Za hodinu a půl začíná představení. Na scéně brněnského Divadla BARKA se projíždějí části hry přeplněné emocemi, vinou a trestem, vším, co se promítá do antických tragédií. Jak se jedné z nich, Sofoklově dramatu Antigona, zhostí herci s Downovým syndromem z unikátního Divadla Aldente?

Text: Michaela Zindelová
Foto: z archivu Divadla Aldente, Míla Vašíčková a Jiří Kottas

Děj večerní hry není jednoduchý, dva bratři zemřou ve vzájemném souboji. Jednoho z nich rozkáže vládce Kreon pohřbít se všemi poctami. Ale pohřeb druhého zakáže. Dvě sestry zemřelých, Isména a Antigona, mají různé názory, Antigona pohřbí svého bratra a Kreon ji nemilosrdně odsoudí na smrt. Ale když kráčí vstříc svému osudu, otec si uvědomí, že jeho příkaz je proti vůli bohů. Lítost však přichází příliš pozdě: Antigona si sama vzala život… Hrát bude Divadlo Aldente vzniklé z aktivity režisérky, která vedle profesionálů pracuje také s herci s Downovým syndromem.

Jitka Vrbková, mladá žena s plavými vlasy, doplňuje mé kusé informace o souboru, který založila ještě jako studentka režie na JAMU: „Tíhla jsem k divadlu nejen činohernímu, ale k širšímu záběru, výjimkou nebylo ani alternativní divadlo venku. Prostě jsem chtěla dělat syntetické divadlo. Původní soubor neměl orientaci na herce s Downovým syndromem. Snažili jsme se dělat netradiční pohybové divadlo a dramatizovat poezii. Lákaly nás však i jiné, obtížné věci. Koncepce se změnila až po několika letech. Oslovila jsem tehdy rodiče dětí s Downovým syndromem a se studenty z JAMU jsme připravili první společné představení Maminko, jsi důležitá jako šraňky v tunelu právě tady v BARCE,“ vzpomíná. 

Vnímání skrz emoce

O tomhle postižení ví Jitka hodně, především od chvíle, kdy se jí narodila dcerka Klára. „V pořadí druhá z mých čtyř dětí – hned v prvních dnech jí diagnostikovali Downův syndrom. Po narození jsme stopli všechny činnosti, protože jsem netušila, jak je to náročné, a všechno jsem přehodnocovala,“ otáčí se nazpátek Jitka. „Četla jsem tehdy hodně knížek. Vlastně jsem porozuměla Klářině diagnóze po přečtení knížky Denisy Střihavkové (autorka sama má DS). Oni prostě vnímají svět specificky, jinak. Ta knížka mi připadala vtipná a vizuálně zajímavá, rozhodla jsem se proto převést Denisiny povídky do divadla.“ 

Pravidelné tréninky se staly cílenou cestou k umělecké tvorbě i k přijetí do společnosti. Všichni kolem pokládali nazkoušení celé hry za zcela nemožné. Jitce se to ale podařilo – vedla herce s postižením od úplných začátků, první věty na jevišti, až k závěrečnému divadelnímu výkonu.

Soubor dál pokračoval v práci na nových představeních. „Měnila se postupně hranice umění i hranice postižení,“ definuje svou zkušenost režisérka. „O tom, co hrajeme, rozhoduju já, potřebuju, aby se jednalo o formu, na kterou máme a která herce osloví.“

Temný, komplikovaný děj Sofokla pochopili herci s Downovým syndromem díky emocím. Dobře rozumějí stesku, smutku i lásce…

Postupně přicházely složitější a pevnější texty, také verše. Mezi prvním a dnešním představením vyrůstaly „mezistupně“, třeba inscenace podle Holanovy jediné sbírky pro děti, která se jmenuje Bajaja (také básníkova dcera měla Downův syndrom). Aby diváci nebyli zklamaní a neočekávali klasický námět, změnil se název na „Káťu a Bajaju“ a Káťu si mimo jiných zahrála pětiletá Klárka Vrbková. „Po Holanovi jsme ještě dělali Erbenův Zlatý kolovrat, v němž diváci spolu s herci putovali na různá místa, kde se odehrávaly další části děje. Ale co dnes herci dokážou, jsme si před osmi lety vůbec nepředstavovali. Dřív měli vždycky po ruce profesionální herce, na kterých inscenace stála, ale oni teď hrají sami! Nové hry nesou jiné hodnoty. Složitý a temný, komplikovaný děj Sofokla pochopili herci s Downovým syndromem díky emocím. Dobře rozumějí stesku, smutku i lásce…“ vypočítává Jitka Vrbková.

Punková Antigona

Režisérky je všude plno. „Martine, poslouchej,“ volá z hlediště, „posuň se ještě víc doleva. Musíš být na dialog v přímém kuželu světla. Víc, ještě o krok!“ Martin (za chvíli Haimon v představení) poslechne. Na jevišti se objeví i Antigona v černém punkovém oblečení. Eliška si dnešní obsazení vyloženě užívá. Ti dva jsou ve hře spojeni hlubokým citem, který ovšem romanticky nekončí. Znovu projíždějí dlouhý dialog. Cítím respekt před jejich výkony, nečekala jsem takovou sílu vyjádření, takovou tvrdošíjnost, se kterou se „zakusují“ do svého úkolu. Po chvíli si režisérka volá na scénu všechny další profesionální herce. Na svých místech jsou již i osvětlovači a zvukaři. Vepředu ve foyeru dobrovolníci usazují diváky. Hlediště se pomalu naplňuje.

Jednoduchá scéna, poloprůhledné sloupy navozují atmosféru antického světa. Antigona je přitažlivě převyprávěná, modelovaná citlivě pro diváky i pro herce, podmalovaná skvělou autorskou hudbou. Spolupráce „mixu“ herců vyznívá na jedničku…

V Česku jediní

Měla jsem možnost zhlédnout poslední představení v rámci tříletého grantu, který Jitka Vrbková zpracovává. Cíleně se zaměřuje na divadlo v širším rámci inkluze. „Získala jsem přes JAMU, kde jsem na divadelní fakultě pracovala, velký grant. Jednalo se o aplikovaný dlouhodobý výzkum na možné zapojení a rozvoj herců s Downovým syndromem. Díky němu jsme v Aldente mohli realizovat nové inscenace, tréninky, kde jsme s herci pravidelně a intenzivně pracovali. Pracujeme asi z poloviny stále se stejnými lidmi jako v naší první inscenaci. Náš soubor se pohybuje ve věku šestnáct až dvacet šest let, jen v inscenaci Káťa a Bajaja hrají i dvě malé holčičky. A v hledišti vídáme diváky všech generací. Zajímavý je také poznatek ze školních představení. Čím mladší diváci, tím menší mají s herci s postižením před představením problém. Po představení už nemívá problém vůbec nikdo.“

Podle Jitky Vrbkové nemá Česko žádný jiný podobný soubor. Sama se proto inspiruje u podobných souborů v zahraničí a usiluje o vznik plně profesionální scény. Náš společný večer dojemně ukázal, jak se vše propisuje z privátního osudu i do linie profesionální: „Mám čtyři děti. O moc víc nestíhám. Momentálně neučím. Zpracovávám samozřejmě vědecký výzkum. Někdy přemýšlím, jaká bych byla, kdyby se tohle s Klárkou nestalo. Nenaučilo mě to trpělivosti, ale jisté flexibilitě, rychlé proměně pohledu na věc. Jsem ráda, že svoji Klárku mám. Brzy po jejím narození jsem cítila, že mám před sebou náročný úkol. A já mám takové ráda…“

Divadlo Aldente

Více o souboru na www.divadloaldente.cz

dr. Jitka Vrbková (*1984) – vystudovala činoherní režii na DAMU a dramaturgii na JAMU. V roce 2008 založila Divadlo Aldente a od té doby v něm působí jako umělecká vedoucí, režisérka, autorka scénářů, příležitostně i jako lektorka tance a herectví nebo také jako herečka. 

Inscenace Káťa a Bajaja, Zlatý kolovrat a Antigona vznikly jako projekt Divadelní fakulty JAMU v Brně, spolufinancovaný Technologickou agenturou ČR v rámci programu Éta. 

Divadlo BARKA – otevřený kulturní prostor Ligy vozíčkářů. Více na www.divadlobarka.cz