Ze spolupráce Konta Bariéry a společnosti Globus vzešel další užitkový vůz, který bude pomáhat v organizaci poskytující služby lidem s postižením. Jeden z nejnovějších přírůstků do flotily více než osmi desítek aut je dodávka pro Život bez bariér, z. ú., v Nové Pace. Organizace, kterou před bezmála dvaceti lety založili manželé Jitka a Josef Fučíkovi, odvádí nejen kus dobré práce pro lidi na Královéhradecku a Liberecku, ale má za sebou i úctyhodný počin v podobě rekonstrukce chátrajícího barokního kláštera.
Text: Radek Musílek
Foto: Milan Jaroš
Josef Fučík měl zaběhnutou stavební firmu. Psal se rok 1998, když se rozhodl, že se před předáním jedné zakázky osvěží v bazénu, do kterého skočil po hlavě. Bohužel si nevšiml, že voda je z velké části vypuštěna, a tak si způsobil těžký úraz páteře, po němž ochrnul. Nohama nehýbe vůbec, ruce mu fungují s omezením. Přesto prý cítí celé tělo, což přikládá tomu, že hned po incidentu osobně instruoval přítomné, jak s ním mají nakládat. Zužitkoval tak své letité zkušenosti z předchozí práce na lyžařském vleku, kde byla pomoc zraněným každodenním chlebem.
Což takhle koupit klášter?
Jelikož s manželkou postrádali v regionu potřebné sociální služby, rozhodli se v roce 2002 založit vlastní sdružení, aby pomohli lidem v podobné situaci. Oficiální registrace přišla dva roky nato. Začínali skromně, ale počet klientů se rychle rozrůstal, takže už o dva roky později jim začaly být prostory poskytnuté městem malé. „Tehdy jsem jel kolem budovy paulánského kláštera, dominanty města, kde právě zrušili nemocnici, a všiml jsem si, že je objekt na prodej. Tak jsem se rozhodl, že do toho půjdeme,“ vypráví Josef Fučík se samozřejmostí, jako kdyby mluvil o nákupu v samoobsluze. Přestože nadšeně, barvitě, široce i trochu překotně popisuje všechny peripetie, úskalí a neblahé detaily, stejně ve vás vzbuzuje pocit, že je přece úplně normální být na vozíku a přitom se pustit do rekonstrukce barokního kláštera z 18. století jen s hrstkou lidí a prakticky bez peněz. Jeho veselá energická povaha je až nakažlivá.
On si vzal na starost stavební práce, manželka řešila finance, především projekty Evropské unie. Když si vzali první úvěr na jeden milion korun, nikdo moc nevěřil, že se jim dílo povede. O několik let později udělená dotace 45 milionů z EU na rekonstrukci však zamíchala kartami. Asi i k údivu samotného vedení města, jež se samo o nejvýznamnější památku na svém území původně nemělo zájem postarat, ale nakonec se společně s Královéhradeckým krajem připojilo a rekonstrukci za zhruba 130 milionů se podařila zrealizovat. Nyní je budova kláštera převedena do majetku města.
Tehdy jsem jel kolem budovy paulánského kláštera, dominanty města, kde právě zrušili nemocnici,
a všiml jsem si, že je objekt na prodej. Tak jsem se rozhodl, že do toho půjdeme.
„Ty první roky byly nepředstavitelně těžké, všechno byla jedna velká improvizace a stres. Vzpomínám si, jak jsem tu jednou seděla na schodech, brečela a říkala: Pepku, co jsme to udělali?“ líčí Jitka Fučíková, která si svého času prý chodila po známých půjčovat peníze na výplaty zaměstnancům. Společně se synem žili skromně z Josefova důchodu a pronájmu jednoho pozemku. Přesto vypadají, že by neměnili, a nyní konečně sklízejí zasloužené plody. Společně nás provázejí třemi křídly vzorně rekonstruovaných prostor. Pouze jedno křídlo a barokní kostel zůstaly církvi. Kudy vede vlastnická hranice, je kontrastně vidět na vnější omítce.
Vozíčkář bagristou
Josef během prohlídky svoji ženu téměř nepustí ke slovu a má příběh nejen ke každé místnosti, ale téměř ke každé dlaždici či dveřím. Jelikož je od fochu, moc dobře si všímal, jak je která práce odvedena. Sám dohlížel a mnohé i sám vybudoval, případně také boural, když bylo potřeba. Z nadšení přechází v slzy dojetí, když náhodou potkáváme prvního významného soukromého mecenáše, jenž je v počátcích podpořil. Obrovsky si váží každého, kdo je kdy podržel a podporuje. Významný podíl a dík dává také Nadaci Charty 77. Za odrazový můstek také považují charitativní adventní koncert v České televizi z roku 2006.
Stejně tak vzpomíná, jak mu v jedné firmě zapůjčili malý bagr, do něhož Josef nehledě na svůj handicap osobně nasedl, a ušetřil tak za demoliční a výkopové práce statisíce, ne-li miliony. Hodně pomáhali místní řemeslníci. Teď už zbývají zdánlivé detaily. „Dokončíme příjezdovou plochu a parkoviště před klášterem, a jak se říká ve filmu Na samotě u lesa, pak už nezaseju a půjdu do důchodu,“ směje se pan Fučík, ale on i všichni kolem dobře vědí, že nic není vzdálenější pravdě. On i manželka sice cítí, že síly možná ubývají rychleji než dřív, ale elán jim tedy rozhodně nechybí. Navíc kdo by chtěl opustit dílo, když je téměř hotovo? Možné pokračovatele vidí v rodině svého čtyřicetiletého syna Aleše s partnerkou a dvěma vnučkami. Zejména teprve pětiletá Klárka prý už nyní říká, že už to tam všechno zná, takže brzy začne.
Všechny aktivity ve čtyřech různých objektech (z toho tři v areálu kláštera) směřují především na podporu osob s tělesným, mentálním, duševním nebo smyslovým postižením. Pomáhají také jejich rodinným příslušníkům a seniorům.
Ačkoliv ne tak úplně vše je hotovo. Zbývá ještě poslední patro. Vjíždíme do něj moderním výtahem, abychom se ocitli v troskách bývalého nemocničního oddělení. Takhle to tu vypadalo všude. I po dvou dekádách tu stále čpí dezinfekce z operačních sálů. Na oprýskaných zdech jsou zbytky dlaždiček, několika vrstev barevných nátěrů, sanitární techniky, různých obkladů a podobně. Vše pokrývá prach. Josef vzpomíná, jak sem chodil za svojí maminkou, která zde pracovala jako zdravotní sestra. Dokonalé kulisy pro natáčení nějakého thrilleru nebo na pořádání punkového mejdanu či industriální technoparty. Do takových míst se vozíčkář často nedostane. Za pár let by tu měla být galerie. Josef Fučík sice víc doufal v byty samostatného bydlení, investorem budovy však už je město. „Naše organizace by provoz finančně neutáhla, vždyť jen to celé vytopit stojí statisíce ročně. Když zapnu kotel, úplně vidím, jak z komína létají bankovky. Život bez bariér tu bude mít garantované sídlo na patnáct let,“ konstatuje bez sentimentu Josef Fučík.
Život bez bariér
A čemu všemu se vlastně Život bez bariér věnuje? Všechny aktivity ve čtyřech různých objektech (z toho tři v areálu kláštera) směřují především na podporu osob s tělesným, mentálním, duševním nebo smyslovým postižením. Pomáhají také jejich rodinným příslušníkům a seniorům. Právě posledně jmenovaným bude hlavně sloužit nový vůz. „Pečujeme o lidi s alzheimerem a součástí toho je také aktivizační služba, kdy seniory vozíme na místa, která by rádi ještě viděli, protože byla nějak důležitá v jejich životě. Proto tomu vozu říkáme Auto splněných přání,“ vysvětluje Josef Fučík.
Kromě toho provozuje také denní stacionář, sociální poradenství a rehabilitaci, komunitní centrum, bezbariérové ubytování a půjčovnu kompenzačních pomůcek. Ty dává Josef Fučík osobně dohromady z mnohdy už nefunkčních kousků, které posbíral, kde se dá. Důkazem jeho zručnosti a kutilství je jeho vlastní elektrický vozík, jemuž přidal všemožné nadstandardní funkce v podobě různých náklonů a prodlouženého dojezdu.
Nezapomíná ani na zaměstnávání osob se zdravotním postižením prostřednictvím vytváření chráněných pracovních míst. Provozují rovněž textilní a keramickou dílnu. Různé služby v loňském roce využilo přes 115 klientů, nehledě na 180 zápůjček kompenzačních pomůcek.
A co dělají manželé Fučíkovi, když nějakým nedopatřením zrovna nepracují? Vedle nového auta od Globusu parkuje jejich speciálně upravená dodávka s hydraulickou plošinou a vnitřní lůžkovou úpravou. Je vidět, že už ledacos zažila. S ní rádi vyrážejí do Alp, třeba k Bodamskému jezeru. Tam v létě načerpají síly na zbytek roku. Tak ať jim energie ještě dlouho vydrží!