Letos to bude 20 let, co Rosťa Vyhnálek usedl na vozík. Vizáží seriózní pán v sobě nosí elán a duši mladého trampa. Překypuje aktivitou, kterou by mu mohl závidět leckterý mladík bez postižení. A stále se pouští do nových věcí…

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch a archiv Rosti Vyhnálka

Vystudoval strojařinu a dělal defektoskopii v elektrárnách. Po revoluci v roce 1989 ale původní profesi opustil a začal s manželkou podnikat, když založili firmu na šití oblečení pro kojence. Kvůli tomu musel hodně cestovat po celé republice. „Musel jsem se hodně otáčet. Měl jsem rodinu s třemi dětmi a do toho neustálé rozvážky zboží. Najezdil jsem přes 80 tisíc kilometrů ročně. Byla to vlastně otázka času, kdy se něco stane,“ konstatuje věcně Rosťa (61).

Šestnáctého prosince 2002 přišla autonehoda, při které se s dodávkou zřítil z 4,5 metru vysokého mostu. „Měl jsem kvalitní gumy a jel jen asi 40 km/h, dostal jsem se však na extrémní náledí. Smůla přitom byla, že na daném místě nebyla svodidla, ale jen zábradlí, které můj vůz prorazil, a bylo to,“ popisuje Rosťa zlomový okamžik. Dodává, jak je zpětně šťastný, že neublížil nikomu jinému než sobě.

Nelze si nevšimnout, že má na hlavě jizvu, o které si každý myslí, že si ji odnesl z této nehody. „Přestože jsem si porušil hrudní páteř, nic jiného mi nebylo, někdo mě našel a z auta mě vytáhli bez škrábance. Ta jizva je vzpomínka z dětství,“ vypráví muž, který jako čerstvý prvňáček v září 1968 přežil snad ještě horší úraz. „Celá republika žila invazí vojsk Varšavské smlouvy, ale já měl docela jiné starosti. Do školy jsem chodil teprve tři dny, byl jsem se podívat v lomu, kde mi jeden stroj skřípnul hlavu a téměř ji rozlousknul jako ořech. Doktoři mi zachránili život. Strávil jsem tři čtvrtě roku po nemocnicích a nějakou dobu byl i ochrnutý na levou stranu těla, ale ročník jsem neopakoval. Učivo první třídy jsem dohnal za tři měsíce a postupně se ze všeho dostal, byť ještě v osmnácti letech jsem nesměl sportovat a měl omezenou pracovní schopnost,“ vzpomíná Rosťa, který vše na první pohled bere s nadhledem.

Voda, led i taneční parket

Považuje se za dítě štěstěny. „Můj anděl strážný musí mít úplně vyškubané peří, jakou se mnou má honičku,“ směje se, ale zároveň dodává, že smířit se s vozíkem zpočátku nebylo snadné: „S tím se rychle a jednoduše vyrovnat prostě nedalo, a to ani přesto, že nemám míchu přerušenou úplně, takže nohama částečně hýbu.“

V počátku mu prý hodně pomohly rehabilitační sestřičky českobudějovické nemocnice. „Braly mě ven a po čase mě doslova musely vyhánět z tělocvičny, zároveň mě skvěle připravily na následný pobyt v Kladrubech,“ vzpomíná Rosťa, který se záhy seznámil s lidmi z Centra Paraple a Sportovního klubu vozíčkářů Praha. Začal se zapojovat do nejrůznějších sportovních aktivit. Lyžuje, jezdí na vodu, potápí se, pořídil si speciální trojkolku s elektropohonem. Několik let se věnoval i plachtění. 

Později se dostal také k paradrezúře koní, curlingu a tanci, kterým se momentálně věnuje asi nejvíc.„Koně jsem si vyzkoušel díky svojí nevlastní dceři Zuzce. Brala mě na projížďky po lese, což bylo krásné, ale já chtěl trochu víc, naučit se koně sám ovládat, časem v tom třeba i soutěžit, i když paralympijské ambice nemám. Našel jsem si kontakty a pustil se do toho. Párkrát jsem i spadnul, ale nikdy se mi nic nestalo. Jak říkám, můj anděl strážný se nalítá,“ žertuje Rosťa.

Přes koně se seznámil s další jezdkyní-vozíčkářkou Danou Selnekovičovou, která ho přivedla ke curlingu. Za Sportovní club Jedličkova ústavu Praha hraje už třetím rokem. Přibližně stejně dlouho se věnuje také tanci. Jeho partnerkou je na parketu bývalá tanečnice, která dělá asistentku pro SKV. Mají za sebou už i soutěžní vystoupení na Mistrovství ČR handicapovaných tanečníků.

Kromě toho všeho rád cestuje po Evropě. Za její hranice se podíval s potápěním do Egypta. „Pobyt v hlubinách je nejen úžasná podívaná, ale dává také pocit volnosti,“ říká u krátkého videa pořízeného pod hladinou. Zachycování světa skrze objektiv ho baví od dětství. Coby nadšený tramp, kterému doma visí kůže z divočáka společně s dalšími vzpomínkami na zálesáctví, jezdil v mládí fotit legendární festivaly Porta. Dodnes s nostalgií vzpomíná na jejich atmosféru svobody a pocitu soudržnosti v totalitních časech.

Na koni za indiány

Život po úraze nepřinesl jen pěkné chvíle. Nová situace poznamenala Rosťův osobní život. „I když jsem raději s někým, nebojím se ani žít sám. Je to lepší než soužití bez vztahu,“ konstatuje svůj životní postoj. Sám však nezůstal, momentálně žije v Praze se svou přítelkyní a kočkou v bezbariérovém bytě na Černém Mostě.

Do hlavního města se přistěhoval v roce 2007 z Vysočiny a rozhodl se začít od začátku. V té době navštěvoval kurzy počítačové grafiky v Centru Paraple a posléze dostal v tomto oboru nabídku práce pro Českou televizi. „Našel jsem si bydlení v podnájmu u kamaráda a pustil se do toho. První čtyři měsíce jsem se zaučoval a bylo to dost náročné. Tlusté manuály byly v angličtině, kterou neovládám, tak mi nezbylo než se učit od kolegů. To bylo šest chlapů, kteří v jedné místnosti celý den mlčky seděli a koukali do monitorů. Tak jsem je musel naučit mluvit,“ směje se šibalsky Rosťa. 

Dnes už je ostříleným tvůrcem grafiky pro kanál ČT Sport. „Kdybych nepracoval, seděl bych zavřený doma a živořil z důchodu. Nezbylo by mi pomalu ani na benzin, takže čemu bych se pak mohl věnovat? Jsem rád, že můžu takhle žít,“ pochvaluje si muž, kterého teď nejvíc trápí protipandemická opatření, kvůli kterým musel spoustu svých aktivit omezit. Nejvíc se těší, až zase usedne k táboráku s kytarou v ruce, a sní o tom, že jednou projede USA na koni, potká se s indiány a poslechne si svůj oblíbený jazz v New Orleans. Při Rosťově nátuře to není vůbec nereálná vize.