká, že absence služby nikoho neopravňuje k vyvíjení tlaku k opuštění života ve vlastním domácím prostředí. Naopak je třeba spolupracovat se samosprávami, aby službu zajistily. Všichni máme základní potřeby, jako je pocit bezpečí, důstojnosti, sebeuplatnění a začlenění do společnosti. To by nemělo být upíráno nikomu bez ohledu na to, co to komplikuje.

To ovšem něco stojí…

V tomto jsem nekompromisní. Na tyto základní lidské potřeby se peníze najít prostě musí. Dokázali jsme, a dodávám, že je to dobře, najít zdroje na situaci kolem covidu, teď kolem války na Ukrajině. Je o našich prioritách, zda dokážeme najít prostředky na lidská práva. I když rozumím, že nejde všechno hned.

Sním o základní dostupnosti sociálních služeb, která by byla garantovaná, tak jako je tomu například u dostupnosti zdravotnických záchranných služeb.

Občas se ozývají hlasy, že na pomoc cizincům peníze najdeme, ale třeba právě sociální služby by je potřebovaly také. Není daleko ke zjednodušujícím zkratkám na výroky proti uprchlíkům…

Lidé, kteří mají pocit, že jejich starosti vláda nevidí a neřeší, zaujímají radikální postoje. Nejlepší prevencí je citlivá sociální politika a komunikace. Vysvětlovat, že vynakládáme maximální úsilí ke kompenzaci drahých energií a že systematicky pomáháme začleňování uprchlíků. Ukazovat příklady dobrého soužití s příchozími z Ukrajiny. Pak nebude důvod, aby byli lidé frustrovaní a nadávali třeba na pomoc Ukrajině.

Obecně je důležité naslouchat obavám všech a vést při tom klidný a konstruktivní dialog. Prostor musí dostat obě názorové strany. Ovšem máte pravdu, že někdy narazíte na limity vzájemného porozumění. Já například už před lety úplně rezignovala na internetové diskuse. I když si stokrát opakujete, že si nebudete brát osobně, co tam zazní, nelze si neodnést duševní šrámy. Na druhou stranu přibývá jedinců i institucí vážících si diverzity – pestrosti životních pohledů, které s sebou přinášejí skupiny s odlišnými životními zkušenostmi a jinou perspektivou.

Jak čelit tomu, aby negativní radikalismus ve společnosti nepřevládl?

Základem je všímavost a trocha osobní statečnosti v každodenním životě. Nebýt lhostejný k životům druhých lidí, myslet na sebe navzájem a zastat se toho, komu se děje bezpráví. I když třeba musíte překonat vlastní strach. Nežít si jen sám pro sebe. Nikdo nezmění celou společnost, ale sečtou-li se jednotlivé dílčí přínosy, může to ostatní inspirovat a nastane posun pro všechny. Stěžejní je přitom, aby byli slyšet i ti nejslabší a bylo pořád možné otevřeně poukazovat na to, co je špatně. Některé země – jako například Maďarsko – jsou bohužel strašně blízko k tomu, aby o tuhle svobodu přišly.

Klára Šimáčková Laurenčíková (*1979)

Narodila se v Mostě. Na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy vystudovala obor speciální pedagogika a jejím zájmem se stalo inkluzivní vzdělávání. Tomu se mimo jiné věnovala jako ředitelka odboru pro rovné příležitosti ve vzdělávání po svém nástupu na ministerstvo školství. Vedla rovněž oddělení sociálně-právní ochrany dětí na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Spoluzakládala Českou odbornou společnost pro inkluzivní vzdělávání. Je členkou několika výborů a správních rad neziskových organizací, které se věnují ochraně lidských práv nebo pomoci ohroženým skupinám obyvatel, dětí a lidí se zdravotním postižením. 

V roce 2019 byla vyznamenána Nadací Olgy Havlové za prosazování kvality a otevřenosti vzdělávacích systémů a za aktivitu v oblasti transformace systému péče o ohrožené děti.

Má dvě děti, žije v Praze.