Dvacetiletá Lucie Flügelová ze Sedmihorek v Českém ráji je od narození nevidomá. Studentku 3. ročníku Střední odborné školy pro nevidomé v pražských Butovicích ve studiu podporuje Nadace Charty 77. Její cesta na střední školu ale nebyla jednoduchá. Tomu, že zvládne přijímačky, nikdo nevěřil. Kromě její maminky Anny, která ji ke změně sama ponoukla.

Text: Anna Kudrnáčková 
Foto: Milan Jaroš, Zdeněk Patzelt 

Jako malá se Lucie musela hodně učit. Na první stupeň chodila do malotřídky na Hrubé Skále, od šesté třídy na Waldorfskou základní a střední školu v Semilech. Sympatická tmavovláska to ve škole podle své maminky neměla nikdy jednoduché. „Na základní škole trochu zaostávala za svými vrstevníky, nosila trojky, kvůli svému postižení byla spíše podprůměrná,“ konstatuje. Na radu speciální pedagožky jí proto byla doporučena méně náročná praktická škola. Pak ovšem přišel covid a pro Lucku nedostatečná online výuka. „Ona ale potřebuje každodenní osobní péči a bez ní hrozilo, že i znalosti, které nabyla na základce, by přišly vniveč. Tehdy jsem si řekla, že to tak nemůžu nechat,“ vypráví paní Anna, která je maminkou také 18letého syna.

Mamka to do mě drtila 

Začaly tedy společně hledat jinou školu. Nejprve přemýšlely o masérství, ale pro křehkou dívku se tento obor moc nehodil. Nakonec Lucie podala přihlášku na Gymnázium a Střední odbornou školu pro nevidomé v pražských Butovicích, obor sociální činnost. „Když jsme to oznámily naší speciální pedagožce, řekla mi, že na to Lucie nemá a určitě nezvládne ani přijímací zkoušky. Dost mě to zamrzelo,“ líčí Luciina maminka. 

Totéž obě slyšely od některých dalších učitelek, které Lucku učily. Odradit se ale nenechaly. Naopak, pochybnosti a nedůvěra, s níž byly konfrontovány, je o to víc motivovaly. Lucii ve studiu, Annu v tom, aby jí pomohla se na přijímačky připravit. „Obuly jsme se do toho,“ shrnuje Anna a Lucie dodává: „Mamka mě neskutečně drtila, celý rok jsme se neustále učily, stokrát jsem to obrečela, dnes jsem za to ale upřímně ráda.“ S češtinou příliš potíží neměla, horší to bylo s matematikou. „Odmala jsem s ní bojovala, představit si jakékoli číslo pro mě bylo velmi těžké. Pamatuji si, že když jsem byla malá, vysvětlovala mi máma úlohy o pohybu tak, že mi to ukazovala na mých rukách. Jedno auto vyjelo v tu dobu, druhé v jinou. Jela proti sobě, za jak dlouho se setkají,“ uvádí mladá dívka klasický příklad ze školních učebnic. 

Nakonec ale přijímačky zvládla jako jedna z nejlepších a ke studiu ji přijali. Uznání přišlo i od bývalé třídní učitelky z praktické školy. „Napsala mi esemesku, že jsem příkladem všem rodičům, za to, co jsme s Luckou dokázaly,“ těší maminku Annu. Byla jsem na Lucku a vlastně i na sebe hrdá. Lepší školu jsme si doslova vybojovaly.“

Chce pomáhat 

Další změny Lucii teprve čekaly. Ze začátku ji její maminka do školy vozila autem, dnes jí posadí do autobusu směr Černý Most a na výstupu z metra na ni čeká spolužák, který ji doprovodí na internát. Přesun do nové školy pro ni byl výzvou i v tom, že se tu musela naučit orientovat. „Prostorovka“ pro ni ale zůstává nepřekonatelným problémem, bez pomoci se neobejde. Občas se jí ale i tak zadaří, například když jsme se ve škole s Lucií sešly, neváhala mi jít v hustém dešti naproti. Pomáhat druhým je jí totiž vlastní. „Má dar komunikovat s lidmi, právě proto jí zvolený obor opravdu sedí,“ hodnotí maminka Anna. 

Už teď pomáhá Lucka jako dobrovolnice seniorům pro sociální službu Na Hřebenkách. Baví ji si s nimi povídat, trénovat paměť, čte jim, vyslechne je, obejme, zpestří jim den. „Je pro to zapálená. Nedávno mi říkala, že celý život někdo pomáhá jí a teď konečně může pomoci někomu ona. Myslím, že toho dosáhne, je pilná a poctivě se učí,“ hodnotí Anna. 

Maturita na dohled 

Za rok čeká Lucii na střední škole v Butovicích maturita. Zkoušku bude skládat z češtiny a angličtiny, sociální práce a speciální pedagogiky. Češtiny se nebojí, s angličtinou ale musí pohnout. „Právě si sháním doučování, teď ve třeťáku nasadila paní profesorka tvrdší režim, ale snad to zvládám, nějaké rezervy ještě mám.“ Odborné předměty ji baví, ostatně už dnes přemýšlí, zda by nezvládla i pokračování vyššího studia na JABOK. 

Pamatuji si, že když jsem byla malá, vysvětlovala mi máma úlohy o pohybu tak, že mi to ukazovala na mých rukách. Jedno auto vyjelo v tu dobu, druhé v jinou. Jela proti sobě, za jak dlouho se setkají?

I když si uvědomuje, že na praktické škole by měla studium o dost jednodušší, je se změnou školy spokojená. „Ten přesun z komfortu, tedy školy, kde jsem se moc snažit nemusela, do školy, kde jsou náročnější požadavky a jiní kamarádi, pro mě rozhodně nebyl jednoduchý. Dnes jsem ale ráda a myslím, že mě studium na této škole přimělo k větší samostatnosti,“ hodnotí Lucie. Na internátu má stejně jako ostatní studenti k ruce vychovatele a pečovatelky. „Po pravdě, potřebuju pořád hodně pomoci, nejsem úplně samostatná. Obléknu si třeba tričko naruby. Nebo mám pusu špinavou, ale samozřejmě se sama snažím,“ konstatuje mladá dívka. 

Kromě výuky navštěvuje v odpoledních hodinách některé kroužky, například sebeobslužný kroužek vaření. „Vařím jednoduchá jídla a to víte, že občas něco pokazím. Třeba tuhle jsem dělala vajíčkovou pomazánku. Dala jsem tam celý kelímek jogurtu a bylo to řídké,“ směje se Lucie a podotýká, že nakonec se to i tak dalo jíst. „Ale třeba s pečením cukroví mi vždycky pomáhá mamka,“ dodává. 

Na víkendy domů 

Domů do Sedmihorek se Lucie vrací každý víkend. Táhne ji sem i příroda, která jí v Praze trochu chybí. Ve volném čase nejraději chodí s mámou po Českém ráji a hledají kameny. Ty jsou Lucčinou celoživotní láskou. „Má ráda minerály a za Turnovem jsou jejich naleziště. Chodíme spolu často po lese a vyhledáváme je. Má je pod polštářem, nosí je po kapsách. Po hmatu je nepozná, ale když jí řeknu, jaký druh kamene jsme našly, zapamatuje si to. Ráda taky chodí na různé burzy a veletrhy, kde se kameny prodávají,“ říká o své dceři Anna. 

Na to, že je Lucka nevidomá, se přišlo krátce po narození. „Když v šesti týdnech nefixovala předměty, upozornila jsem na to lékařku. Při další prohlídce šlo už všechno rychle, jedno vyšetření následovalo druhé. Museli jsme se s tím srovnat, nebylo to jednoduché,“ říká Anna a Lucka k tomu dodává: „Zvládnout se to dá. Obdivuju mamku v tom, že se se mnou nepáře. Chodíme třeba spolu přes výmoly do lesa, na mé oblíbené kameny, zkrátka se snažíme žít tak, jako bych byla zdravá,“ popisuje Lucie. 

Anniným snem je, aby se Lucka jednou osamostatnila a měla svůj vlastní život. „Zaslouží si mít jednou svou rodinu, moc bych jí to přála,“ uzavírá Lucčina maminka. Vlastně taky bojovnice.