Lékaři jí nedávali takřka žádnou šanci na přežití a v její uzdravení věřili jen ti nejbližší. Řeč je o Pavlíně Malé, mladé ženě, která se znenadání ocitla na tenké hranici mezi životem a smrtí. Do té doby pevné zdraví ji zradilo v listopadu 2018. Všechno začalo silným kašlem a těžkým zápalem plic. 

TEXT: Andrea Kudrnáčková
FOTO: Milan Jaroš 

První náznaky onemocnění zaznamenala Pavlína už v říjnu, v době, kdy spolu s rodiči a přítelem letěla na dovolenou do Egypta. „Už před odletem se mi dcera zmínila, že cítí tlak na plicích, jako by tam měla cihlu,“ vybavuje si dnes její maminka Dáša. Okamžiky, na které rodina nikdy nezapomene, se ale začaly odehrávat teprve po návratu domů. O víkendu se Pavlíně udělalo náhle špatně a prokašlala celou noc. Otec ji tak v neděli vezl narychlo na pohotovost. I přes nasazená antibiotika se ale Pavlínin stav velmi rychle zhoršoval. V pondělí ji praktická lékařka poslala rovnou do nemocnice v Chrudimi. „V úterý ji dali na JIP, v kritickém stavu ji pak převezli na ARO do Pardubic. Bylo jí ale stále hůř, plíce jí začaly selhávat,“ vzpomíná tatínek Pavel a dodává, že urychleně potřebovala napojit na ECMO, tedy mimotělní podporu oběhu. „Tehdy jí šlo o život poprvé. Lékaři z Pardubic se dokonce obávali, že dcera převoz do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze nepřežije,“ shodují se dnes rodiče. Po připojení na ECMO se začal Pavlínin stav konečně zlepšovat a rodiče začali věřit, že se vše obrací k dobrému. 

Krvácení do mozku 

O pár dnů později jim ale po půlnoci volali z nemocnice velmi nepříznivou zprávu, že u jejich dcery došlo vlivem ředění krve k rozsáhlému krvácení do mozku. Několikahodinovou operaci mozku podstoupila Pavlína ve Fakultní nemocnici v Motole. „Po ní nám lékaři sdělili, že nemá takřka žádnou naději na přežití. A že pokud přežije, bude potřebovat stálou péči a do normálního života se už nevrátí,“ vzpomínají na těžké chvíle rodiče. 

V Motole byla Pavlína v umělém spánku a z toho, co se kolem ní odehrávalo, si nic nepamatuje. Rodiče za ní ale denně jezdili, vyprávěli jí o tom, co se děje doma, snažili se jí dodat sílu. Navzdory velmi nepříznivým vyhlídkám věřili, že jejich dcera si svůj život vybojuje. Její pooperační stav se pomalu zlepšoval, a tak se lékaři rozhodli ji probudit z umělého spánku. „Pamatuju si z toho jen tmu a pak světlo na konci tunelu. Těžko se to popisuje, ale bylo mi nesmírně příjemně. Jen mi bylo líto lidí, kteří mě v tu chvíli viděli. Prý jsem tehdy otevřela oči, ale se svým okolím nekomunikovala, jen jsem ležela,“ popisuje okamžik probouzení Pavlína. 

Dlouhá cesta k prvním krokům 

Po hospitalizaci v Motole hledali rodiče pro svou dceru následnou intenzivní péči. Po první velmi nepříjemné zkušenosti v Praze, kde ležela často nepřikrytá mezi devadesátiletými lidmi, ji převezli do zdravotnického zařízení Chronicare v Nymburku. Výživu přijímala hadičkou vedoucí do nosu, měla tracheostomii a sama se nedokázala ani posadit. „Dostala pokoj hned naproti sestřičkám, takže ji měly stále na očích a mohl k ní i její přítel. Vystavili jsme jí tam fotky z doby, kdy byla zdravá, aby i personál viděl, jak žila předtím,“ líčí maminka. 

Po těžké operaci mozku nemohla Pavlína se svým okolím komunikovat jinak než mrkáním. „Jedna sestřička se mě ptala, kolik mám sourozenců a jestli jsou to kluci nebo holky. V duchu jsem si říkala, že je hrozně zvědavá, ale ona testovala mou paměť,“ vzpomíná. Nikdo totiž tehdy nevěděl, nakolik krvácení do mozku ovlivnilo Pavlínin intelekt. „Nikdy také nezapomenu na chvíli, kdy dcera dostala do ruky molitanový míček a najednou ho v levé ruce trochu stiskla. Byla to známka toho, že svaly můžou opět fungovat,“ líčí maminka Dáša. 

V Nymburku ale Pavlína mohla zůstat jen měsíc. Rodiče proto zažádali o pobyt v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Nebylo tu ovšem místo hned, a tak Pavlínu na tři týdny převezli ještě na Kliniku rehabilitačního lékařství ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové. I tady dělala pokroky, i když byla stále velmi slabá. Nohy jí nesloužily a pohybovala se na vozíku. „Jednou přivezli vysoké chodítko, Pavlínka se zapřela rukama a udělala prvních pár kroků. Vyběhl se na to podívat i pan doktor se sestřičkami a všichni jí nadšeně tleskali,“ vzpomíná s dojetím v hlase maminka Dáša a pokračuje ve vyprávění: „Později nám lékaři řekli, že přežila i díky tomu, že měla velmi dobrou kondici. I proto jsem jí později v Kladrubech nad postel vystavila stříbrnou medaili z mistrovství světa, kterou vybojovala ve skupinových tancích v jazzdance,“ vypráví Dagmar. I když to měla z Trpišova u Slatiňan, kde rodina žije, přes sto kilometrů, byla u své dcery denně. 

Konečně doma 

V Kladrubech si Pavlína pobyla tři měsíce a rehabilitační zařízení opouštěla v červnu 2019 s pomocí chodítka. Vozík už nechtěla ani vidět. I doma dělala všechno pro to, aby se její stav dál zlepšoval. Rodiče jí zařídili individuální rehabilitaci, včetně logopedie, ergoterapie a dechové rehabilitace. Doma s ní zůstal na ošetřovačce táta. 

Po nějaké době následoval lázeňský pobyt v Janských Lázních, později i v Hamzově léčebně v Luži. Všude pracovala na 150 procent – a vyplatilo se. Pravou stranu těla má sice stále slabší, ale dávno už chodí a sportuje. Z obývacího pokoje jí rodiče udělali v podstatě tělocvičnu. Pořídili jí běhací pás i trenažér na kolo, dostala i nejrůznější činky, bosu nebo boxovací pytel. „Svou vnitřní silou jsem se z toho dokázala doslova vyhrabat. Také rodiče pro mě udělali maximum. Kdyby se za mě nervali, nechodila bych, tím jsem si jistá,“ vypráví Pavlína, která se postupně také vrátila do školy. První rok magisterského studia oboru nutriční terapeut na 1. lékařské fakultě UK si sice rozložila na dva, ale daří se jí držet tempo s ostatními studenty. 

Vidět svět 

Po původu nákazy, která Pavlínu vážně ohrozila na životě, pátrali rodiče Pavlíny dlouho, ale marně. Teoreticky za ní mohl stát i její výlet do Keni, kde ji v únoru roku 2018, tedy půl roku před prvními příznaky nemoci, do krve škrábla opice. Žádná laboratoř, v níž její krev testovali, ale tuto domněnku nepotvrdila. 

A pátrat po příčině nemoci je dnes už vlastně zbytečné – nic z toho, čím si dnes osmadvacetiletá žena prošla, se stejně vrátit nedá. Přesto té zkušenosti nelituje. „Beru to jako něco, co se mělo stát,“ říká rozhodně. Aktuálně Pavlína pracuje na tom, aby se jí lépe psalo. I když jí psaní levou rukou při rehabilitacích docela šlo, rozhodla se, že zůstane pravačkou. „Chtěla jsem, aby bylo všechno jako dřív. V tomto případě to byla asi trochu chyba, teď se mi špatně píše oběma rukama,“ ukazuje mi Pavlína svůj cvičný sešit. „Stále píšu velmi pomalu rukou i na počítači, na tom ještě musím zapracovat,“ plánuje slečna, která se spolu se svým přítelem Filipem znovu vrátila k milovanému cestování. Letos spolu byli v Polsku, v Rakousku i na horách ve Špindlerově Mlýně. „Miluju přírodu, ráda bych bydlela na vesnici a měla šťastnou rodinu. Chci vidět svět, cestovat a zvládnout i ferraty,“ líčí svoje přání do budoucna. I když je její chůze ještě trochu nejistá a na kole potřebuje oporu, aby nespadla, je nanejvýš jasné, že svých snů docílí. Pavlína se totiž nevzdává.