Slavný Verdiho Rigoletto je historicky první premiéra operní inscenace Národního divadla, kterou bylo možno živě zhlédnout v České televizi. Ve Státní opeře ji v době pandemie nastudovala Barbora Horáková Joly. Úspěšná mladá operní režisérka pracovala poprvé doma, v Praze.

Text: Michaela Zindelová
Foto: Jan Pohribný (archiv Státní opery Praha)

Vnímala jste operní představení už jako malá?

Díky tomu, že jsem zpívala ve sboru Radost, jsem hudební kulturu chytala odmala, budovala si základy vztahu k opernímu žánru. Byla jsem a jsem operou fascinována! Vystupovala jsem brzy sólově. Moje první zkušenost byla v inscenaci Turandot, ve Státní opeře. Asi v šesti letech jsem kolem sebe slyšela ty krásné sbory, pozorovala zákulisí. Později jsem jako studentka zpívala v Aidě. Z hlediště jsem sledovala Rusalku nebo Nápoj lásky. 

Jste z Prahy, ale studovala jste v zahraničí… 

Zpěv jsem začala studovat při gymnáziu na konzervatoři, ale se sborem jsme hodně cestovali a jednou jsme se dostali na výměnný zájezd do Švýcarska. Šlo o můj první pobyt v zemi, ve které teď žiju. Měla jsem možnost vyjet na pěveckou soutěž do Curychu, kde jsem vyhrála stipendijní soutěž… A tam si mě všiml můj budoucí profesor, který mě přemluvil, ať zkusím přijímací zkoušky na hudební akademii v Basileji.

Co jste si ze studií v zahraničí odnesla?

Vnímala jsem jistě odlišný typ divadla než u nás. Už tehdy jim šlo o to, aby nebyl zpěvák jen zasazený v kulise, ale aby hrál. Aby byl zpěv prožitý. V Basileji se už tehdy operní příběhy zasazovaly do jiné doby, vyprávěly se moderněji. Dostala jsem tam možnost nejen zpívat, ale také pracovat s různorodými režiséry.

Kdy padlo rozhodnutí, že změníte profesi pěveckou za režijní?

Při studiích jsme s pár přáteli muzikanty a mým budoucím manželem založili uměleckou skupinu. Psali jsme autorské muzikály a opery, ve kterých účinkovali mladí lidé se sociálně nestabilním zázemím, kteří by se k divadlu jinak nedostali. A právě tady se asi datují začátky mých režijních počinů. Často jsem dělala i jednoduchou scénografii s kostýmy. V posledním ročníku jsem pak rok zpívala v angažmá v opeře v Bielu. V té době jsem si uvědomovala, co zpěvačka musí mít (a má to mnoho společného se sportovci): podat výkon tady a teď! Kdykoliv. Zpěvák musí mít kondici pořád. Vůbec jsem si nedokázala další podobné sezony představit. Ale divadlo mě přitahovalo, především zkoušení. Vyzkoušela jsem ještě možnosti studia režie v Mnichově. Brzy jsem uvedla první vlastní režii a získala možnost pracovat jako asistentka režie a dramaturgyně v Basileji. Praxe moje studia předběhla… Šla jsem z práce do práce.

Od konce loňského léta jste pracovala v Praze, ve Státní opeře na Rigolettovi. Kde je to možné, překračujete pomyslné hranice režie, třeba vlastní scénografií. Ale pak zase dorazil covid…

Pohled na dílo musí být komplexní. V Praze jsem měla dost konkrétní představu, navíc scénografka inscenace, když se začalo zkoušet, byla těhotná. Nebyl to náš jediný problém s covidem. Já sama hodně kreslím, takže tentokrát jsem scénu i nakreslila a paní scénografka to technicky dotvořila. Měla jsem svou vizi transformovaného světa mantovského vévody z Rigoletta. A na jevišti jsem si přála vytvořit moderní, progresivní pohled na Verdiho operu…

V té době jsem si uvědomovala, co zpěvačka musí mít: podat výkon tady a teď! Kdykoliv. Zpěvák musí mít kondici pořád. Vůbec jsem si nedokázala další podobné sezony představit

Váš Rigoletto je netradiční už postavou nedeformovanou hrbem. Je ale „jinačí“, má popálený obličej.

Ano, Rigoletto má tentokrát spálenou tvář, vždycky mi šlo o to, aby to postižení odpovídalo Verdiho záměru poukázat na tajemství, které pochází z minulosti. Člověk ze zcela odlišného sociálního zázemí je ve společnosti ostrakizován. Putuje světem. V námětu nejde o to, jaký má Rigoletto handicap, jedná se o psychickou deformaci duše.

Kde se vzala vize popálené tváře?

Dělala jsem před několika lety válečné rekviem o dění z první světové války, kdy vybuchlá puma dokázala zohavit vojákům obličej. Neexistovala žádná plastická chirurgie, ale jedna umělkyně pro zraněné vytvořila masky na obličej a ta zohyzdění schovala. Náš Rigoletto vlastně své popálení skrývá stejně. Nosí masku, v příběhu je poodhaleno i trauma, jak ke zranění došlo. Mohlo to být, že si jeho milovaná dcera Gilda hrála kdysi v domě s ohněm, tehdy se stalo něco i její matce a otci zbyla popálená tvář. Jen v tom jsme tradiční interpretaci změnili, jinak jsme zůstali libretu stoprocentně věrní.

Ani své dceři Rigoletto neřekne, proč stále v karavanu cestuje a utíká.

I naše inscenace to reflektuje, Gilda je s otcem už několik týdnů na jednom místě, ale ještě se nedostala do města… Rigoletto ji před světem schovává. Bojí se o ni, zná tu vyšší společnost. V každém městě nabízí své služby, utíká před minulostí.

Rigoletto má děj podobný dnešnímu žánru thrilleru. Pracovala jste s mezinárodním obsazením…

Verdiho dílo je plné silných emocí. Pracovala jsem s dvojím obsazením: přes dvacet sólistů a sbor. Dobrá týmová a skutečně globální spolupráce, režie dodávala jen směr.

Rigoletto měl bohužel při premiéře prázdné hlediště, i když jste nastreamovala už více titulů, jak to bylo v Praze?

Naučila jsem se pracovat s prázdným hledištěm – nutná je práce s kamerou, regule, limity. Mnohé se v Praze udělalo jinak! Také zajímavý proces a zkušenost. Ale příběh zůstává, jaký je. V našem povolání musíme být kreativní a osobně si myslím, že nezaškodilo vyjít trochu z komfortní zóny. Ovšem publikum nic nenahradí, doufám, že lidé se opět do hlediště vrátí, protože divadlo má být živé. Přeju si samozřejmě připravovat zase režie pro plná hlediště…

V Praze jste měla na zkoušení víc času, čeká vás další práce?

Práce v divadlech se přes pandemii plánuje dál, příští tři sezony mám už plné. Je nádherné pracovat v těchto časech, s pocitem, že je o mou práci zájem. Putuju od místa k místu a to vyžaduje mimo jiné velkorysost mého manžela. Říkám o něm v nadsázce, že je „svatý muž“. Tolerantní, profesně klarinetista a skladatel. Všechno to měnlivé dění chápe. Podporuje mě, a pokud to teď situace dovolí, vyrazí tam, kde právě jsem. Je pro mě opravdová výhra mít velmi velkorysého a k mé profesi chápajícího muže.

Domlouvala jste se na další spolupráci s Národním divadlem?

Ta spolupráce bude pokračovat, už má jasnější obrysy. Ráda se vrátím, už kvůli tomu, že v Praze žije „na dohled“ divadla moje maminka.

Barbora Horáková Joly (*1982) 

Česká režisérka se narodila v Praze, dnes žije v Bielu. Na hudebních akademiích v Basileji a Ženevě vystudovala zpěv a jako členka Švýcarského mezinárodního studia zvítězila v několika soutěžích. První samostatnou režii uvedla před deseti lety. 

Talentovaná Barbora Horáková Joly získala v posledních letech za svůj režijní koncept Ring Award (2017) a prestižní britské ocenění International Opera Award (2018) v kategorii Objev roku.

Premiéru její režie Verdiho Rigoletta uvedla Státní opera Praha (2021) vzhledem k uzavření divadla během pandemie na ČT ART. Debutová režijní práce doma se má v příštích sezonách opakovat.

Opera G. Verdi: Rigoletto – italské melodrama o třech dějstvích slavilo od začátku obrovský úspěch a dodnes patří k základnímu repertoáru světových operních scén. Děj, který vychází ze skutečných osudů šaška z 16. století, nepostrádá osudovost antických tragédií. Postava hrbáče, ale i vykreslení rozmařilého života panstva slouží Verdimu jako zrcadlo odrážející sociální křivdy a nerovnosti.