S psychologem a dlouholetým členem Rady Konta Bariéry Jaroslavem Šturmou o zvláštním jevu: potřebujeme opravdu seniory?

Text: Zdeněk Jirků 
Foto: Jan Šilpoch        

Pane doktore, jak se vlastně zrodila psychóza jakéhosi strachu ze seniorů?

Nejen strachu, ale dokonce velké iluze, že seniorům vlastně děláme dobře, když je izolujeme a skoro vyřadíme z našeho života. Začali jsme se bát, že oni jsou ložiskem nákazy a možným nebezpečím. To je ovšem obyčejná hloupost. Ve skutečnosti jde o dávno známou iluzi – svět, jak ho známe, patří hlavně těm výkonným. A tedy: výkonní, zdraví, chcete-li krásní, jedou naší společností a jakousi radlicí hrnou do stran a přímo do příkopů ty slabší, nemocné, postižené, protože oni prý překážejí, zdržují, komplikují každodenní snahu o štěstí, bohatství, radost ze života. 

Říkáte iluze, ale ta je sakramentsky živá a čiperná…

Ve skutečnosti je to tak – v koloběhu života, sdílení a předávání lidských zkušeností se znovu a znovu opakuje obyčejná pravda. Nejzranitelnější jsou děti a senioři. Vím ze své praxe, že když se řekne „dětský psycholog“, tak to zní skoro stejně jako „dědský psycholog“. A docela to sedí. Zkrátka stále více si uvědomuji, jak blízko jsou si začátek i konec života. Je mnohokrát ověřené, jak naše zážitky z dětství, vklady našich rodičů do nás, ovlivňují hluboce, dokonce bych řekl nepřekonatelně náš život v dospělosti, právě tu naši výkonnost a úspěšnost. Ve skutečnosti se základní lidské potřeby v průběhu života nemění. Dětem je rádi přiznáváme, mimochodem i proto, že dítě si svým zjevem umí o péči a pomoc říci. Senior má tutéž potřebu ochrany, komunikace, lásky, ale jinou tvářnost svého těla, jinak k nám vědomky i nevědomky hovoří. A to nás může mást…

Vy jste jistě v životě potkal mnoho seniorů, kteří dokonce nechtěli dát najevo svou potřebu nějaké pomoci, svou slabost. Třeba jen z důvodu své hrdosti. To je pak velký prostor pro manipulaci s jejich životem, pro rozhodování bez ohledu na ně…

Bohužel tak to je a zatím si s tím společnost moc neví rady. Hlavní příčina je v naprosto mechanickém uplatňování pojmu senior. Veřejnost i politici si zvykli, že určujícím faktorem je kalendářní věk. Ale praktický život nám každodenně ukazuje, že taková informace je skoro bezcenná. Na každém kroku najdeme osmdesátileté jinochy i padesátileté starce. A nezáleží jen na fyzickém vzhledu a kondici. Zkrátka když sama společnost začne lidi rozdělovat podle data narození – jako se to stalo nedávno při zvládání epidemie – nic tím vlastně neřeší, vytváří iluzi, že o těch lidech něco důležitého ví, a hlavně dobrovolně rezignuje na jejich energii, na jejich možný přínos společnosti a koneckonců na jejich lidskou důstojnost. 

A od toho není daleko k separaci seniorů, k jejich společenské izolaci.

Dokonce v případech, kdy už zůstává rozum stát. V této zemi každý den umírají stovky lidí. Zcela přirozeně a zcela neodvratně. K našim lepším zvykům patří, že když je to jen trochu možné, snažíme se doprovázet své blízké v posledních chvílích života. A najednou to bylo zakázáno. Lidé umírali bez rozloučení a posledního setkání se svými nejbližšími. Komu v této situaci hrozilo nějaké nebezpečí? Jen zjednodušené představě, že někdo z ministerstva nebo vlády ví, co je pro lidi dobré. Přitom osamělost, dokonce úplná opuštěnost je pro těžce nemocného horší než fyzická bolest.

Ovšem někdo by řekl, že ve vážné celospolečenské situaci musíme jistá omezení snést.

Ale jistě, ovšem začít třídit lidi s nárokem na přístrojovou podporu podle věku, jako to udělali v Itálii, to už nemá s civilizovanou společností co dělat. Sám jsem kdysi zažil situaci, kdy v jednom dětském transplantačním oddělení najali psycholožku, aby vyšetřovala inteligenci dětí, a podle toho chtěli rozhodovat, které dítě má nárok na transplantaci a které ne. To bylo v devadesátých letech a ta doba je jistě pryč, ale není třídění lidí podle věku totéž? Kdo vůbec má oprávnění rozhodnout o naději a beznaději? Můžete mít různé zákony, vyhlášky a předpisy pro celý národ, ale základní etický princip se vždy týká jedince, konkrétního člověka a jeho bezprostředního okolí. 

Není to jen jiný projev nadutosti, která se holedbá: já jsem schopen určit tvoji cenu?

Přesně. A je to nadutost dosti rozšířená. Přitom už tisíce let víme, že každý jedinec má především svou nenahraditelnou hodnotu. Bez ohledu na to, čím byl a je, bez ohledu na čas, který mu ještě zbývá. Když začneme určovat jen jakousi cenu jedince, jsme na nejlepší cestě najít také ty „bezcenné“. A v souvislosti s epidemií se takové úvahy, takové doslova primitivní účty objevily i veřejně. Když dopustíme úvahy typu koho se ještě vyplatí zachraňovat a koho ne, prohlašujeme sami sebe za nesmrtelné, protože i nad námi přece jinak může být vynesen ortel – ten člověk už nemá žádnou cenu. A to chceme?

PhDr. Jaroslav Šturma (*1944) 

Dětský́ psycholog, ředitel centra Paprsek. Věnuje se zejména dětem s postižením a za tuto práci byl několikrát významně̌ oceněn doma i v zahraničí́. Dlouholetý́ člen Rady Konta Bariéry.