Na paletě miluje pampeliškově žlutou a modrou, všechny její oleje jsou voňavé a rozzářené. Nanejvýš se přežene krátká, krásně fialová bouřka. Mezi odstíny chybí malířce černá, i stín má barvu. Ivana Kotýnková je ze zásady pohodářka…
Text: Michaela Zindelová
Foto: Jan Šilpoch
Žijeme víc než rok v nejistých sezónách covidu, co vám život „dal“ a „vzal“?
Vzal mi, co všem ostatním. Můj životní magnet, kromě rodiny a malování, je kultura – ta se ocitla na bodě nula. Chybí mi kontakt s lidmi, divadlo a muzika, zůstala mi jen imprese ze zážitku z výletu, z jarní krajiny. Každý čas, i ten horší, krizový, nám dává šance. Osobně vlastně žádný propad nezažívám. Vím ale, že ne každý je schopen současnou situaci tak „zlehka“ vnímat.
Tvrdíte, že i když život neprobíhá zrovna podle představ, nevzdáváte se svých cílů, ani snů. Mnozí právě teď ale neplánují…
Promýšlím, že v lepším čase uspořádám někde v hodně přístupném prostoru výstavu, tak, aby ji mohlo vidět co nejvíc lidí. Nejde mi pouze o osobní prezentaci. Přála bych si, aby všechny příchozí oslovila. Všichni strašně potřebujeme potěšení, oživení. I malá radost je nanejvýš důležitá.
Jste z jižních Čech a ze všech zemí, které jste procestovala, jste si zamilovala jižní Francii…
Jižní Čechy a jižní Francie, to jsou pro mě malá pohodová městečka, fascinuje mě každá krajina s vodou, rybníky, řeky, moře. Jsem Jihočech z Českých Budějovic, vracím se do Veselí, tam mám svoje „místa“. Ve Francii mě vždycky oslňoval mimo jiné způsob životního stylu – místní budou o „trochu“ míň pracovat, jen aby mohli o trochu víc žít! Řídit se tím ale sama neumím…
Jaká jsou vaše „místa“?
Uvědomit si kořeny, alespoň občas, je strašně důležité. Mám u nás třeba oblíbený strom na břehu rybníka, jak říkávám, svůj přírodní oltář. Já odmala lezla až do korun stromů. A chodila krajinou naboso. Při toulání volnou přírodou se báječně uvolním, hlava mi pracuje sama. Obraz volné krajiny pro mě znamená mnohem víc než město.
Odmala jste nejen lezla po stromech, ale i malovala…
Byla to asi vášeň, se kterou jsem se narodila: ve dvou jsem objevila pastelky a tužky, pokreslila jsem všechny volné listy v každé knížce naší knihovny. Rodiče byli napřed zoufalí, báli se nejistoty umělecké profese: proto jsem tedy vystudovala práva, ale po sedmi let jsem se rozhodla z praxe odejít a věnovat se malování obrazů. Velká životní křižovatka – k tomu kroku jsem tehdy potřebovala notnou dávku odvahy. Už desítky let jsou lidé ochotní se u mých obrazů zastavit. Cíleně jsem na popularitu nikdy nepomyslela, pracovala jsem vždycky srdcem. Přála jsem si rozdávat radost, při tvorbě cítím euforii. Radost z obrazů je za všechny honoráře světa!
Vaše krajiny i portréty se dají zastřešit pod definicí neoimpresionismu.
Myslím, že nehledě na století, vnímám stejně jako impresionisté proměny světla, ranní mlhu, západ slunce i svítání. Oni malovali srdcem, ne hlavou. Ano, neoimpresionismus je můj styl, má souvislosti nového se starým. Mými malířskými favority zůstávají Egon Schiele a Claude Monet.
Pracujete především v ateliéru, přenášíte si tam tedy z plenéru „otisk“ krajiny?
Viděná krajina je pro mě v tématu jen prvotní vizí, nápadem. Malba se nikdy nesmí uchvátat. Tahy na plátně špachtlí mají pastózní tvar a zvláštní dynamiku. Rozvrhnu si plochu plátna, pak maluji olejovými barvami. Nedokončený obraz se dá ještě doladit, olej je dlouho schnoucí a plátno pružný materiál. Občas se mi podaří se s plátnem propojit, pak ruka pracuje „sama“…
Kromě vlastních výstav se zúčastňujete vernisáží konaných před Aukčními salony Konta Bariéry.
Já jsem se před lety zapojila do uměleckých aukcí hrozně ráda, na mém přikývnutí na nabídku nadace se jistě promítla i vzpomínka na kamaráda ve Veselí, který měl úraz ve dvaceti a má nepohyblivé končetiny. Ale do všeho se nadšeně, nebojácně pouští. Ráda se s ním setkávám, protože na mě z něj pokaždé dýchne to jeho statečné srdce…
Ivana Kotýnková (*1958)
Česká malířka. Až po studiu práv na UK si splnila svůj sen, a studovala dvouoborově: pod pedagogickým vedením prof. Jiřího Beránka a Borise Jirků.
Od roku 1995 působí jako nezávislá výtvarnice, je členkou profesionálního sdružení výtvarných umělců Unie výtvarných umělců České republiky. Za více než čtvrtstoletí profesionální tvorby vystavila svá díla téměř na stovce samostatných expozicí, u nás i v zahraničí. Je zastoupena ve významných galeriích, muzeích, je stabilní přispěvatelkou Aukčních salonů Konta Bariéry.
Více na www.kotynkova.cz