„Pro život jsou podstatné ty momenty, kdy padáme na dno. Vítězství nám tolik nedá, jen hezký pocit, který je pomíjivý, tím pádem bezcenný,“ říká špičkový handicapovaný sportovec Honza Tománek, který reprezentuje Českou republiku hned v několika disciplínách. 

Text: Andrea Skalická
Foto: Jan Šilpoch 

Na vozík se Honza dostal před osmnácti lety nešťastnou náhodou. Tehdy patnáctiletého čerstvého gymnazistu smetlo spolu s kamarádem při předjíždění auto, když se vraceli z fotbalového tréninku. Jen Honza přežil. Dnes říká, že měl štěstí, protože vyvázl jen s „kosmetickými vadami“. 

I když měl fraktury na obou nohou a krvácení do mozku, nedošlo k úrazu páteře. Naděje, že bude chodit, byla zpočátku velká. „Ochrnul jsem sekundárně, a to hlavně proto, že jsem se kvůli nárazu extrémně prohnul v páteři. Mícha prokrvácela, natekla a rozvinul se spinální šok. Někteří lékaři říkali, že otok splaskne a že to rozchodím, jiní tak optimističtí nebyli,“ vzpomíná usměvavý třicátník. 

Zpočátku držela Honzu nad vodou vyhlídka na zlepšení zdravotního stavu. Říkal si, že když bude hodně cvičit, svůj stav zvrátí. „Po půl roce, roce ani do dvou let od nehody se ale nic nezměnilo, a tak jsem začal vozík brát jako realitu. Šlo to relativně snadno, protože mi tehdy osud přihrál sport. Nejprve to pro mě byl jen psychorelax, ale postupem času se stal mou životní náplní,“ líčí. 

Ve všem perfektní 

Jeho prvním sportem se stala cyklistika, které se hodně věnoval už před nehodou. První dva roky šlo spíše o volnočasovou aktivitu, i když už objížděl první závody. Poté, co navázal spolupráci s trenérem, se ale začal výkonnostně posouvat. „Dá se říci, že od roku 2010 jsem se jízdě na handbiku začal věnovat vrcholově. Dařilo se mi nejen u nás, ale sbíral jsem medaile i v Evropě a patřil jsem do evropské TOP 10. Semlel mě ale koloběh závodů. Jezdil jsem na ně proto, že chci medaili, a začal mi unikat smysl. Moc jsem se nechal pohltit ambicemi a sportovně i lidsky jsem vyhořel. Bez medaile jsem byl frustrovaný,“ rekapituluje Honza, který se tehdy nutně rozhlížel po jiném sportu. 

Nakonec se nadchl pro běžecké lyžování a stal se de facto jeho průkopníkem u nás. Zároveň mu učaroval triatlon. Celoroční záliba v handcyclingu, běžkování v zimě a sezonní triatlon si ale časem vybraly svou daň v podobě zdravotních problémů. „Se svou povahou jsem chtěl být ve všem perfektní, všemu dát sto procent, tělo to ale nemohlo zvládnout. Před třemi lety, poučen vzestupy a pády, jsem se rozhodl, že trochu polevím. Rozhodl jsem se, že se budu v zimě věnovat jen běžkám a v létě se zaměřím na dlouhý triatlon,“ vypráví Honza. 

Medaile už nejsou motivací 

Právě rok 2017 byl pro něj přelomový, dařilo se mu, nač sáhl. Jako prvnímu českému vozíčkáři u nás se mu povedlo zdolat Jizerskou 50 a dva týdny nato dokončil patrně jako první člověk vsedě na světě slavný Vasův běh. „Jizerka byl dlouhou dobu můj cíl – najednou se octnete na startu závodu, který má 90 kilometrů. A i to se povedlo. Úspěšná byla i triatlonová sezona a na podzim jsem ještě vybojoval titul mistra světa v polovičním Iromanu,“ vypočítává sportovec, který se tak mohl začít coby profesionál sportem živit. 

Aktuálně směřují jeho sny hlavně k ultravýkonům. Chce se posunout na vytrvalostní distanci, ostatně na sociálních sítích ho najdete pod přezdívkou paramaniak. Baví ho poznávat sám sebe v extrémních situacích. „Medaile jsou jen třešničkou na dortu, dnes už mě spíše láká ta cesta k nim. Úspěch vás naplní jen na okamžik. Pak sedíte večer v hotelu a máte pocit, že jste něco ztratil, i když jste dosáhl vysněného cíle. Cíle, za kterým se ženete rok nebo dva. V tu chvíli vytahuju ten pomyslný šuplík a dívám se dál, po tom, co bych chtěl ještě dokázat,“ vyznává se Honza Tománek.

Vrcholový sport pro něj znamená i hodně cestování, ale to je pro něj za odměnu, protože cestuje rád. Letos na jaře však zůstal – stejně jako my všichni – doma. Původně směřoval veškeré úsilí ke konci června, kdy měl v plánu absolvovat polovičního Ironmana v americkém Texasu. Z toho ale kvůli koronavirové pandemii sešlo. „V březnu obvykle odlétám na svůj první tréninkový kemp na Kanárské ostrovy nebo na milovanou Mallorku. Letos to nevyšlo i kvůli chirurgickému zákroku, který jsem musel podstoupit,“ popisuje Honza letošní netradiční sezonu, která čítala i šestitýdenní rekonvalescenci. Od dubna je už ale zdravotně v pořádku a trénuje doma na Dobříšsku a v Povltaví. „Sportovně nestrádám, jen vyhlížím, kdy se zaplní termínovka nejen tuzemskými akcemi a kdy bude možné někam vycestovat a zazávodit si,“ těší se Honza. 

You are my hero 

Jako mladý kluk snil o studiu architektury, půdorysy si kreslil už na prvním stupni základní školy. Jenže pak přišla nehoda a jeho život nabral jiný směr. „Architektura je dodnes můj koníček, baví mě, láká, ale studovat ji už nebudu. Den má jen 24 hodin a nedá se do něj vklínit všechno,“ říká absolvent Vysoké školy tělesné výchovy a sportu Palestra, který je sám sobě také manažerem, takže se intenzivně věnuje i marketingu a hledání sponzorů. 

Jedna sezona jej přijde na milion čtyři sta tisíc. Když slyším, co všechno musí zvládnout, napadá mě, jestli z toho má – stejně jako valná část nehandicapovaných sportovců – nějaké peníze. Rychle mě vyvádí z omylu: „Žádné prize money většinou nemáme, jen málo závodů je dotovaných. A pokud jsou, pak vám to pomůže pokrýt maximálně hotel nebo večeři.“ Peníze ho tak k lepším výkonům nikdy nemotivovaly. Říká o sobě, že je spíše idealista, který si jde za svým. 

S vůlí ani s motivací problémy nemá, ostatně o obojím přednáší studentům. „Má lektorská činnost je spíše koníček, nedělám to kvůli zisku. Rád předávám své zkušenosti, a když máte dobré posluchače, naplňuje vás to. Říkáte si, že vaše zdánlivě jednoduchá sportovní činnost má nějaký hlubší smysl,“ podotýká Honza, který věří, že u sportu ještě dlouho zůstane. 

Až jeho kariéra skončí, rád by se uplatnil například ve sportovním marketingu. Teď ale dává rodák z Dobříše, který co nevidět začne spolu se svou přítelkyní stavět dům, stále ještě přednost profesionálnímu sportu. Odměnou je pro něj i to, že svými výkony inspiruje okolí. „Představte si, že jedete na 80. kilometru na handbiku a dalších deset máte před sebou. A ve chvíli, kdy vás dojíždí zdravý a stejně zpěněný triatlonista, slyšíte, jak procedí mezi zuby: „You are my hero!“ a zvedne palec nahoru. To je přesně ten moment, který je pro mě mnohem cennější než jakýkoli mistrovský titul. Není to jen o sebestředném sportovci, který chce sám sebe někam posouvat, ale o lidské sounáležitosti. V tu chvíli si říkám, že tady nejsem zbytečně,“ uzavírá Honza Tománek. 

Jan Tománek (*1987)

Jeden z našich nejúspěšnějších vytrvalostních handicapovaných sportovců se narodil v Příbrami. Věnuje se handcyclingu, triatlonu a medaile sbírá i v běžeckém lyžování. 

Jako první český handicapovaný sportovec dokončil Jizerskou 50 a Vasův běh, nejnáročnější běžkařský závod na světě. V roce 2017 se stal mistrem světa v 70.3 Ironmanu v kategorii Physically Challenged (1,9 km plavání, 90 km cyklistika, 21,1 km běh). 

Honza soupeří převážně se zdravými sportovci. „Je to perfektní pocit. Hlavně na běžkách je to nesrovnatelná dřina, protože na rozdíl od zdravých běžkařů zabírám jen třetinovou svalovou hmotou a třetinovou silou. Přesto se obvykle umísťuji v polovině startovního pole,“ chlubí se právem.

www.honzatomanek.com