Když k nim multifunkční vozík dorazil, pár týdnů před Vánocemi, vyrazili hned na první vycházku, až na dětské hřiště. Najednou jsou daleko od domova, vše díky vozíku – nové horizonty pro celou rodinu.

Text: Michaela Zindelová
Foto: Milan Jaroš

Stoupám po poměrně strmých schůdkách domku do prvního patra, kde si v ložnici na polohovací posteli hraje s tabletem syn Andrey a Jiřího Ekrtových. Ondřej (9) se narodil nedonošený (kvůli neléčené preeklampsii jeho maminky). Život se rodině obrátil v jediném dni naruby…

Po pár letech randění se Andrea a Jiří Ekrtovi, pozitivní a pohodoví lidé, shodli na tom, že by chtěli ven z města. „Našli jsme u Slaného domeček v Přelíci. Přesně to na nás sedělo. Pracovala jsem na Praze 3, starala jsem se o účelové peněžní fondy jedné městské části. Jiří pracoval po studiu na Vysoké škole chemicko-technologické jako policejní pyrotechnik.“ Ekrtovi se vzali na podzim roku 2013, v té chvíli už oba věděli, že koncem ledna budou tři.

Jejich prvorozený syn přišel na svět neplánovaně, v 26. týdnu těhotenství. Koncem října Andrea zjistila, že jí otékají nejen kotníky, ale také ruce a oční víčka. Tušila nějaký problém, špatně se jí dýchalo, na gynekologii jí naměřili vysoký krevní tlak. Po cestě do porodnice začal pořádný frmol. „Ondráškovy ozvy byly špatné, nemohli je ani natočit…“ komentuje situaci Andrea. „Během půl hodiny jsem už musela na sál, v té chvíli byl náš syn v ohrožení života. V půl sedmé byl na světě, kde ho ale museli okamžitě dlouhé minuty oživovat. Ani jsem ho neviděla.“

Rozkoukat se, co je možné udělat

Syna Ekrtových transportovali co nejrychleji převozovou sanitkou s inkubátorem k Apolináři. Neléčená preeklampsie, kterou u Andrey lékaři diagnostikovali, ohrozila oba, matku i syna. „Andreu velmi rychle uspali, pokud by se to nestalo, mohl následovat až katastrofický scénář,“ vzpomíná Jiří, který rychle přijel do porodnice. „Ondra by se udusil, placenta Andrey špatně fungovala, miminko nedostávalo dostatek kyslíku. S léky se mohl porod významně oddálit, miminko by mělo podporu na dozrávání, a to nejen plic. Později jsem o téhle diagnóze četl, vzniká jen v těhotenství. Miminko vysílá ,signály´, chemické látky do matčina těla, v důsledku toho se matce extrémně zvyšuje krevní tlak. Věděl jsem, že Ondra přišel na svět hrozně brzy, měli jsme spoustu obav, spoustu otázek. Byl to pro nás šok.“

Všechno v domku se muselo rychle dotáhnout v době, kdy Andree stabilizovali tlak v porodnici. Andrea měla jen fotografie, které pořizoval Jirka. „Byl strašně maličký, jen jsem mu posílala mlíčko,“ usmívá se Andrea. „Pustili mě po týdnu, sotva jsem chodila, ale chtěla jsem hned k Apolináři, abych viděla syna.“ Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl mít nějaké potíže. Nejhorší scénář čekal na mladou maminku u Apolináře, kde už Ondra ležel na JIP: „Tam mi skupina lékařů sdělila špatné vyhlídky dítěte: Ondra má poškozený mozek a zřejmě bude fyzicky i mentálně postižený,“ vypočítává a dodává: „V té době jsem už Ondráška krmila, dávali mi syna na tzv. klokánkování. Bylo toho na mě moc, náraz. Ten den jsem neměla ani sílu podívat se do inkubátoru. Sesypala jsem se, nejhorší bylo pro mě vůbec dojet autem v pořádku domů.“

S manželem se museli s celou situací vyrovnávat. Jak Jiří vždycky rozvážně říká: je potřeba se pořádně rozkoukat, co je možné se situací udělat. Ondru pustili domů na termín porodu, Andrea nastoupila na mateřskou dovolenou. 

Ondrovi rodiče nic nevzdávali, hned začali dojíždět za mnoha specialisty: na rehabilitaci, endokrinologii, neurologii, ortopedii a oční (kvůli atrofii očních nervů). Během prvního roku života byla zjištěna dětská mozková obrna (spastická kvadruparéza), Westův syndrom – epilepsie – a to, že Ondra téměř neuvidí. 

Starat se o Ondru je pro mě samotnou čím dál náročnější. Původně to mělo být v domě jinak, ale potom se všechno radikálně změnilo.

Věděli, že jejich syn zřejmě nebude nikdy chodit, jen sedět nebo za pomoci přístroje stát. Rozhodli se také pro rekonstrukci přízemí domku, které bude bezbariérové – Ondra pak bude snadno vyjíždět na velkou zahradu. V jeho pokoji plánují háky na houpačku, místo na stojan, na polohovací míče. „Starat se o Ondru je pro mě samotnou čím dál náročnější. Původně to mělo být v domě jinak, ale potom se všechno radikálně změnilo,“ doznává Andrea.

Jedna událost u Ekrtů stíhala druhou, Jiří jako zkušený specialista v oboru pyrotechniky se v letech 2014 až 2020 spolupodílel na likvidaci následků výbuchů muničních skladů ve Vrběticích. Andrea zůstala na domácnost sama. Nastalo opravdu hodně náročné období. V roce 2016 do rodiny přibyl přírůstek, Pavlík (u druhého těhotenství už byla Andrea léčená pod drobnohledem, mladší bráška se narodil „akorát“). Po rodičovské dovolené zkusila také návrat do práce, aby ji změna vytáhla z celého kolotoče domácnosti. Zkrácený úvazek ale vydržela jen sedm měsíců.

Příští Vánoce snad doma

Asi před čtyřmi roky dostal Ondra asistenčního psa, zlatého retrívra – jsou spolu velcí kamarádi, Síďa je Ondrův osobní „terapeut“. Nastoupil také do speciální školy do Kladna, kde se mu moc líbí.

První kontakt s Kontem Bariéry nastal během Andreiných hodin cvičení, poté, co jejich lektorka vydala s pomocí nadace kalendář s charitativním záměrem. Tentokrát šly všechny peněžní prostředky na úhradu asistenčního psa pro Ondru. Dalším potřebným cílem Ekrtových, pro větší možnosti pohybu a vycházek, se stal multifunkční vozík. „První půlku částky jsme získali z iniciativy TV Nova, na dokončení přispěli lidé po vyhlášení sbírky Konta Bariéry,“ konstatuje Jiří. Za výslednou částku, sahající ke stu tisícům korun, se zakoupil multifunkční cyklovozík. „Každý krok dopředu vítáme a tohle je pro nás velká pomoc, velký krok dopředu,“ zakončuje naše posezení a dodá: „Každé Vánoce býváme u našich, od začátku máme jejich všestrannou pomoc. Příští rok snad už dostavíme a oslavíme Vánoce s dětmi doma…“