V Praze existuje téměř šest set bezbariérových bytů. Mnohé z nich jsou koncentrovány v pěti lokalitách na různých koncích metropole. Jednotlivá místa jsme navštívili a zeptali se místních obyvatel, jak se jim zde žije.
Text: Radek Musílek
Foto: archiv autora
Typický pražský bezbariérový byt se vyskytuje na sídlišti na kraji města, v klidných lokalitách s dobrou dostupností hromadné dopravy i služeb. Má balkon a regulovaný nájem, který se i u těch největších výměr pohybuje přibližně do deseti tisíc korun. Vedle novějších bytů umístěných v běžných domech je přibližně polovina z nich v domech kompletně vybavených byty zvláštního určení. Jejich stáří se pohybuje v intervalu přibližně 15 až 35 let.
ČERNÝ MOST – PRAHA 14
V pražské komunitě lidí s tělesným postižením jde o velmi známou lokalitu. V ulici Kapitána Stránského stojí devítipodlažní speciální bezbariérový panelový dům se dvěma vchody a 77 byty. Kromě nich se na tomto sídlišti vyskytují další v několika běžných domech. Na Praze 14 sídlí také několik neziskových organizací pracujících pro lidi s postižením, například CZEPA – Česká asociace paraplegiků nebo PESTRÁ psí asistence.
Mario Bortolotti (38) – programátor
V ulici Kapitána Stránského žije od roku 2009, a ačkoliv by jeho jméno mohlo působit dojmem, že se přistěhoval z Itálie, pochází z Moravy. Má spinální svalovou atrofii 3. typu, pohybuje se na elektrickém vozíku, potřebuje osobní asistenci s většinou každodenních činností. Bydlí s přítelkyní bez postižení v bezbariérovém 2 + 1. O životě na Čerňáku říká:
Žije se nám tu víceméně dobře, dřív jsem byl o několik ulic dál, v Ocelkově, kde mi dali sice také bezbariérový byt, ale tolik mi to tam nevyhovovalo. Jelikož šlo o běžný dům, neměl například automatické dveře nebo byl špatně vyřešen vstup na balkon. Tady je fajn, že jde o klidné místo s výhledem do krajiny. A musím říct, že za uplynulých dvanáct let se hodně zvedlo okolí domu, i když já zase až tak moc někam nevyrážím. Přes ulici vzniklo kulturní centrum Plechárna s kavárnou, skateparkem a veřejným grilem. Blízko to máme do parku i na nové stezky kolem nedalekého golfového hřiště.
Zlepšení zaznamenal také samotný dům. I když stále čekáme na zateplení a revitalizaci balkonů, uvnitř došlo k výrazné rekonstrukci. Bohužel k ní vedl tragický požár v roce 2019. Byl instalován protipožární systém, došlo na výměnu výtahů. Nejen mě ale trápí nové protipožární dveře na chodbách, které propojují jednotlivé vchody. Jdou velmi těžko otevřít, navíc je takzvaná paniková klika pro některé z vozíčkářů moc vysoko. A zlepšit by se mohl i přístup správcovské firmy Centra, pokud jde o rychlost údržbových oprav. Čekal bych, že domu tohoto typu bude věnována větší pozornost.
Poslední zádrhel vnímám v novém systému otevírání vchodových dveří z bytu. Kvůli špatné motorice mám problém s tím, že se musí zvednout sluchátko interkomu, aby fungovalo tlačítko zámku. U původních telefonů to paradoxně fungovalo lépe, bez sluchátka. Jelikož to trápilo i některé další obyvatele, u zvonků je tak možné vyťukat kód, který otevře například asistentům. Ty mají lidé individuálně sjednané externě. Služby situované přímo v domě postupně vymizely. Zbyla tu jen pečovatelská služba Českého červeného kříže, která funguje od 7 do 19 hodin.
S běžnou občanskou vybaveností v okolí jsem spokojen. U domu je zastávka nízkopodlažních linkových autobusů, které jezdí každou půlhodinu. Asi 10 minut chůze je metro a obchodní Centrum Černý Most, kde je i pošta nebo pobočka Zásilkovny. Výhodou je elektrický vozík, protože cesta je poněkud do kopce. Vozíčkář musí jet trochu delší trasou kvůli nájezdům. Až na pár úseků s horšími chodníky je to však v pohodě. Blízko máme i polikliniku. Kousek od domu fungují dvě večerky, i když já raději nakupuji přes internet a jak říkám, jsem spíš doma.
Přímo v domě se znám s několika lidmi, ale nějaký komunitní život tu moc nepěstujeme. Sousedské vztahy jsou asi podobné jako všude jinde, s někým vycházíte dobře, s někým je to obtížnější.
CHODOV – PRAHA 11
Na největším tuzemském sídlišti Jižní Město vyrostl v Petýrkově ulici první pražský kompletně bezbariérový dům už v polovině 80. let 20. století. Vlastně jde o domy dva, propojuje je ovšem prosklený most ve třetím patře. Osm podlaží, čtyři vchody, celkem 98 bytových jednotek. Velkou výhodou je bezprostřední blízkost obchodního centra Westfield, stanice metra a Kunratického lesa.
Kateřina Šůlová (33) – švadlena a diplomovaná specialistka v sociální oblasti
Na Chodově žije od roku 2016, přistěhovala se z Jedličkova ústavu a škol, kde studovala SŠ a bydlela i během studií na VOŠ. Momentálně žije sama, ale nepopírá, že by v bytě 3 + 1 uvítala spolubydlící, která by jí občas pomohla, protože kvůli své dětské mozkové obrně nechodí a potřebuje asistenci při některých činnostech. Pohybuje se na elektrickém vozíku. O svých zkušenostech říká:
Byt jsem musela po nastěhování hodně rekonstruovat na vlastní náklady. A jelikož bydlím v nejvyšším patře, tak mi sem bohužel stále občas trochu zatéká stropem, i když je dům jinak zvenku zateplený a hezky opravený. Máme tu i protipožární čidla, ale chodby by si zasloužily trochu upravit, působí dost ponuře. Také nechápu, proč moje balkonové dveře nemají madlo jako v ostatních bytech. Mám proto problém je sama zavřít.
Mnohem víc ale řeším otázku služeb v domě. Působí tu pečovatelská služba i obecně prospěšná společnost Klub vozíčkářů Petýrkova. Poskytuje osobní asistenci, půjčuje pomůcky nebo kompresor na dofukování kol, provozuje místnost pro rehabilitaci s motomedem, přijíždějí sem zaměstnanci Meyry ukazovat vozíky, dokonce jsou tu někdy pořádány bohoslužby. To je všechno hezké, ovšem já bych víc ocenila nonstop pomoc, tedy i v noci, jako to bylo, když jsem se nastěhovala. Jenže na to prý už nejsou kapacity. Takže mezi 23.30 a 6.30, o víkendu do 7.00, to musím zvládnout sama. Respektive spíš případnou potřebu vydržet a odložit na ráno. Nebo si navíc platit ještě vlastního asistenta odjinud na noc.
Jinak se mi tu ale žije krásně. Konečně mohu být samostatná. Je tu klid, pár metrů od lesa. Tam chodím na procházky, občas na jídlo do některé z restaurací, v dosahu je i kulturní vyžití nebo hned dvě polikliniky. Doslova před domem máme autobusovou zastávku. Také mi vyhovuje blízkost metra linky C, kde jsem za pět minut a nejlépe se mi nastupuje do vagonů. Na áčku nebo na béčku to je horší a potřebuji pomoc. Dojíždím sama každý den do práce na Vyšehradě v o. p. s. Borůvka Praha.
Velkým bonusem je přilehlý Westfield. Tam jsou pod jednou střechou nejen všechny možné druhy obchodů či restaurací, ale i pošta, lékárny, banky, pojišťovny, čistírna, kadeřnictví, dokonce také směnárna, kino a já nevím co ještě. A komu by se třeba kvůli nepřízni počasí nebo krátkému kopečku nechtělo ani těch dvě stě metrů přes ulici, přímo v jednom z našich vchodů je vietnamská večerka spojená se Zásilkovnou. Přímo v domě je i poštovní schránka.
KUNRATICE – PRAHA 4
Jednu zastávku autobusem nebo deset minut pěšky po asfaltové lesní cestě je to z Petýrkovy ulice do Hornomlýnské, která už ale leží v jiné katastrální části Prahy. Zde se nachází speciální pětipodlažní dům se 106 bytovými jednotkami z poloviny 90. let. Okolí je modernější než na panelákovém sídlišti, dostupnost služeb ale velmi podobná, v případě metra a obchodního centra ovšem navýšená o zmíněnou vzdálenost.
Zuzana Přibilová (35) – personalistka ve stavební firmě
V Hornomlýnské bydlí v bytě 2 + k. k. čtyři roky s přítelem bez postižení. Po úrazu páteře v 16 letech ochrnula na dolní končetiny, pohybuje se na mechanickém vozíku a je velmi samostatná. K dopravě využívá především vlastní automobil. O zdejším bydlení říká:
Myslím, že je to skvělé místo k bydlení. Je tu klid, kousíček do lesa, ale zároveň je to jen 15 minut chůze na metro a do obchodního centra. Nebo se dá jet autobusem, který staví pár desítek metrů od domu. Autem jsem za půl hodiny v centru města, na dálnici D1 za pár minut.
V lese je kromě řady sjízdných cest i vyznačená vozíčkářská trasa. Jsou tu dětská hřiště, u nedaleké základní školy i atletický ovál nebo basketbalové koše. Přímo přes ulici je večerka, lékárna, kadeřnictví, kosmetika i restaurace. V jedné z nich vybudovali kvůli pravidelným návštěvníkům z našeho domu i bezbariérové WC. Řekla bych, že tato konkrétní hospoda výrazně přispěla k integraci s ,choďáky´ z okolí.
Myslím ale, že v samotném domě chybějí asistenční služby. Mně osobně tedy ne, ovšem řadě ostatních obyvatel. Působí tu rehabilitace Therap-Tilia, kterou využívám. K dispozici je také posilovna. Funguje tu rovněž několik neziskovek jako o. p. s. Hornomlýnská nebo spolek Flora patřící pod Svaz tělesně postižených. O jejich činnosti ale moc nevím, dalo by se říct, že já tady prakticky jen přespávám.
Takže ani moc neřeším, co se v domě děje a jestli je plný vozíčkářů nebo nikoliv. Vím jen třeba o tom, že se kvůli stížnostem na hluk od některých lidí nemůže nechávat otevřená střešní terasa, což je škoda. Také do údržby se mohlo investovat víc. Dům je sice zateplený, jenže občas někde zatéká. Na druhou stranu máme nová požární čidla nebo u některých protipožárních dveří na chodbách tlačítka na jejich otvírání. To bylo potřeba, protože otevřít je mechanicky dá zabrat i mně, a to bych řekla, že mám docela sílu.
Zažila jsem bydlení i jinde a přes různé drobnosti, které se najdou všude, jsem tu opravdu spokojená. Hlavně oceňuji dostatek prostoru a podzemní garážové stání. Bez něj je to hlavně v zimě peklo.
ŘEPY – PRAHA 17
Ve Vondroušově ulici jsou dva vchody panelového bloku postaveny jako bezbariérový dům, v němž je na osmi podlažích celkem 47 bytových jednotek. Objekt svým pojetím velmi připomíná dům na Chodově, včetně přilehlých garáží, ovšem interiér dělá optimističtější dojem. Ze všech popisovaných lokalit působí jako nejodlehlejší, nájezdy na chodníky nechybějí, ale občas je třeba trochu hledat. Přesto si místní obyvatelé nestěžují na nedostupnost služeb či dopravy. Dokonce se 400 metrů odtud nachází vlakové nádraží Praha-Zličín s bezbariérovým nástupištěm v normové výšce.
Marie Divišová (61) – účetní a předsedkyně Klubu občanů bezbariérového domu Vondroušova
Zdejší obyvatelkou je již 25 let. Z toho 15 stojí v čele místního zapsaného spolku, který 23 hodin denně poskytuje pečovatelské služby místním nájemníkům. Kvůli lomivosti kostí se už několik let pohybuje na vozíku. V bytě 3 + 1 žije s manželem a dcerou. O bydlení ve Vondroušově ulici říká:
Jsme tu sice trochu jako na konci světa, ale je to tu velmi klidné a příjemné. Několik minut chůze z lehkého kopce je menší obchodní centrum a zastávky autobusu či tramvaje. Devítkou se dostanete po celé Praze, za deset minut jste na metru v Motole či na Zličíně. Máme tu novou poštu, blízko je poliklinika a rehabilitace. Ze všeho nejblíž je pak bezbariérová restaurace. Na vozíku lze absolvovat moc hezké procházky do přírody, k nedalekému Klášteru kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského nebo do Motola a Hostivic.
Řekla bych, že nemluvím jen za sebe, když prohlásím, že jsou tu lidé spokojeni. Všude se sice najde něco, ale celkově jde o velmi fajn bydlení. Obyvatelé nevytvářejí nějakou organizovanou komunitu. Někdo chodí společně venčit domácí mazlíčky a pak s dalšími pejskaři z okolí třeba pohovoří na lavičce.
Ani náš klub nemá kapacitu na pořádání nějakých společných aktivit. Soustředíme se výhradně na pečovatelské služby. Ty jsou díky dvěma pečovatelům a dvěma pečovatelkám, které zaměstnáváme, dostupné prakticky neustále, i když oficiálně je smíme poskytovat „jen“ 23 hodin denně. Hodina stojí 120 Kč, neobejdeme se ale zároveň bez dotací. Kapacita služeb je dostatečná, využívá je přibližně 30 klientů, což jsou necelé dvě třetiny osazenstva s postižením.
STODŮLKY – PRAHA 13
V této oblasti se nachází podobně jako na Černém Mostě nejen speciální dům v Kodymově ulici, ale také řada dílčích bezbariérových bytů v běžné zástavbě. Hlavně na necelý kilometr vzdáleném Slunečním náměstí a také v ulici Jaroslava Foglara. Jedná se o nejnověji postavené objekty staré přibližně 15–20 let. Dům Kodymova má osm podlaží se 48 bytovými jednotkami.
Mercedes Bencová (31) – prodavačka v charitativním obchůdku Koloběh
Do Kodymovy ulice se přestěhovala před rokem z Petýrkovy na Chodově. Společně s dalšími pěti lidmi obývá v rámci projektu sdíleného bydlení bezbariérový mezonetový byt. Osazenstvo tvoří lidé s postižením a asistenti. Mercedes má dětskou mozkovou obrnu, kvůli které hůř chodí, ale vozík nepotřebuje.
Bydlíme v nejvyšším patře s terasou a dům stojí na kraji zástavby, takže máme mnohem lepší výhled, než byl na Chodově. Funguje tu rehabilitace a sdružení Prosaz, které kromě dalších věcí poskytuje asistenci a pečovatelské služby, včetně noční pohotovostní. U nás v bytě však působí lidé z o. p. s. Asistence. Já to ale nevyužívám.
Mým spolubydlícím na vozíku se prý po okolí pohybuje dobře, snad jen raději jezdí kvůli přístupnosti zadním vchodem. Přes ulici máme velkou samoobsluhu a přibližně sedm minut chůze je Sluneční náměstí, kde jsou všechny možné obchody a služby, včetně polikliniky, banky, lékárny, restaurací a stanice metra Hůrka. Přímo u domu máme zastávku autobusu. Velký obchodní dům je na Nových Butovicích, což je MHD kousek. Blízko to máme i do nemocnice v Motole. Do práce v centru města mi to odtud trvá jen něco přes půl hodiny.
Na procházky můžeme do nedalekého parku nebo kousek někam popojedeme. Bydlí se mi tu hezky.