Bydlení na historicky unikátním místě může být pro člověka na vozíku výzvou, kterou nezvládne každý. Eva Homolová žije od svých patnácti let v pevnostním městě Josefov, jež je součástí Jaroměře. Přes různá každodenní úskalí neopustila svůj domov ani po ochrnutí dolních končetin. Na první pohled je zřejmé, že jde o místo velmi specifické a bariérové, zároveň však s neobvyklou atmosférou.

Text: Radek Musílek
Foto: Milan Jaroš

Josefov, ležící ve východočeském okrese Náchod, vyrostl v posledních dvou dekádách 18. století a měl sloužit jako opěrný bod při ochraně severní hranice rakouského mocnářství. Na svou dobu moderní systém opevnění obepíná zástavbu, která sloužila nejen armádě, ale i měšťanům. Vojenskému účelu podřízená architektura dostala dodnes patrný ráz. Dohled nad dodržením stavebních zásad položil základ modernímu územnímu plánování.

Bariérová romantika

O dohledu mluví i Eva Homolová (48). Dnes se ovšem týká památkové péče, které celé místo podléhá. Když však procházíte geometrickou sítí ulic a vidíte, v jak žalostném stavu mnohé objekty jsou, připadá vám starost památkářů o drobné stavební úpravy, sloužící k odstranění bariér, tragikomická. Chátrající kasárny i další objekty, zastaralý městský mobiliář a všudypřítomná dlažba vytvářejí kulisy jako z nějakého filmu. A Josefov si skutečně často v nějakém zahraje.

Genius loci jistě ocení četní turisté, které zajímá především opevnění a jeho podzemní chodby, ale v každodenním životě přináší Evě Homolové převážně komplikace. Vypráví o nich však s úsměvem a je patrné, že má ke své domovině hezký vztah. Jinak to snad ani nejde, protože v opačném případě by myšlenky na odstěhování nebyly vůbec od věci. Když se totiž ptám na dostupnost různých služeb, prakticky o všem řekne, že je to bariérové. Zároveň ale také mluví o velké ochotě provozovatelů přijít ven na telefonické zavolání či zazvonění. „Do všech obchodů tady v Josefově vedou alespoň dva schody, smůlu mám i na poště nebo v knihovně. Jediné dva přístupné krámky jsou chovatelské a lovecké potřeby, takže mám možnost se živit lovem a nakrmit svoje dva jorkšíry, kteří se mnou bydlí,“ směje se Eva a zve nás na návštěvu do svého přízemního bytu, kde žila již před ochrnutím. 

Úpravy bydliště

To bylo svým způsobem štěstí, protože stačilo „jen“ vybudovat nájezd do domu a upravit koupelnu se záchodem. „Nájezd po roce a půl papírování i dohadů vybudovalo město. Přístup úřadu a kvalitu zpracování snad ani nebudu raději komentovat. Na úpravu koupelny v jejich obecním bytě mi nepřispěli vůbec, takže to zůstalo na mně a příspěvku od úřadu práce. Právě v těchto případech byla nutná vyjádření památkářů, ale naštěstí nedělali problémy. Jelikož jsou tu velmi tlusté zdi, aby kdysi odolaly dělostřelbě, přestavba vyšla na 400 tisíc korun,“ popisuje peripetie Eva. Jinak je ale s prostorným bytem za rozumný nájem spokojena. Efektní klenuté stropy jsou jakýmsi bonusem navíc. 

K dispozici má na dvoře domu i garáž. „Mezi několik výhod života v Josefově patří klid a prostorné dvory, na kterých se obyvatelům dobře parkuje. Já mám dokonce kryté stání, ale prudký rozpadající se nájezd k němu a mechanická vrata jsou další výzvou. Bez auta se neobejdu, protože prakticky za vším musím jezdit dolů do Jaroměře. Tam už bez problémů obstarám vše potřebné, od nákupů v moderních obchodech přes poštu a úřady až po doktorku. Mám štěstí, že ujdu pár kroků o berlích, takže vyjedu, vystoupím, dokulhám k vratům a vrátím se za volant. Občas taky upadnu. Musím ten vjezd vyřešit s městem, abych to zvládla na vozíku. A také uvažuji o vratech na dálkové ovládání, i kdybych to měla zainvestovat sama…“ přemýšlí nahlas Eva Homolová.

Bez služeb i práce

Když bylo Evě 35 let, projevilo se u ní vzácné neurodegenerativní onemocnění jménem hereditární spastická paraparéza. „V zásadě jde o to, že mi postupně odumírají buňky v míše, takže ztrácím hybnost v dolních končetinách. Zatím ještě zvládnu chodit po bytě s chodítkem, ale pro běžný pohyb mimo domov používám mechanický vozík a auto. Bez toho bych nedala ani ránu,“ konstatuje žena, která po dvou rozvodech vede poklidný život se svými dvěma pejsky. V úzkém kontaktu je i se svým synem Viktorem (23), který u ní donedávna bydlel, ale teď žije v nedaleké vesnici se svojí snoubenkou.

Zatím si vystačí s vlastními silami a pomocí svých rodičů, syna či přátel. Žádné sociální služby nevyužívá, ale ví, že nějaké možnosti v Jaroměři existují. Například panelový Dům s pečovatelskou službou Custodium, kde jsou i byty zvláštního určení a zároveň zde sídlí Pečovatelská služba Jaroměř, která nabízí také terénní služby. Svoji pobočku má ve městě také Diakonie.

Před ochrnutím pracovala u dráhy, což je prý jejich rodinná tradice. Momentálně ale absolventka dopravní průmyslovky práci nemá. Na Centrum pracovní rehabilitace Jaroměř, jež zaměstnává osoby se zdravotním postižením, se zatím neobrátila. „Pro zábavu a potěšení svých kamarádek se věnuji aranžování a úpravě nehtů, ale nepodnikám. Bylo by to pro mě příliš náročné. Mám bolesti zad. Musím je šetřit, neměla bych sedět víc než tři hodiny v kuse. Žiju z důchodu a také dostávám příspěvek na bydlení a péči. Není to na žádné vyskakování, ale vyjdu. Nejvíc kromě bydlení utratím za fitness trenéra, díky kterému se udržuji v kondici. Snažím se co nejdéle si uchovat takovou hybnost, jaká mi zatím zbývá,“ konstatuje Eva Homolová, která za cvičením jezdí svým vozem čtyřikrát týdně.

Hlavní pomocník – auto

Josefov, kde žije okolo dvou a půl tisíce z celkem dvanácti tisíc obyvatel Jaroměře, se rozkládá na kopci a tvoří vlastně jakési město ve městě. Do roku 1948 koneckonců samostatný byl. Pěší cesta do centra je na vozíku kvůli délce a převýšení prakticky nemyslitelná. Paradoxní je, že ač na kopci, samotný Josefov je vlastně úplně rovinatý. To alespoň trochu ulehčuje pohyb po dlažbě, která je vcelku sjízdná, ale leckde chybějí nájezdy na chodníky. Eva se nijak nebojí ježdění s vozíkem po vozovce. Provoz v ulicích je malý.

Pokud jde o cesty na větší vzdálenosti, Eva Homolová si spojení z Jaroměře pochvaluje. „Většina autobusů je nízkopodlažních a máme nově zrekonstruované nádraží, takže i jízda vlakem je bezproblémová. Jak už jsem ale říkala, já osobně používám především svoje auto. V tomto ohledu se mi velmi hodí, že nedávno byla až k nám prodloužena dálnice D11. Díky ní jsem za hodinu a půl v Praze, kam každý týden jezdím na trénink curlingu. Ten hraju čtvrtým rokem za SK Nové Město nad Metují. Další trénink pak máme jednou za týden také v Trutnově, tam je to slabá půlhodinka,“ říká usměvavá blondýnka, pro kterou je sport hlavním důvodem k cestování. „Ráda bych jezdila i víc třeba na delší výlety, ale momentálně moc nemám s kým, kdo by mi třeba v přírodě zvládl pomoci. Občas vyrazím za kulturou, ovšem třeba do kina nebo divadla je to nejlepší do Hradce Králové, v Jaroměři bych neuspěla. Oboje se odehrává v Městském kulturním středisku, které nemá bezbariérový přístup. To platí i o prohlídkách pevnosti Josefov, jež pod něj také patří. I když s pomocí se na určitá místa opevnění dostane i vozíčkář,“ uzavírá líčení života v Josefově Eva Homolová.