„Jedno ráno jsem se probudila s obrovskou bolestí v zádech a noze,“ začíná s líčením okamžiků, které jí změnily život, mladá žena na vozíku Jana Hanová. Do té doby aktivní, průměrně sportující člověk a studentka práva v podnikání na vysoké škole v Brně byla na nějaký ten namožený sval zvyklá. Tentokrát se však nedokázala postavit na nohy.

Text: Štěpán Beneš
Foto: Autor a archiv Jany Hanové

V nemocnici vyslechla po dlouhých peripetiích diagnózu akutního výhřezu ploténky. Lékaři nabídli Janě (37) rutinní operační řešení, které mělo problém snadno vyřešit. „Dělali si ještě legraci, že každá babička po ní vyskočí jako kamzík. Neměla jsem důvod myslet si, že se to nespraví,“ říká. Proces byl však nakonec vším, jen ne rutinou. Za tři týdny následovala další operace a pak ještě třetí, zakončená pětiměsíčním pobytem v rehabilitačním ústavu v Hrabyni. Ani tady se ale žádný velký úspěch neslavil. „Pořád nemohli přijít na to, co se to děje a proč. Začala jsem si z jejich jednání připadat, jako bych si vymýšlela,“ vzpomíná na nelehké měsíce.

Kruh nedůvěry eskaloval při další hospitalizaci v nemocnici v Ostravě, na kterou Jana nevzpomíná vůbec ráda. „Neustále na mě tlačili, že se musím postavit, chodit, dělali další a další zobrazovací vyšetření. Tvrdili mi, že je všechno v naprostém pořádku. Bylo to zoufalé. Později mi pomohla kamarádka, díky které jsem měla možnost absolvovat vyšetření u specialistů v pražském Motole. V Ostravě jsem nakonec podepsala reverz.“

V motolské nemocnici měli lékaři jiný názor a rentgenové snímky rychle interpretovali jako rozpad instrumentaria v oblasti páteře. Následný pokus vše ještě napravit operačně bohužel potvrdil obavy, že se situace po mnoha měsících špatné diagnózy nedá zcela zachránit. Jana se tak znovu vrátila na rehabilitace do Hrabyně, tentokrát na více než půl roku. Vozík už jí však zůstal.

Krok z komfortní zóny

Utekly téměř dva roky, než se Jana po osudném ránu vrátila už natrvalo domů, do rodného Havířova. Byt, ve kterém s ní v té době bydlela maminka, byl ovšem ve třetím patře a bez výtahu. Uvnitř už byl na novou situaci částečně připraven – v podobě upravené koupelny, se schody ale tak snadno něco udělat nešlo. „Než byla vyřízena schodišťová sedačka, lezla jsem dolů i nahoru doslova po zadku a čekala vždy na maminku, rodinu či kamarády, aby mi pomohli s vozíkem. Co zbývalo? Ani se sedačkou to nebylo o mnoho lepší pořád někdo musel snést vozík, a tak jsem si mohla o svobodném rozhodnutí, kdy půjdu ven, nechat jen zdát,“ vypráví Jana.

Každým slovem chválí maminku za obrovskou obětavost a sílu, která byla zejména v prvních měsících obrovsky důležitá. Podpora rodiny stála i za rozhodnutím přesunout se do Prahy. „Delší dobu jsme přemýšleli, co bude dál, jaká budoucnost by mě mohla v Havířově čekat. Bylo mi jasné, že nechci, aby to zůstalo takto,“ konstatuje. Janě se během nemocničních peripetií a s bolestmi podařilo dokončit bakalářské studium v Brně a chtěla dál studovat. „Narazila jsem v té době na nabídku odpovídajícího oboru na Metropolitní univerzitě Praha, která má také už od svého založení speciální program pro studenty s postižením, včetně bezbariérově přístupných kolejí. Nehledala jsem záměrně Prahu ani jsem to tenkrát nechápala tak, že by tam třeba člověk s postižením měl nejlepší možnosti. Byl to pro mě obrovský krok z komfortní zóny, ať už by to byla Olomouc, Brno, Plzeň nebo tedy Praha. Trasu do školy jsme si s mamčou předem projely, abych měla jistotu, že se bezbariérově dostanu, kam bude třeba. Ironií pak byla píchnutá duše při první cestě na přednášku,“ vzpomíná Jana.

Stověžatá samostatnost 

Na kolejním pokoji začal Janě doslova nový život. I když byly podle jejích slov první týdny v novém městě a na „vlastních nohou“ krušné, dnes jich nelituje. A pomohla i náhoda. „Dlouho jsem čekala na kolejní spolubydlící. Nakonec vjela jednoho dne do dveří vozíčkářka Hedvika, živel první třídy. To bylo asi to nejlepší, co se v daný okamžik mohlo stát,“ směje se Jana a pokračuje: „Nevěděla jsem, co všechno se z vozíku dá dělat, jak se dá fungovat – a ona se vlastně stala mojí průvodkyní. Se spoustou věcí mi poradila, otevřela nové obzory a také přivedla ke sportu handicapovaných. Začala jsem plavat a taky se potápět. Zrovna potápění bylo věcí, kterou jsem chtěla vyzkoušet celá léta ještě před usednutím na vozík, ale nenašla jsem na ni nikdy odvahu.“

Sportovní tréninky a život v Praze si brzy vyžádaly několik dalších kroků k větší samostatnosti – Jana potřebovala především nový vozík, který by nahradil provizorní nevhodný, a také upravené auto, aby se mohla samostatně dopravovat. Po podání žádosti se však vrátila nemilá vzpomínka na nemocniční dny. Její postižení se totiž, optikou úřadu, nevešlo do standardních škatulek pro posuzování, a tak stát žádný příspěvek neposkytl.

Se situací se nakonec vypořádali Janini přátelé. Založili pro ni občanské sdružení a na charitativním koncertu vybrali peníze nejen na vozík, ale i na menší uzpůsobené auto. „Pomohlo mi tenkrát také Konto Bariéry. A ještě několikrát později. Nejen nezbytnými pomůckami, ale třeba i pracovní stáží, kde jsem mohla nabrat zkušenosti. Nevím, kde bych dnes byla, nebýt takové podpory – od rodiny, přátel i této organizace. Mám štěstí, že se mám o koho opřít,“ říká s neskrývanou vděčností mladá žena.

Vidět to pozitivní

Dnes si s námi absolventka dvou magisterských oborů a zaměstnankyně společnosti Eltodo povídá v příjemně zařízeném bezbariérovém bytě v Praze. Už je tady doma a zmíní i sporty, které si za poslední léta z vozíku vyzkoušela, ať už to byl tandemový seskok s padákem, handbike, tenis, badminton, box nebo čerstvě běžky.

Největší sportovní záliba – potápění – jí vydržela dodnes a Jana k ní přidala ještě další. Za oddíl Pražských jezdců hraje basketbal na vozíku. „Na základní škole mi míčové hry vůbec nešly, nesnášela jsem je. Kamarádi a rodina se nad tou ironií smějí. Mávám nad tím rukou, basket je úžasný a každého člověka s postižením i bez, který hledá nějaký pohyb, zvu, aby si to s námi vyzkoušel. Brány klubu jsou otevřené,“ láká s energií sobě vlastní případné zájemce. 

„Život by se zřejmě odvíjel docela jinak, kdyby se to tenkrát nestalo,“ zamyslí se nakonec. Rychle se jí však v obličeji rozlije úsměv: „Cítím ale, že žiji naplněný život. Snažím se i díky tomu všemu na věcech vidět hlavně to pozitivní.“