Obecně prospěšná společnost Mezi námi se už deset let snaží o podporu radostného stáří a mezigenerační propojení. Činí tak prostřednictvím řady projektů, mezi které patří například Program přečti, během něhož se senioři a seniorky mění v kouzelné babičky a dědečky předčítající dětem v mateřských školkách. Kolektiv organizace si letos vysloužil první Cenu rady vlády pro seniory.

Text: Radek Musílek
Foto: Milan Jaroš

Ředitelkou Mezi námi je Kateřina Jirglová, manželka zakladatele této obecně prospěšné společnosti Tomáše Jirgla. „Nápad se zrodil, když naši synové chodili do mateřské školky, která navštěvovala jeden domov pro seniory. Přinášeli domů vtipné hlášky a roztomilé poučky. Uvědomili jsme si, jak je to užitečné pro obě strany. Manžel ale nechtěl jen nějaké anonymní přispívání, a tak inicioval založení neziskovky. Mě to pohltilo, takže jsem se po mateřské dovolené nevrátila do banky, ale před pěti lety se ujala vedení,“ vzpomíná paní Jirglová, jejíž choť se podílí na získávání finančních prostředků. Každoročně to představuje přibližně sedm milionů korun poskládaných z grantů, dotací a darů. Podporu přináší ministerstvo práce a sociálních věcí, kraje, obce i sponzoři. Náklady jdou především na platy koordinátorů jednotlivých programů.

Do spolupráce je dnes zapojeno přes čtyři sta různých zařízení po celé republice. Vše odstartoval Program povídej. Díky němu se pravidelně setkávají děti z mateřských a základních škol se seniory z domovů nebo klubů. Věnují se společným aktivitám v podobě výtvarných, hudebních či pohybových činností. Také společně pořádají různé oslavy, představení nebo si prostě jen vyprávějí.

Vznikají tak hezká propojení. Děti se učí obohacujícím sociálním dovednostem, pomoci i toleranci a senioři mají z přítomnosti dětí radost, která je motivuje. Naštěstí prý ubývá situací, kdy společné projekty někdy viditelně obtěžovaly personál v domovech pro seniory, který to vnímal jako přidělávání práce.

Komunita prospívá

Moc hezké jsou momenty, kdy vznikají vazby v rámci lokální komunity. Dítě tak například při nákupu s rodiči potká „svoji babičku“ v obchodě a jde jí pomáhat. Dokonce i jindy rozdováděné děti v sobě nacházejí schopnost přizpůsobit se tempu seniora. Paní ředitelka Jirglová s úsměvem říká, že je také někdy kouzelné pozorovat, jak se rozhovory a vzájemné interakce točí kolem podobných témat – komu vypadl jaký zub, kdo nedoběhl na WC, jestli chodí po obědě spát a podobně.

Mezi námi pořádá také mezigenerační tvořivé dílny, zapojuje seniory jako užitečné pomocníky a nabízí jim i vzdělávání. „Vytvořili jsme například mezigenerační centrum informačních technologií. Přizvali jsme youtubery a gamery, kteří vydělali na vybavení v podobě 3D brýlí, 3D tiskárny nebo robokočičky,“ popisuje Kateřina Jirglová. Podpora v oblasti moderních technologií přitom zahrnuje nejen snahu naučit s nimi seniory zacházet, ale také působit preventivně před různými podvodníky. I když přiznává, že někdy je opravdu těžké někoho přesvědčit o tom, že nelze všemu věřit.

Půlhodina štěstí

Předčítání pohádek v mateřských školkách patří k velmi populárním aktivitám. „Pro seniory existuje poměrně dost aktivit, kde se něco nabízí jim. Mnozí ale chtějí naopak být užiteční a poskytovat něco druhým. V tomto případě se to ještě propojuje s občerstvujícím kontaktem s nejmenší generací. Mnohým seniorům vnoučata už odrostla nebo je málo vídají a chybí jim. Jedna paní mi před časem řekla, že to čtení je pro ni půlhodina štěstí týdně,“ líčí paní ředitelka.

Čtecí kouzelné babičky a dědečkové, jak jim paní Jirglová říká, se rekrutují z opravdu pestré palety lidí. Mnozí z nich jsou bývalí učitelé či umělecky činní lidé, ale jsou mezi nimi i lidé z dělnických profesí.

Čtecí kouzelné babičky a dědečkové, jak jim paní Jirglová říká, se rekrutují z opravdu pestré palety lidí. Mnozí z nich jsou bývalí učitelé či umělecky činní lidé, ale jsou mezi nimi i lidé z dělnických profesí. Po nástupu do projektu se jim dostane proškolení a kurzu, jak číst poutavě. Rovněž uzavírají dobrovolnickou smlouvu. Předčítání se přitom věnují i jinde, například v knihovnách. Organizace Mezi námi je oslovuje na doporučení nebo prostřednictvím seniorských klubů, inzerátů, městské části a podobně.

Momentálně se věk čtecích seniorů pohybuje od 56 do 92 let. Po celé zemi jich je 250, v Praze pak 130. Nejstarší paní chodila i během covidu, což platilo pro naprostou většinu. Raději riskovali, než by zůstali zavření doma.

Kouzelný dědeček

Mezi předčítajícími seniory převládají ženy, o to víc si pak hýčkají „kouzelné dědečky“. Jedním z nich je i pan Viktor Fatka (72), který takové označení naplňuje i vizuálně. Celý život byl hercem a dokonce měl agenturu, která se věnovala představením pro děti. Prostředí nejmenších diváků je mu tak velmi blízké a má takové publikum rád. 

Když hledal náplň volného času, dal mu nakonec přednost před návštěvami nemocnic a domovů pro seniory, o nichž také uvažoval. „Školku v Holešovicích mi přidělili, ale znal jsem ji ještě z divadelních let,“ říká vdovec, který měl potomka s postižením, ale bohužel už nežije. „Docházím jednou týdně po poledni do dvou tříd. Děti při mém čtení usínají a troufnu si říct, že mě mají rády. Paní učitelky jsou na mě moc milé. Mám z toho dobrý pocit. Nejsem přitom nějak extra společenský člověk, jenže při tom množství volného času se nudím a potřebuji mezi lidi, přinejmenším na procházku s kamarádkou,“ říká muž, pro něhož je předčítání jen jednou z mnoha dalších aktivit.

S kamarádem chodí hrát na flašinet na Vyšehrad, čtyřikrát týdně plave ve Vltavě, řadí se mezi otužilce. Navštěvuje kurzy kreslení a s dalšími seniory nacvičuje divadlo, konkrétně představení Ryba ve čtyřech, které trochu upravil a zkrátil. Pokud všechno půjde dobře, od ledna by ho měli začít hrát právě pro lidi z Mezi námi. Naplňuje tak do písmene cíl, který si tato organizace klade, o plnohodnotném životě i ve vyšším věku.