Letošní rok je pro Davida Lukeše plný výročí. Oslaví 40. narozeniny, ale připomene si také 20 let od svého usednutí na vozík a pět let v roli ředitele Centra Paraple, které pomáhá lidem po poranění míchy. Koronavirová pandemie zasáhla jeho i organizaci, kterou řídí.

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch

Jaké bylo vaše první setkání s Parapletem?

V rámci rekonvalescence po úrazu jsem se v něm objevil o Velikonocích 2002. Patřil jsem k prvním, kteří zde absolvovali pobyt. Tehdy byla otevřena nová přístavba, před jejímž vznikem se zde poskytovaly jen ambulantní služby. A hned nám naplánovali výlet na Říp. Říkal jsem si: Co to má znamenat? Uvědomují si ti lidé vůbec, že jsem na vozíku?! Znal jsem do té doby prakticky jen prostředí nemocnice či rehabilitačního zařízení a teprve se srovnával s životním zlomem. Neuměl jsem si představit, že se dá normálně fungovat. Celý ten pobyt pro mě byl jak zjevení. Bylo to úplně něco jiného, než co jsem dosud na vozíku zažil. Když jsme šli jiný den hrát pétanque, někdo na parkovišti prostě řekl: „Jdeme!“ A bylo na mně, jak se dostanu na místo určení. Tam mi do ruky vrazili hrací koule a nikoho moc nezajímaly moje námitky, že mám špatný úchop… Byla to velká škola.

Teď asi nemůže nezaznít otázka, na kterou je řada vozíčkářů alergická, protože ji často slýchají i od úplně cizích lidí – znám to z osobní zkušenosti. Co se stalo?

Hrál jsem pro zábavu fotbal na vesnické úrovni. O přestávce jednoho takového prázdninového zápasu jsme se šli vykoupat do nedaleké řeky. Dostal jsem skvělý nápad skočit po hlavě do vody. Bylo to fatální rozhodnutí, které vedlo k poranění krční míchy, takže jsem se rázem stal kvadruplegikem. Věděl jsem hned, že je něco velmi špatně, protože jsem přestal cítit tělo.

Takže nejste z Prahy?

Pocházím ze Šumavy. Když se to stalo, nevlastní otec mi bezbariérově upravil patro domu. Asi bych tam docela mohl fungovat, ale můj vlastní táta, který žije v USA, mě přesvědčil, abych se přestěhoval do Prahy se všemi jejími možnostmi. Pomohl mi sehnat byt. Bylo to správné rozhodnutí. I když dnes na alespoň částečný návrat do přírody myslím.

To, že sdílíte osud vašich klientů, je spíše výhoda, nebo to má i odvrácené stránky?

Vidím v tom jen výhody. Jen bych byl rád, kdyby se vynaložená energie ještě víc projevila v reálné pomoci lidem. Myslím, že v dané problematice děláme dost. Díky provázanosti spinálních jednotek, rehabilitačních zařízení a organizací, jako je Paraple nebo CZEPA, je v České republice péče o lidi po poranění míchy na velmi dobré úrovni. To spíš já osobně cítím potřebu pomáhat ještě víc a vracet tak trochu to, čeho se mi kdysi dostalo. Láká mě třeba práce s dětmi, přivedli jsme je na svět, tak bychom za ně měli být odpovědní. Velkým tématem jsou pro mě také rodiče samoživitelé nebo dětí s postižením. Pro ty je současná situace skutečný masakr…

Dostal jsem skvělý nápad skočit po hlavě do vody. Bylo to fatální rozhodnutí, které vedlo k poranění krční míchy, takže jsem se rázem stal kvadruplegikem. Věděl jsem hned, že je něco velmi špatně, protože jsem přestal cítit tělo.

Máte syna, a vlastně také díky Parapleti…

Ano, seznámil jsem se tu kdysi v rámci svých pobytů s jeho maminkou, která zde byla na praxi. To se stává poměrně často, že si vozíčkář najde partnerku „z oboru“. Jsme taková komunita, trochu jako motorkáři nebo vodáci. Všichni si hned tykáme, dost otevřeně komunikujeme i o osobních věcech, a když se potkáme někde na ulici, tak se pozdravíme, ačkoliv se neznáme. Dokonce i v cizině.

Jak jste se dostal k vedení Paraplete?

Ještě před úrazem jsem studoval dvě vysoké školy. Bankovnictví jsem nakonec nechal být, ale zůstal jsem u práv. Diplomku jsem psal na téma pracovní právo a lidé s postižením. Takže po čase mě v Parapleti oslovili, zda bych nemohl občas zafungovat jako takový poradce v oblasti legislativy. Tím jsem se trochu přiblížil k chodu organizace. A tak nějak během let jsem se ocitl v předsednictvu a správní radě. Když před lety vedení usoudilo, že je čas na změnu, byl jsem osloven, zda bych se nechtěl stát ředitelem. To by mě tedy před dvaceti lety ani ve snu nenapadlo.

Sedíme spolu pod fotografií Zdeňka Svěráka, který je s Parapletem neodmyslitelně spojený. Je stále tak angažovaný?

Neznám nikoho, kdo by se jako patron tak moc zajímal o „svoji“ organizaci. Dnes už se zapojuje spíš jen do dílčích akcí, ale dřív se tady i přímo fyzicky často vyskytoval. Přestože mu bude 85 let, je neuvěřitelně vitální. Díky jeho kontaktům a pomoci jsme tím, čím jsme! Nejenže skrze televizní pořady a další akce přišlo množství financí, ale i přímo on sám nám za ty roky věnoval miliony. Jeho zájem se kdysi potkal s osudem jeho divadelního kolegy Honzy Kašpara, a jak se sám vyjádřil, byl tak prostě vychován. Vymyslel i náš název. Divadlo ho hodně nabíjelo energií. Teď to má v době pandemie těžké…

Doufám, že lidé začnou zodpovědněji přistupovat ke zdraví. Třeba už pak nebudou chodit do práce s chřipkou, jako se to běžně dělo dřív. Přitom i ta může někoho zabít, ale nikdo si to neuvědomoval. Hloupě jsme se smáli japonským turistům v rouškách.

Jak covid-19 zasáhl Paraple i vás osobně?

Já si ho s lehkým průběhem prodělal v září. Naštěstí nevím o nikom z našich klientů, pro koho by byl fatální. Řekl bych, že většina už si na situaci vcelku zvykla. I když my pracujeme s tou aktivnější částí vozíčkářské komunity. Už jen to, že jdou k nám, svědčí o jistém zájmu. Existuje však řada takových, kteří jsou zalezlí doma i bez covidu. Ze zaměstnanců si to prodělala tak pětina. Pokud víme, nikdo se ale nenakazil na pracovišti. 

Samotné Paraple je momentálně uzavřené. Už potřetí během ročního trvání pandemie. Vždy jsme to provedli dobrovolně z preventivních důvodů. Loni v březnu jsem to zařizoval přes oceán, protože jsem byl za tátou na Floridě. Po květnovém otevření následovala podzimní uzávěra, no a teď opět. Právě jaro a podzim přitom bývají v rámci našich aktivit nejintenzivnější. Za rok 2020 jsme přišli o třetinu obvyklé kapacity. Lůžka jsme nabídli pro doléčení pocovidových vozíčkářů, ale magistrát to nakonec nevyužil. Cítíme potřebu služeb u klientů.

Poskytujete nějaké?

Pochopitelně určité věci se dají dělat distančně, poradenství a podobně. Přibyly nám terénní služby. Jejich potřebu nám pandemie velmi jasně ukázala. I přes výpadky obvyklých služeb dáváme zaměstnancům plné mzdy. Rádi bychom otevřeli v dubnu, ale uvidíme, jaká bude situace. Každopádně vždy začínáme ambulantními službami, jako je fyzioterapie. Pobyty zatím nejsou na pořadu dne.

Vidíte v pandemii ještě něco poučného?

Já doufám, že lidé začnou zodpovědněji přistupovat ke zdraví. Třeba už pak nebudou chodit do práce s chřipkou, jako se to běžně dělo dřív. Přitom i ta může někoho zabít, ale nikdo si to neuvědomoval. Hloupě jsme se smáli japonským turistům v rouškách. Třeba už se taky u nás do budoucna stane zvykem, že si nemocní lidé vezmou respirátor, aby byli ohleduplní ke svému okolí.

David Lukeš (*1981)

Otec syna Vendelína (11), rozvedený, vystudovaný právník, který několik let pracoval v komerční sféře. Bývalý předseda správní rady Centra Paraple, od roku 2016 jeho ředitel.

Po úrazu krční páteře v roce 2001 kvadruplegik na vozíku.

Vedle řízení organizace se věnuje také počítačové grafice, redaktorské práci magazínu Centra Paraple a ragby na vozíku.