Alexandra Borská se narodila předčasně a s rozštěpem páteře. Přes všechny pesimistické předpovědi lékařů z ní vyrostla aktivní, úspěšná a sympatická dívka, která má sice parézu levé nohy, ovšem nijak jí to nebrání ve výkonnostním plavání ani v řadě dalších sportů. To vše i díky podpoře Konta Bariéry.

Text: Radek Musílek
Foto: Milan Jaroš

Na svět přišla Alexandra (14) v 31. týdnu těhotenství společně se sestrou, která však po dvou hodinách zemřela. Předporodní vyšetření přitom žádný problém nesignalizovala. Maminka Michaela těžké období překonala tím, že se soustředila na intenzivní péči o svého potomka, kterému lékaři předpovídali těžký fyzický handicap i s možným mentálním postižením a trvalým upoutáním na lůžko. Téměř nic z toho se naštěstí nenaplnilo. „Ať už by všechno dopadlo jakkoliv, věděla jsem, že bych svoje dítě nikdy neopustila,“ říká paní Borská, ze které sálá životní energie. Kromě Alexandry má ještě starší dceru studující medicínu a devítiletého syna.

Nohu mít, či nemít?

Alexandra od útlého dětství musela postupně absolvovat devět operací. Při první z nich jí byla odstraněna zakrnělá třetí dolní končetina. Uvažovalo se i o amputaci levé nohy, která si odnesla největší následky. „Chybí mi kyčel a v koleni ani v kotníku nohou nepohnu, takže mi pořád trčí natažená do prostoru. Třikrát mi ji už rovnali a prodlužovali, zatím celkem o 25 centimetrů. Kus cesty ujdu o berlích, do sto metrů i bez nich, ale jinak používám speciální vozík, kde mám nohu podepřenou. Vlastně mám slabší celou levou stranu těla. Ruka je však celkem v pohodě, takže s ní i píšu. Nejsem dost zdravá, ale ani tak moc handicapovaná, když se srovnávám s ostatními lidmi kolem sebe,“ popisuje svoji situaci Alexandra.

Když sedí u stolu a nohu si položí na židli, na první pohled by si člověk ani žádného handicapu nevšiml. Nepohyblivá noha však dokáže pozlobit ve zdánlivě banálních úkonech všedního života. „Mám problém hlavně s oblékáním. Nemohu se předklonit, takže ponožka či bota představují velké úskalí. Prostě mi musí někdo pomoct. Bohužel jsem zatím neobjevila žádnou pomůcku, s níž bych to zvládla sama,“ líčí mladá sportovkyně svoje všední výzvy.

Všestranná sportovkyně

Totéž se týká i jejího převlékání před tréninkem nebo po něm v bazénu. I proto ji na milované plavání čtyřikrát týdně vozí asistentka. Dvakrát týdně pak navštěvuje fitness centrum, protože i to neodmyslitelně patří k vrcholové přípravě. O finanční podporu momentálně žádá u Konta Bariéry, které jí společně se Škoda Auto už přispělo v rámci projektu Cyklistika bez bariér na handbike.

„Já už vyzkoušela hodně sportů – od lukostřelby přes monoski a sledge běžky až po parapaddleboarding či cyklistiku. Na tu mám ale podle Jirky Ježka dost času později. Teď se soustředím hlavně na plavání, ve kterém je i větší konkurence. O to víc si cením 2. místa na 100 metrů znak z Evropských her paralympijské mládeže 2022. A na Winter Polish Open ve Štětíně jsem zaplavala paralympijský limit, tak doufám, že se na hry opravdu dostanu. V kraulu jsem byla blízko limitu pro mistrovství světa, tudíž mám další cíl a motivaci,“ vypráví s nadšením všestranná mladá závodnice, která už se zapojila i do několika charitativních projektů pro druhé, jako je Cesta za snem, Běh pro hospic a podobně.

Když sedí u stolu a nohu si položí na židli, na první pohled by si člověk ani žádného handicapu nevšiml. Nepohyblivá noha však dokáže pozlobit ve zdánlivě banálních úkonech všedního života.

„Plave od dvou let – díky bazénu na zahradě. Uměla to dřív, než začala chodit. Sport má v krvi, možná i díky usilovné rehabilitaci, kterou jsme s ní dřeli od miminka,“ vypráví maminka naší nejlepší juniorské plavkyně, která je na úspěchy své dcery právem hrdá a s manželem ji v aktivitách maximálně podporují. Neváhají přitom absolvovat i časté dlouhé dojíždění.

K závodnímu plavání se Alexandra dostala přes cyklistiku. Když už nestačila ostatním dětem bez handicapu v Litoměřicích, blízko nichž bydlí, lidé ze spolku Černí koně ji nasměrovali ke Kontaktu bB. Ten je líhní plaveckých talentů lidí s postižením. V Praze se poznala s partou přátel kolem paraplavání, ale nově se vydala vlastní cestou a přestoupila do Ústí nad Labem.

Výzvy nade vše

„S novými lidmi se postupně poznáváme a sžíváme, ale řekla bych, že splněním paralympijského limitu jsem si mezi zdravými kolegy docela získala respekt. Vidí, jak makám, což dokážou ocenit. Baví mě dohánět ty bez handicapu, mám ráda výzvy a zkouším nové věci. Třeba když trenér vymyslí novou metodu. A ještě lepší je závodění, to prostě miluju, vyplavuje se mi endorfin. Nejde o medaile, ale o osobní posun. Stanovuji si takové vlastní cíle,“ říká se zápalem Alexandra. Jen pro představu, během běžného tréninku uplave dva a půl až tři kilometry. Při intenzivnějším i přes čtyři kilometry. 

Zdá se to být časově skoro nemožné, ale má i jiné než jen sportovní koníčky. Hrála na klavír, ale ten musel přece jen ustoupit. Ráda čte, hlavně fantasy a o historii. Baví ji cestování, dřív především s babičkou, dnes hlavně se sportem, ale třeba i se sestrou, s níž podnikly samy výlet do Vídně.

Prostor si musí pochopitelně uchovat i škola. V 9. třídě běžné základní školy měla teď na vysvědčení jen jednu dvojku. Chystá se na gymnázium a jednou by se chtěla věnovat psychologii nebo ortodoncii. Se spolužáky se prý akceptují, ale o nějaké vřelé kamarádění nejde. I když její nejlepší kamarádka je bez postižení, většinu blízkých přátel má z paraplavání.

Pokud se i ke studijním výzvám postaví se stejným zápalem jako k těm sportovním, není pochyb, že i v nich Alexandra jednou uspěje. Nezbývá než jí v tom všem držet palce a fandit!