Držitelem ceny Františka Kriegla udělované Nadací Charty 77 se v květnu stal Daniel Hůle z Člověka v tísni. Dlouhodobě se věnuje problematice zadlužování značné části občanů České republiky, zejména pak oblasti exekučního a vymahačského byznysu. Se svým týmem dokázal zviditelnit neutěšenou situaci a přispěl k tomu, aby politická reprezentace učinila některá odpovědná opatření. Podle jeho slov je však stále na čem pracovat. 

Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: JAN ŠILPOCH

Co pro vás udělení ceny znamená?

Ze všeho nejvíc mě to uvádí do rozpaků. Nejsem žádný hrdinný bojovník za lidská práva z první linie. Jsem spíš taková mluvící hlava týmu z Člověka v tísni. Ve svých vyjádřeních se nebojím být neopatrný, což média ocení. Ale nechci být neuctivý! Té ceny si samozřejmě vážím a beru to tak, že patří všem mým kolegyním a kolegům.

Není to pochmurné, když stále řešíte lidskou bídu? Jakých úspěchů si nejvíc ve své práci ceníte?

Osobně rozlišuji, jestli jde o notorického dlužníka nebo o člověka zadluženého nespravedlivě. U těch druhých mě nabíjí každý spor vyhraný v jejich prospěch. Jsme taková pomocná ruka a naší motivací je, když opravdu pomůžeme. Také se mi líbí, že se Člověk v tísni pouští do dlouhodobých bitev, které na začátku vypadají úplně marně, ale nakonec se věc podaří. Například když jsme v roce 2014 dosáhli na ministerstvu spravedlnosti snížení nemravných odměn pro advokáty. To jsme šli fakt zapít. Nebo když o dva roky později došlo na regulace spotřebitelských úvěrů. 

Dvacet pět let pracujete v různých programech souvisejících s romskou komunitou. Platí všeobecně zažitá představa, že dluhy a exekuce se týkají především této skupiny?

Do jisté míry se to dalo tvrdit před rokem 2008, kdy Romové skutečně tvořili výraznou část. Ovšem po následné ekonomické krizi už to vůbec neplatí. Momentálně je v exekuci přibližně sedm set tisíc dospělých obyvatel České republiky. Romů zde žije odhadem nějakých dvě stě padesát tisíc, takže i kdyby se to týkalo všech, tvořili by tak třetinu. Ale je pravda, že v rámci jejich komunity je to obrovský problém. Když hodně vystřelím od boku, troufnu si tvrdit, že výrazný problém s dluhy mají až tři čtvrtiny z nich.

Čím to je?

Vzdělání je určitě důležité a jeho nízká úroveň může být jedním z faktorů, v tomto případě však nikoliv tím nejpodstatnějším. Romové na rozdíl od zbytku populace stále udržují široké a pevné rodinné vazby. Většinová chudoba tak vede k tomu, že úspěšní se stávají zdrojem pro ostatní, kteří si na ně chtějí půjčovat peníze nebo si na dotyčného berou úvěry, protože má práci a dokáže prokázat příjmy. Pořád je atakován požadavkem solidarity. Ne vlastní vinou se tak sám ocitne v pasti. Případně se musí od komunity odříznout, což není vůbec lehké. A to i z důvodu rasismu naší společnosti, protože s rodinou přeruší kontakty, a pro ostatní bude pořád Rom. Vyžaduje obrovskou vnitřní sílu takovou situaci vybalancovat – udržet si kontakt s rodinou, ale nenechat se vysávat. Pár takových kolegů v Člověku v tísni máme, co se dokázali emancipovat a zároveň si s blízkými udrželi vztah, takže jsou jim teď mnohem užitečnější, než kdyby jim jen půjčovali. Jsou to výjimeční lidé s velkou vnitřní silou, ochotní, pracovití a solidární. Jistě je to stálo hodně energie, vážím si jich.

Jak ale říkáte, zdaleka nejde jen o Romy. Koho a proč se dluhy i exekuce týkají dál?

Je to průřezové napříč populací. Mezi naše klienty patří i lidé s poměrně vysokými příjmy, kteří však nezvládli nějakou životní situaci. Příčiny bývají různé. Někdo pochází z chudých poměrů, nemá vzdělání ani práci. Jiný si naopak žije na příliš vysoké noze. Nebezpečně rizikové je společné jmění manželů. Žena se například v rozvráceném vztahu nechá manželem zastrašovat skrze děti, takže místo rozvodu zůstává ve svazku. Muž se pak ale zachová bezohledně, nadělá dluhy, o kterých žena ani neví, ovšem finanční závazky jdou i za ní. Typickým příkladem jsou také starší rodiče, co chtěli finančně pomoci svým dětem. Samostatnou kategorií jsou i mladí lidé, kteří udělali nějakou chybu, například v podobě ježdění načerno a nezaplacení pokuty. Původně poměrně nízké penále se následně dokázalo vyšplhat ke stovce tisíc korun, což už se řeší daleko hůř.

Někdo by mohl říci, že si za to ti lidé mohou sami…

Takové výroky nemám rád. Někdo si skutečně zadělá na problém kvůli vlastní hlouposti, když si půjčí peníze na úplnou zbytečnost, jiný byl ale naivní ve snaze pomoci druhému nebo doplatil na špatně nastavený systém, kdy na lidech někdo vydělal.

V jakém smyslu je systém špatně nastavený?

Nechali jsme si ukrást spravedlnost. Byl dán prostor k tomu, aby určití lidé zneužívali situace jiných lidí. Po revoluci tu zavládl jakýsi divoký východ. V důsledku komunismu zde společensky převládal odpor ke všem státním regulacím, čehož zneužily některé skupiny, jež zabrnkaly na tuto strunu u politiků. Ti pak nechali v legislativě prostor k různým rejdům v podobě soukromých exekutorů nebo půjčování peněz nebankovními subjekty za neomezených podmínek. Třeba v Německu vám může půjčit jedině banka. Nebo jak je možné, že u nás holka s depresemi může za měsíc provolat sto padesát tisíc na předražené telefonní lince u věštkyně? To je zneužívání situace a past na lidi. Pro mě je to chyba systému, který tohle dopustí. Ať už jde o ty placené linky či o operátora, který takové extrémně drahé hovory umožní. Poslední studie ukazují, že koncepčně regulovaná nabídka má daleko pozitivnější preventivní efekt než plošná edukace v oblasti finanční gramotnosti.

Myslíte si, že lidé s postižením jsou ohroženou skupinou?

Klientů s fyzickým postižením máme minimum. Za poslední dva roky jich bylo tak deset z dvaceti tisíc lidí, s nimiž jsme pracovali. Většinou v důsledku úrazu přišli o schopnost vydělat na splátky úvěru. Horší je to u lidí s psychickými problémy. Ty nejsou vidět a někdy se projeví až v těžké situaci. Věřitel vůbec nemusí poznat, že půjčuje peníze někomu, kdo nebude schopen svým závazkům dostát.

S tím mám osobní zkušenost. Kdysi jsem půjčil peníze člověku, u něhož se projevily těžké deprese, a potom osciloval mezi nekomunikací či citovým vydíráním. Připadal jsem si jako nelida, že po něm vůbec chci peníze zpátky.

Všechny ty nešvary spojené s nemravnými půjčkami a exekucemi vyvolaly ve společnosti atmosféru, že když se poctivý věřitel hlásí o svoje peníze, připadá si jako padouch. Na vymáhání dluhu není nic špatného, ale nesmí na tom být postaven byznys. Není ostuda chtít zpátky peníze, které jste půjčil člověku v nouzi, navíc třeba bezúročně. Nepřípustné je zastrašování a nefér metody. Existují i poctiví exekutoři. Máme v plánu vydat index jejich férovosti. Chceme to už několik let, ale skočil nám do toho covid, teď válka na Ukrajině…

Projevil se covid v oblasti zadlužení?

Naštěstí neměl takové dopady, jak jsme se báli, především proto, že vláda udělala dobré kroky. Splátky byly odloženy o půl roku, byly zastropovány úroky. Počty dlužníků v problémech nijak výrazně nevzrostly.

Romové na rozdíl od zbytku populace stále udržují široké a pevné rodinné vazby. Většinová chudoba tak vede k tomu, že úspěšní se stávají zdrojem pro ostatní, kteří si na ně chtějí půjčovat peníze nebo si na dotyčného berou úvěry, protože má práci a dokáže prokázat příjmy.

A zadlužování příchozích z Ukrajiny se nebojíte?

Zatím se zdá, že je o ně ze strany státu dobře postaráno, takže v tuto chvíli ne. Ale to se pochopitelně může změnit. Největší riziko bych pak viděl v tom, že se půjčování peněz bude odehrávat mimo systém. Vložila by se do toho ukrajinská mafie, která bude vydírat, nutit k prostituci a podobně.

Nejen kvůli válce ale nastává ekonomicky těžké období pro většinu společnosti…

Stojíme před bezprecedentní krizí a jak říkáte, není to jen kvůli válce. Už před ní začaly růst ceny bydlení a energií. Do toho se zvyšuje inflace. Určitě budou zasaženy nejen nízkopříjmové skupiny obyvatel, ale i nižší střední třída. Tohle je teď naše nová mise. Kritická bude letošní zima. Hodně záleží na tom, jak se zachová stát, ale i samotní lidé. Mnoho z nich se bude muset uskromnit. A poradil bych jim něco, co si možná ani neumí představit, ale ze zkušenosti vím, že je to lepší. Když nebudete mít na plyn, tak se nebraňte jeho odstřižení. Je to lepší než si na něj půjčovat. Protože na splátky taky mít nebudete. Lepší jednu zimu chodit i doma v bundě než mít potom v bytě exekutora. Chápu, že nejtěžší to bude pro seniory. Ti jsou neuvěřitelně skromní, ale třeba zrovna topení je pro ně důležité ze zdravotních důvodů. Pokud se někdo do dluhů dostane, doporučuji to řešit hned. Veškeré odklady všechno jen zhoršují.

V úvodu jste mluvil o radosti, když se podaří vyhrát zdánlivě marnou bitvu. Co ještě chcete vybojovat?

Změnit je toho potřeba stále dost. V této zemi probíhá proti přibližně sedmi stům tisíců lidí čtyři a půl milionu exekucí, z nichž dva miliony jsou ještě podle starých pravidel. Aktuálně je pro nás velké téma změna pravidel oddlužení.

Daniel Hůle (*1976)

Narodil se v Praze. Už během studií střední elektrotechnické průmyslové školy začal jako dobrovolník pracovat mezi dětmi a mládeží s tělesným postižením, a to i ve Velké Británii. Na vysoké škole se zaměřením na demografii a sociologii se věnoval volnočasovým aktivitám romských dětí.

V letech 1996 až 2002 se podílel na řízení romského komunitního centra v Praze 5. V roce 2002 předčasně ukončil studia a stal se terénním sociálním pracovníkem pro romskou mládež, věnoval se i mladým matkám či drogově závislým ze sociálně slabých nebo vyloučených rodin. Několik let byl zaměstnán jako vychovatel v diagnostickém ústavu, absolvoval rovněž misi v uprchlickém táboře v Černé Hoře.

Do roku 2008 vedl v Člověku v tísni program Pracovního poradenství, od roku 2008 do současnosti vede program Dluhové poradenství. 

Je ženatý, má tři děti.

Cena Františka Kriegla

Je udělována Nadací Charty 77 za mimořádné zásluhy v boji za lidská práva a občanské svobody, národní nezávislost, suverenitu a demokracii.

Byla zřízena roku 1987 na paměť československého komunistického politika Františka Kriegla, který patřil mezi přední osobnosti pražského jara 1968 a jako jediný z členů československé delegace odmítl podepsat Moskevský protokol po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Byl také jedním z pouhých čtyř poslanců Národního shromáždění, kteří na podzim 1968 hlasovali proti přijetí smlouvy o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk na území ČSSR. Za to byl následně pronásledován a stal se signatářem Charty 77.