Hrál závodně florbal, s kamarády se proháněl na koloběžce po U-rampě. Pak ale Láďa Slapnička jednoho dne přišel ze školy – a už se nepostavil na nohy. Důvodem byl zánět míchy. Po dvou letech už je ale zase plný elánu a i díky Kontu Bariéry se může na vozíku s přídavným pohonem prohánět venku jako dřív.

Text: Radek Musílek
Foto: Milan Jaroš

V bytě jednoho z mosteckých paneláků mě Láďa (16) přivítal tykáním a s bezprostředností, jakou pochytil během rekonvalescence v komunitě lidí po úrazu páteře. Oba jsme přece na vozíku, tak jaképak formality. Bez rozpaků a otevřeně se baví o praktických otázkách plynoucích ze svého postižení. Na první pohled by se zdálo, že se bez problémů přenesl přes několik těžkých let, která má za sebou. Tatínek Ladislav (55) a nevlastní maminka Monika (45) však nezastírají, že tomu tak ještě nedávno nebylo a úzkostné stavy se u Ládi občas objevují dodnes. Sice říká „nejsem žádný invalida a dá se žít i takhle“, ale zároveň stále doufá, že jednou bude znovu chodit.

Nachlazením to nebylo

Čtrnáctý červnový den roku 2020 si budou všichni tři nadlouho pamatovat. „Ráno jsem šel normálně do školy, ale když jsme absolvovali běžný test na covid, nějak se mi udělalo nedobře od žaludku. A jelikož mě břicho bolelo čím dál víc, poprosil jsem, jestli bych mohl zavolat domů a odejít. V baráku jsem ještě vyšel do třetího patra, udělal si pití, ale na záchodě už se mi podlomily nohy a rozbolelo mě celé tělo,“ líčí Láďa.

„Myslela jsem si, že někde prochladl a teď se do něj pustila horečka,“ vzpomíná Monika Slapničková, která pracuje jako terénní pečovatelka, a pokračuje: „Jenže pak na mě volal, že mu spadla noha z postele a nejde zvednou! Byl v panice. Volali jsme doktora, který se ptal, jestli může hýbat prsty. To ještě šlo, ale po desáté hodině dopoledne už nevstal. Radili nám, ať ho přivezeme autem do nemocnice, ale jeho stav se tak zhoršoval, že jsme zavolali záchranku. Její posádka pochopila závažnost situace a přivolala vrtulník, který Láďu transportoval do nemocnice v Ústí nad Labem.“

Následovala lumbální aplikace antibiotik přímo do páteře a transport do pražského Motola, kde Láďa dostal plazmaferézu, což je metoda čištění krve. Lékaři poznali autoimunitní onemocnění a mohli s ním začít bojovat. Podle pana Slapničky tak jeho synovi zachránili ruce, protože v určitý moment mu začaly ochabovat už i horní končetiny. Ty se nakonec postupně dostaly do normálu, takže Láďa je dnes ochrnutý „jen“ od pasu dolů. A sám si dobře uvědomuje, jaké měl svým způsobem štěstí, protože se zdravou horní polovinou těla zvládá spoustu věcí sám. „Znám kluky kvadrouše a fakt je lituju,“ nezastírá svůj pohled.

O přesné příčině nastalé situace lze pouze spekulovat. Tatínek ale říká, že necelý rok před touto událostí zemřela Láďova maminka a pouhé čtyři dny před ochrnutím ještě dědeček. Nelze se tak ubránit dojmu o vlivu psychického tlaku na mladou dospívající duši, který se projevil tělesně.

Rehabilitace i lenošení

Do prostředí „kvadroušů“ a „paroušů“, jak si mezi sebou říkají lidé s kvadruplegií a paraplegií, pronikl Láďa během rehabilitačních pobytů v Kladrubech, Košumberku a Parapleti. Našel tam nové přátele i chuť vrátit se ke sportu. „Za to jsem moc ráda. Doma začal podléhat určitému psychickému rozkladu. Chyběl mu režim. Lenošil, vstával v jedenáct a nechtěl cvičit,“ říká Monika Slapničková, která si zároveň posteskla, že i když jinde maká, doma rehabilitaci stále šidí.

Výkony přitom musela a stále musí podávat i ona a tatínek, profesí řidič v dole Bílina. „Během prvního půlroku jsem za klukem a s ním najezdil přes sedm a půl tisíce kilometrů autem.“ Ve svém voze dokonce během Láďova pobytu v Motole měsíc přespával na parkovišti, protože kvůli protiepidemickým opatřením nemohl v nemocnici přebývat. Uvnitř mohl být jen jako návštěva. Personál mu umožnil alespoň se umýt a osprchovat.

Dnes už všechno vypadá optimističtěji. Láďa od září nastoupil do deváté třídy, kterou měl o rok odloženou. Nevadí mu ani, že musel změnit školu, protože ta původní nestihla vybudovat výtah. Poněkud se prý změnila i parta kamarádů, s nimiž se teď venku prohání. A to slovo není přehnané, protože díky přídavnému elektrickému pohonu, jenž si mohl díky Kontu Bariéry pořídit, létá doslova jako vítr. Zažívá tak samostatnost, jakou kluk v jeho věku potřebuje. Je za to velmi vděčný a děkuje Kontu Bariéry za podporu, která zahrnuje i příspěvek na pobyty v Parapleti.

Sport a pomoc druhým

Svou energii Láďa hodně investuje také do sportu. Vrátil se k oblíbenému florbalu, hraje a dvakrát týdně trénuje s vozíčkářským týmem Vikings Most. Láká ho představa, že by se na střední školu přesunul do Prahy, kde by se mohl při studiu věnovat sportu ještě intenzivněji a měl by to blíž do Paraplete. Už teď se těší, jak si časem pořídí řidičák a auto, aby byl ještě mobilnější a samostatnější.

Ovlivněn zkušeností, kterou si prošel, uvažuje o škole, jež by ho nasměřovala k pomoci lidem s podobným životním příběhem. Přemýšlí nad sociální činností nebo dokonce nad medicínou – po vzoru primáře Jiřího Kříže z motolské spinální jednotky. „Určitě se jednou chci stát peer mentorem, co předá své zkušenosti dalším lidem po poranění míchy,“ říká Láďa, přestože ví, že sám zkušenosti ještě sbírá, a zároveň věří, že vozík jednou přece jen odloží.

Když se na závěr našeho setkání loučíme na parkovišti před domem, nasadí sluchátka, pustí si muziku a vyrazí neohroženě za kamarády. Mihne se přitom kolem překvapeného souseda z paneláku. Ten vyjádří přítomnému tatínkovi jisté obavy o jeho zdraví. Připomíná to scénu z filmu Už zase skáču přes kaluže, kde se po vsi prohání na tříkolce s ručním šlapáním mladý hrdina ochrnutý po obrně a splaší povoz pana faráře: „Přece se říká, že se nemůže pohybovat? Co by asi dělal, kdyby byl úplně zdráv?“