Kateřina Morozová se narodila s genetickou poruchou, kvůli které může pořádně hýbat jen hlavou. Většinu věcí tak dělá pouze ústy, protože hybnost v dolních a horních končetinách má jen minimální. Biologičtí rodiče ji navíc předali k pěstounské péči. Vede navzdory tomu aktivní a samostatný život.

Text: Radek Musílek
Foto: Milan Jaroš

Jejího příběhu si všimla média už na střední škole v pražském Jedličkově ústavu před bezmála deseti lety. Když se v jedné televizní reportáži ke stému výročí založení této organizace Kateřina (28) zmínila, že ráda stříhá video, přišla nabídka, aby po maturitě vystudovala tento obor na vysoké škole. Filmová akademie Miroslava Ondříčka v Písku následně dostála svému slovu a přijala ji. Vrátila se tak vlastně do svého bydliště, protože ačkoliv přišla na svět v Praze, vyrostla se svými pěstouny právě v tomto jihočeském městě. Když na internetu zadáte Katčino jméno, jistě o ní hned něco najdete. Nás zajímalo, jak se její příběh vyvíjí dál.

Umělecká duše 

Střih zdárně vystudovala, avšak i přesto, že by si řada lidí mohla myslet, že podobně velkorysé nabídky se člověk v její situaci musí chytit, přiznává, že tato profese asi nebude jejím životním posláním. „Je to pro mě aktuálně především koníček. Profesionálem nejsem především proto, že nemám ambice se tím živit. Chybí mi umělecká vize, jakou mají mí kolegové střihači, dělám to jako dobře zvládnuté řemeslo, i když poněkud pomaleji. Technicky zvládám všechno, za což jsem ráda, ovšem svoji budoucnost v tom nevidím. Stříhám spíš pro radost. V budoucnu bych třeba ráda nastříhala rodinné video nebo něčí svatbu, ale aktuálně své znalosti využiju spíš při tvorbě instruktážních tutorialů pro svého zaměstnavatele,“ říká Katka.

Zaměstnavatelem jí je společnost Newton Technologies. Na dohodu o provedení práce působí v centru zákaznické podpory. Pracuje z domova a zároveň dojíždí do kanceláře. Prý je ve svém týmu jediná na vozíku. Vlastně se jedná o Katčin první stálý zaměstnanecký poměr, nepočítá-li spíše aktivistickou spolupráci se sdružením Asistence. Nezastírá, že by chtěla vyzkoušet i něco dalšího, včetně uměleckých aktivit.

Ráda fotí, pomýšlí na účast v nějakém filmovém komparzu a přihlásila se do modelingové soutěže hledající propagační tváře pro jednu značku módních doplňků. Především se ale snaží zdokonalit ve zpěvu. 

Zkrátka ji láká svět v záři reflektorů v různých podobách, ke kterému si kdysi přivoněla v řadách kapely The Tap Tap. „Zkouším to na více frontách a činím pomalé, ale jisté kroky. Ideálně by se mi nakonec mohlo podařit nějakým způsobem propojit zpěv a herectví. Mám moc ráda muzikály. Právě v nich působí Andrea Holá, ke které teď docházím na hodiny zpěvu. Kromě toho jsem v kontaktu s několika dalšími mladými herečkami, zpěvačkami a režiséry. Čekám, jestli se naskytne nějaká vhodná šance, abych se uplatnila. Zatím se tomu hlavně snažím jít naproti,“ líčí s nadšením Katka, jejíž fyzické omezení je sice značné, ale vše dohání svou milou povahou a životním elánem. Míru talentu musí posoudit jiní, ale jiskru v oku a sklon k šoumenství nepostrádá.

Rodina, lidé i víra

Katka ale umí rozhodně zahrát i na vážnější notu. Především v okamžiku, kdy přijde řeč na vyrůstání v pěstounské rodině. „Svoje pěstounské rodiče a sourozence mám moc ráda a jsem jim vděčná za spoustu věcí, o tom není pochyb. Proto bych nerada, aby nevyznělo špatně, když otevřeně přiznám, že se v nějakých slabších chvílích cítím, jako bych nikam nepatřila. I když máme báječné vztahy, někdy člověka zamrzí, když vidí, že mu s nimi chybí podoba nebo nějaké neuvědomělé prvky chování, které se dědí. S biologickou rodinou nakonec částečně jsem, ovšem vidím se tak jednou za rok s mámou a ségrou. Otce jsem potkala jen jednou. Mluvili jsme i o tom, proč mě odložili. Máma řekla, že se báli, že by se o mě nedokázali postarat. Před časem jsem ségru pozvala na premiéru filmového dokumentu, ve kterém o tom také mluvím. Pak jsem si říkala, jestli to byl dobrý nápad. Každopádně bych to uzavřela tím, že po téhle stránce bych ve svém životě nic neměnila. Potkala jsem spoustu skvělých lidí v pěstounské rodině i mimo ni a vždy jsem svoji energii čerpala z nich,“ shrnuje svoji zpověď Katka.

Vedle lidí za svůj zdroj energie považuje také Boha, hlásí se k Českobratrské církvi evangelické. „Občas se modlím a věřím, že mi vše dobré v životě dává On. Pomáhá mi také překonat těžké chvíle. Víra, ke které mě přivedla rodina, však není nějaká berlička. Jde o součást mého života. Dokonce si troufnu říct, že žiju vcelku ctnostně a mravně, ale určitě mám mezery v pravidelném čtení Písma nebo chození na bohoslužby. Tady v Praze je sleduji jen on-line,“ popisuje mladá žena.

Jednou by podle svých slov ráda založila rodinu a měla děti. „Po rozchodu s přítelem ale už nějakou dobu tohle téma není úplně na obzoru. Takže zatím žiju sama, respektive sdílím byt se sestrou a věnuji se práci a svým radostem,“ dodává Katka.

Postupně k samostatnosti

Cesta k samostatnému životu a bydlení nebyla pro Katku úplně snadná. O to víc si současnou situaci pochvaluje. „Při studiích střední školy jsem bydlela na internátě. Když jsem se po vysoké chtěla vrátit do Prahy, našla jsem si místo v Centru pro tělesně postižené Fátima v Čakovicích. Potom přišla na řadu opět Jedle, tentokrát v podobně v garsonky pro samostatné bydlení, která byla ovšem jen na rok,“ vypráví o začátku své anabáze. Přes Asistenci a její projekt Kde domov můj, který byl také medializovaný, pak začala pátrat po opravdovém vyhovujícím bydlení. Ozval se majitel bytu na Kamýku, kde pak v nájmu žila tři roky. „Šlo to i díky tomu, že souhlasil, abych si upravila koupelnu,“ říká Katka a pokračuje: Pak jsem si podala žádost o městský byt. Nakonec mi nabídli bezbariérový byt v Libni. A to je teď už přes rok můj domov.“

Ačkoliv s mnoha věcmi potřebuje pomoci, překvapivě hodně jich zvládá i sama, včetně přesunu na postel či ovládání elektrického vozíku speciálním řízením na ústa. „Spoustu věcí lze už dneska udělat on-line, včetně nákupů. Spolubydlící ségra mi občas něco podá, uklidí nebo připojí vozík do nabíječky. Ráno mi s oblékáním a hygienou přichází pomoci asistentka, totéž večer, případně s obědem, pokud jsem doma sama. Cestu do práce na Pankrác zvládám sama, i když teď mi to poněkud komplikuje dlouhodobá odstávka výtahu na stanici metra Florenc. V práci mi pomůžou kolegové,“ říká s bezstarostností v hlase Katka. Ukazuje tak, že více než na fyzické kondici záleží na přístupu k vlastní situaci.