Někdy na Folimance potkává trenéra olympijského vítěze, judisty Lukáše Krpálka, Petra Lacinu, bývalého spolužáka z gymnázia. Oba byli v nominaci na OH v roce 1996, ale Pavel zůstal v nemocnici, zatímco Lukáš odletěl na olympiádu do Ameriky. Pavel Martínek „díky“ vážnému úrazu pracuje již čtvrt století jako trenér a učitel v Jedličkově ústavu v Praze. 

Text: Michaela Zindelová
Foto: Milan Jaroš

Váš otec měl úraz před cestou na olympijské hry v australském Melbourne v roce 1956. Vám se již v nominaci také přihodila věc, která ve všem pootočila kompas vašeho osudu.

V červnu 1994 jsem odjel s kamarády na víkend na horských kolech, plánovali jsme vyrazit na Sněžku. Krásné léto – bylo mi dvacet jedna. Už jsem ukončil všechny zkoušky a zápočty ve 2. ročníku na FTVS, měli jsme sraz v Ruseku, vesnici u Hradce Králové, kde jeden ze spolužáků bydlí. Byl jsem v nominaci a v tréninkové přípravě na olympiádu v Atlantě (1996) v judu. Musel jsem se trenérovi „vymluvit“, že jedu na soustředění od školy. Náš výlet na Sněžku by určitě nebral. Přijel jsem na místo srazu o den dřív, většina spolužáků ještě dodělávala zápočet ve škole, tak jsme s kamarádem vyrazili na diskotéku do Hradce, do kulturního domu Aldis na Eliščině nábřeží. Měl jsem rád tu atmosféru, v Praze jsem si při studiu přivydělával jako „vyhazovač“ v jednom rockovém klubu.

Jak už vím, nezatancoval jste si…

Ten večer fakt neměl happy end…. Vlastně ani nezačal! Když jsme šli po schodech k diskotéce, vycházela právě ven parta rozjařených bujarých chlapů. Jeden z nich strčil do mého kamaráda, který málem spadl ze schodů, a já, protože nemám rád takové chování, jsem chtěl, aby se útočník omluvil. Nicméně místo omluvy do mě někdo jiný z té party plnou silou vrazil. Díky rychlé reakci z juda jsem jej stačil chytit a snažil jsem se jej hodit, ale on měl asi sto dvacet kilo a schodiště bylo úzké, tak jsem jej nemohl otočit, společně jsme dopadli na podestu. Bohužel on na mne. Prý děsná rána a já zůstal otřesený ležet. Naneštěstí jsme se v době divokých „devadesátek“ připletli do jedné z kauz tzv. hradecké mafie… To všechno jsem se ale dozvěděl až později.

Později?

Dál si nic nevybavuju, protože mám na celý incident ztrátu paměti. Nejhorší z mých zranění se odehrála asi až ve chvíli, kdy jsem se na nic nezmohl, ta banda do mě začala pod schody kopat, až je to přestalo bavit a odešli. Mně začala téct krev z uší, s kamarádem jsme se dostali do nemocnice, kde jsem upadl do kómatu na šest dní a doktoři nevěděli, jestli a v jakém stavu se probudím. Přijeli za mnou rodiče, dívali se přes sklo JIP na mou nehybnou tvář… Skončil jsem s těžkým úrazem hlavy, ochrnutý na pravou půlku těla a navíc hluchý. Půlrok jsem musel používat vozík, úraz mi nenávratně narušil rovnováhu – funguje mi teď pouze na mozeček, obě kochley – ty jsou u člověka hlavním centrem rovnováhy – mám rozkopané. Cítím k lékařům a sestrám v hradecké nemocnici na JIP stále vděk, pomohli mi tehdy zpátky, na druhý břeh.

Váš dlouhý výčet diagnóz nezní příliš povzbudivě…

Po probuzení jsem neměl moc chuti do života, navíc jsem nic neslyšel, a promítl jsem si všechny důsledky toho nepovedeného večera. Dost možná by mě tehdy zoufalství přemohlo. Ale převážila ve mně chuť žít, i když bylo jasné, že na ideu, že po čtrnácti dnech naskočím do tréninkového procesu, můžu zapomenout. Stejně ale ve mně zvítězila moje síla a vytrvalost vypracovaná léty tréninkové dřiny. Najednou se musel přehodnotit všechny dosavadní hodnoty, poprvé jsem se seznámil na vlastní kůži s tím, co znamená slovo zdraví. Dostalo se to v mém hodnotovém měřítku před to „stát na bedně“, před všechny ty medaile a světová mistrovství.

Na co jste nejčastěji myslel v nemocnici? 

„Nikdo nepozná cenu zdraví jako ten, který jej ztratí!“ Tehdy bych dal cokoliv za to, abych ho opět získal v plné síle, jako před úrazem… Myslím, že jen pravidelnému tréninku a sportem pěstované silné vůli vděčím za současný zdravotní stav. Nebýt vůle, tak bych ze sebe asi v nemocnici vytahal všechny hadičky, které mě držely při životě. Moc dobře vím, co znamená moje heslo: Když chceš, tak to dokážeš!

Pokud nepočítám sluch a problémy s rovnováhou, jsem dnes zdravý člověk.

Zřejmě jste se zlepšoval pomalu, krok po kroku.

Se sluchem mi dávali lékaři šanci návratnosti asi čtrnáct dní, pak jsem se dostal na vyšetření a zjistilo se, že mám zcela narušený zvukový aparát. V motolské nemocnici před plánovanou operací přišli na další problém, a to, že mám zarostlý vstup do zvukovodu. Po provedení zákroku prof. Skřivana jsem měl připravený aparátek, který mi měl zprostředkovat zvukový vjem. Pohyboval jsem se ale s přístrojem „na provázku“. Tahle kombinace nebyla pro další uvažování jakékoliv existence ve sportu možná. Po několika letech se pokusili v Motole o reoperaci, za pomoci přivolaného německého specialisty, ovšem pravé ucho bylo prý oproti druhému „zlaté“. Byl jsem na studijní praxi ve speciální škole pro sluchově postižené v Praze, ale společnost „hluchounů“ mi nepřirostla k srdci a znakovku dodnes nemám potřebu ovládat.

K lékařskému umění jste musel přidat vůli…

Udělal jsem si tréninkový plán, abych se „rozchodil“. Dlouho mi trvalo, než jsem se smířil s tím, že se do vrcholového sportu už nikdy nevrátím. Do všeho se ale zapojila také náhoda. Ve vinohradské nemocnici jsem ležel ve stejné době jako herec Honza Potměšil. Jeho otec, doc. Jaroslav Potměšil, mě učil na FTVS a často jsme spolu vedli dialog o tom, co můžu dál. Prakticky mě „dokopal“ k tomu, abych nastoupil do 3. ročníku Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, kde je mimo jiné také povinná praxe ve školském zařízení. Praktikoval jsem v Jedličkově ústavu, právě když se tady shodou okolností otevírala nová tělocvična a rozjížděl sportovní klub. Zůstal jsem. Za „chvilku“ to bude třicet let.

Během léčení jste se rozešel se svou dívkou. Jak pokračoval dál váš privátní příběh?

Zcela náhodou, jako pacient, jsem se dostal na logopedii, kde jsem se setkal s absolventkou speciální logopedie, kterou jsem později požádal o ruku. Byla to moje první velká známost po úraze, máme dvě krásné děti. Synovi Viktorovi je dvacet dva, studuje FTVS a dceři Anně deset.

„Nikdo nepozná cenu zdraví jako ten, který jej ztratí!“ Tehdy bych dal cokoliv za to, abych ho opět získal v plné síle, jako před úrazem… Myslím, že jen pravidelnému tréninku a sportem pěstované silné vůli vděčím za současný zdravotní stav.

Trénujete žáky základní školy a studenty středních škol Jedličkova ústavu, jaké možnosti jim klub nabízí?

Trénuji především spasticky postižené mladé lidi, převážně s dětskou mozkovou obrnou nebo po úrazech centrální nervové soustavy. Ale trénují u nás i lidé s jinými typy tělesných postižení. Už dobře vím, že každý z mých svěřenců má jinou náturu, někdo je na tom lépe fyzicky, jiný psychicky. Ale každý, kdo chce, se může zlepšit! SC Jedličkova ústavu, kromě základní sportovní průpravy pro nejmenší, nabízí možnost zapojit se do dalších aktivit a pravidelných tréninků: atletika, lukostřelba, boccia a curling vozíčkářů, jako doprovodné aktivity děláme cyklistiku, kurzy jízdy na mono, bi a kart ski. Vedle tradičních postupů zkouším i nové metody, jako třeba terapii na trampolíně. Pravidelné tréninky navštěvuje i mnoho sportovců mimo „Jedli“. Zpočátku jsem trénoval prakticky vše, ale nedalo se to stíhat – v současnosti se zaměřuji na atletiku a curling. Ostatní sporty mají na starost moji kolegové nebo externí trenéři.

Jak si udržujete kondici vy?

Pravidelným posilováním a vždy, když to jde, si chodím zaplavat. Hlavně si ovšem zatrénuji společně se svými svěřenci ze Sportovního klubu. Máme jistě pro naše široké spektrum disciplín obrovskou výhodu, že většinu tréninků realizujeme přímo v Jedličkově ústavu na vlastních pozemcích a zařízeních. Velký dík a lví podíl na úspěších našich sportovců má výborná spolupráce s vedením Jedličkova ústavu a škol!

Vaši svěřenci se zúčastňují vrcholových soutěží. Zřejmě ti, kteří se drží vašeho „když chceš, tak to dokážeš“. 

SC JÚ Praha je jeden z nejaktivnějších a nejúspěšnějších klubů v ČR zajišťující pravidelnou sportovní činnost zdravotně postižených jedinců. Za dobu jeho existence jsme vychovali řadu reprezentantů a medailistů z nejvyšších světových závodů, včetně paralympiády, MS a ME. Zajišťujeme šest sportů od nováčků až po vrcholné reprezentanty, činnost je různorodá a finančně velmi náročná, můžu uplatnit i další specializaci ze studií, sportovní marketing. Ovšem v současné době je získávání finančních prostředků velmi těžké a děkuji všem partnerům SC JÚ Praha, že nám pomáhají. Má to opravdu smysl!

Mezi disciplínami v klubu jsem zahlédla horolezectví…

Ano, v občasných akcích nabízíme dokonce slaňování na invalidním vozíku hradeb Vyšehradu nebo v jižních Čechách. Sám jsem si v roce 2005 na Vyšehradě splnil svůj sen, realizovat znovu bájný Horymírův skok. Vracel jsem se k tomu záměru znovu a znovu, jsem v tomhle ohledu trochu fanatik. Tím projektem jsem žil dlouho a měl jsem ho zpracován ve své závěrečné klauzurní práci. Svůj záměr jsem konzultoval s odborníky. Celá akce skutečně proběhla v roce 2005, během oslav výročí vzniku Jedličkova ústavu. Dráhu Horymírova skoku imitovalo přes dvě stě metrů dlouhé lano, po kterém se svezlo několik vozíčkářů a pár vyvolených – včetně mě – z Vyšehradu až na Císařskou louku.

Myslíte, že jste se po úraze změnil typově?

Jako kluk jsem byl vždy vůdčí osobnost, bylo mě všude plno, musel jsem být pokaždé „první“. Ale úrazem, od chvíle, kdy se kolem mě prostíral všude svět ticha, se ze mě stával jiný člověk, nestal se ze mě přímo introvert, jsem ale jistě klidnější a mám úplně jiný žebříček životních hodnot.

Jak se vám s okolím teď nejlíp komunikuje?

Spoléhám hlavně na odezírání ze rtů, i když někteří mí klienti mají postižení obličejových a mimických svalových skupin. Rozumět je někdy velmi obtížné, ale já to beru jako trénink… Pokud přijdou situace, kdy opravdu nerozumím, musí mi to dotyčný člověk napsat prstem na ruku nebo na papír. Všechno jde, když je trocha trpělivosti.

5 rad Pavla Martínka pro rodinné léto pro rodiče ZP dětí

1. V každém případě radím rodičům, aby nepřeháněli péči o své potomky s handicapem. Naopak, měli by se snažit, aby jejich děti byly co nejvíc samostatné! Za léta praxe jsem potkal asi všechny typy rodičů a vím, že přemíra opečovávání je „medvědí služba“.

2. Určitě doporučuji sportovní aktivity jako vhodný nástroj ke zlepšení pohybových, ale i psychických schopností a dovedností. Volte pro děti sporty všeho druhu, ať si vše vyzkoušejí, a co je bude bavit, to si mohou později zkusit i závodně.

3. Samozřejmě při výběru a míře intenzity zatížení je nutná konzultace s doktory a rehabilitací, kteří dítě dobře znají. Dále je důležité, aby rodiče i sám „sportovec“ sledoval svoje tělo a naslouchal mu.

4. Další důležitou radou je, že dítě se nemá do ničeho nutit, jen nabízet, ukazovat mu možnosti cesty.

5. Pokud byste měli zájem o pravidelné sportování dítěte a máte možnost dojíždět na Vyšehrad, můžete se přijet podívat k nám „do Jedle…“

Pavel Martínek, předseda SC JU Praha, trenér a učitel v JÚŠ. 
Více na www.scjupraha.eu, e-mail: scjupraha@centrum.cz