Cestování vlakem má řadu předností. Pro reportéra na vozíku mezi ně patří i to, že s pravděpodobností blížící se jistotě bude mít o čem psát. Vyzkoušeli jsme prázdninový výlet z Prahy do Varšavy a o zážitky rozhodně nebyla nouze.

Text: Radek Musílek
Foto: Milan Jaroš a autor

Původně jsme v redakci chtěli otestovat možnosti lůžkových vozů při cestování po Evropě. Komu by se nelíbilo večer usnout a ráno se probudit na vysněném místě? Nápad však hned v zárodku uťala informace z tiskového odboru Českých drah, že náš národní železniční dopravce bohužel žádnými takovými vozy s bezbariérovým přístupem nedisponuje.

Rozhodnutí tak nakonec padlo na běžný spoj do Varšavy. Jednak z Prahy existuje přímé spojení bez přestupů a jednak se devět hodin dá vydržet. Zejména když se můžete pohybovat se svým vozíkem, svobodně si dojít na toaletu a nemusíte sedět pouze na sedadle, jako tomu bývá v letadle (kterým byste však za stejnou dobu doletěli do New Yorku).

Pojedu? 

Vědom si, že coby nechodící musím o svoji cestu požádat alespoň 48 hodin před odjezdem, aby dráhy můj záměr schválily, začal jsem jednat raději už čtrnáct dní předem. S trochou dějového předbíhání prozradím, že i to bylo skoro málo. Cestování má být dobrodružství, ale nemělo by asi spočívat v otázce, jestli vůbec někam pojedete…

Vědom si, že coby nechodící musím o svoji cestu požádat alespoň 48 hodin před odjezdem, aby dráhy můj záměr schválily, začal jsem jednat raději už čtrnáct dní předem. S trochou dějového předbíhání prozradím, že i to bylo skoro málo.

Nejprve jsem si osobně u přepážky na pražském Hlavním nádraží vybral spoj a požádal o přepravu. Stále trpím představou, že s živými lidmi se domluvím lépe než s on-line aplikacemi. Rovnou jsem zakoupil i jízdenky s místenkami v naivní představě, že žádost o schválení přepravy je pouhá formalita. Po dvou dnech mi přišel e-mail, že cesta se zamítá. Problém je prý na polské straně, která negarantuje zpáteční cestu, protože nebude zařazen bezbariérový vůz. Po telefonu jsme tedy s operátorem vybrali jiný zpáteční vlak, tentokrát už s přestupem v Ostravě, a podali další žádost o přepravu. Peníze za jízdenky mi byly vráceny s doporučením, ať si další nekupuji, dokud nebudu mít v ruce potvrzovací e-mail. 

Po týdnu marného čekání mi došla trpělivost. Znovu jsem žhavil telefon a osobně navštívil Hlavní nádraží. U přepážky i v aparátu se mi vždy dostalo vlídného chápavého přístupu s dávkou politování. Potvrzení však bylo s odkazem na polskou stranu stále v nedohlednu. Prý mám vydržet, protože „Poláci si dávají vždycky na čas“. Po sérii urgencí mi sedmnáct hodin před odjezdem konečně přišlo potvrzení, byl pozdní večer. Na dlouhé vybírání a ověřování bezbariérovosti ubytování nezbyl čas, rychle jsem si tedy přes Booking.com rezervoval hotel Mercure poblíž varšavského centrálního nádraží a doufal v nejlepší.

Šťastný začátek dobrodružství

Na „hlavák“ jsem vyrazil metrem v dostatečném předstihu, aby byl čas zakoupit jízdenku. Rychlík EC 117 Silesia měl nakonec deset minut zpoždění a informační tabule do posledních chvíle váhala s oznámením, na kterém nástupišti zastaví. Když se nakonec rozsvítilo číslo 4 s dovětkem sever, zaplesal jsem, a to i proto, že na tento peron vede výtah, nikoliv táhlá rampa. U vlaku už čekala posádka a vesele mě přivítala slovy, že už si mysleli, jestli jsem si cestu nerozmyslel. Po všech peripetiích s potvrzením by šlo o skutečně absurdní nápad.

Byl jsem uveden do speciálního klimatizovaného kupé s třemi sedačkami, sklápěcím stolečkem a dvěma místy pro vozíčkáře s možností připoutání bezpečnostními pásy. Po celou dobu jsem měl toto vše pouze sám pro sebe. Po druhé odpolední se vlak rozjel, letním žárem rozpálená krajina za oknem svižně ubíhala, stejně tak i čas, který jsem si krátil spánkem a prací na notebooku. Ten se dal připojit nejen do zásuvky, ale především na bezplatnou wi-fi.

Několikrát mě navštívil stevard z jídelního vozu s nabídkou občerstvení. Občas se na kus řeči stavil také milý průvodčí. Prozradil mi, že vlak pojede nejrychleji a nejplynuleji v úseku mezi Katovicemi a Varšavou, kde Polsko vybudovalo velmi kvalitní trať. Mnohem víc mě ale zaujalo sdělení, že na jedné straně mého speciálního vagonu nefunguje posuv dveří k zabudované hydraulické plošině, takže musím doufat, že Poláci ve Varšavě zastaví na správné straně. Jinak mě ven nedostanou, protože jinými dveřmi můj mechanický vozík neprojede. Tolik tedy ke klidně ubíhající cestě. Vše ostatní naštěstí funguje, včetně dveří na toaletu či již zmíněné klimatizace. Později se ukáže, že to nelze vždy považovat za samozřejmost.

Vše ostatní naštěstí funguje, včetně dveří na toaletu či již zmíněné klimatizace. Později se ukáže, že to nelze vždy považovat za samozřejmost.

Před přejezdem hranic se vyměnila posádka a lokomotiva. S českým územím ale bohužel zmizela také wi-fi. Polský průvodčí byl rovněž milý a pozorný, což se dá říct i o úplně všech následujících. S příchodem soumraku mi nabídl rozsvícení světla, jehož ovladač byl moc vysoko. Prostřednictvím své představy o polském jazyce, která odpovídá spíše všeslovanskému dialektu zahrnujícímu i češtinu, slovenštinu a ruštinu, jsem ho požádal, zda by „mogl pan zvonit do Varšavy, bo dverže na pravo jestou vylamane a neznam, na kture platformě bendžeme stať“. Ujistil mě, že už tak učinil. A skutečně! Přesně podle jízdního řádu jsme krátce po jedenácté večerní zastavili – na té správné straně nástupiště podzemního centrálního nádraží.

U vlaku se mé osoby ujal zaměstnanec ochranky a doprovodil mě až před budovu, kde mi ukázal i cestu k hotelu. Ten byl vzdálen asi pět minut chůze a měl pro mě přichystaný – naštěstí – vzorně bezbariérový pokoj za cenu 950 zlotých za dvě noci, což odpovídá přibližně pěti tisícům korun českých. Není to sice nejlevnější možné ubytování, ale zato přímo v centru a s určitou jistotou kvalitních služeb pro vozíčkáře.

Bezbariérově za stále živým povstáním

Druhý den jsem vyrazil na procházku po turisticky nejvyhledávanějších místech Varšavy. Z hlediska cestovatele na vozíku je nejpodstatnější informací, že jde o velmi rovinaté město. Během asi šestikilometrového okruhu jsem nenarazil na jediný kopeček, u kterého bych se zapotil. 

Na všech přechodech byly nájezdy, často nechyběly ani vodicí linie pro lidi se zrakovým postižením stejně jako zvuková signalizace na semaforech. Tramvaje a autobusy jsou v drtivé většině nízkopodlažní. Vyzkoušel jsem i krátkou jízdu metrem. Na rozpisu stanic není značena bezbariérovost, ale to může být proto, že (podle mých zdejších přátel s postižením) jsou prý přístupné všechny. Jedinou potíž tak představují zbývající soupravy sovětského typu. Ty mají od nástupiště nejen větší mezeru, ale i několikacentimetrový výškový rozdíl, který nekompenzuje žádný nájezd. Nastupování do převládajících moderních souprav je o poznání snazší.

Tramvaje a autobusy jsou v drtivé většině nízkopodlažní. Vyzkoušel jsem i krátkou jízdu metrem. Na rozpisu stanic není značena bezbariérovost, ale to může být proto, že (podle mých zdejších přátel s postižením) jsou prý přístupné všechny.

Pohyb i na větší vzdálenosti je tak po Varšavě v zásadě bezproblémový. Horší je to s přístupností menších obchodů. Do velké většiny z nich vede alespoň jeden schod. To platilo i pro předzahrádku restaurace s tradičními polskými pokrmy na Starém Městě. Obsluhující slečna v tradičním kroji však situaci vyřešila a ochotně jeden ze stolků sundala z dřevěného pódia na ulici. Za oběd zahrnující guláš s bramborovými kopýtky (kostky připomínající chutí krokety), jedno malé pivo a kávu na ulici, odpovídající svou polohou centru Prahy, zaplatíte 61 zlotých, tedy 335 Kč.

Označení Staré Město je v tomto případě dost specifické. Původně historická čtvrť byla poničena při dobývání města nacisty v roce 1939, aby pak následně prakticky zcela podlehla zániku po porážce epického povstání roku 1944. Po válce však byla znovu postavena, za což si vysloužila zápis na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Odkazů na povstání najdete po celém městě řadu. Patří k tragickým kapitolám polských dějin a pro místní obyvatele jde o významnou událost. V době mé návštěvy byly odkazy ještě viditelnější – odehrávala se krátce po 1. srpnu, na nějž připadá výročí začátku. I ta nejmenší pietní místa v podobě pamětních desek na domech zdobilo množství květin, svíček a stuh v červenobílých národních barvách. 

Zpátky na kolejích

Krátkou cestou na nádraží při zpáteční cestě mě provázely doznívající myšlenky na pohnutou minulost a její souvislost se železnicí. Pochmurné asociace ještě přiživilo množství válečných uprchlíků z Ukrajiny, kterých centrálním varšavským nádražím musely projít a stále procházejí tisíce.

Ze zadumání mě vytrhla ryze praktická starost o moji vlastní přepravu. Příslušník ochranky, který mě sám aktivně oslovil s nabídkou pomoci, zjistil, že chybím na seznamu avizovaných osob „niepełnosprawnych“, a tak mi jen poradil, kudy se dostat k mému vlaku. Opravdu se mnou počítají? Kolem zpátečního spoje přece bylo nejvíc nejistoty při rezervaci. Na informační grafické tabuli u nástupiště chyběl u mého vagonu symbol vozíčkáře. Uklidnil mě až příchod zřízence s nájezdovou plošinou několik minut před příjezdem soupravy.

Opět jsem dostal vlastní kupé, tentokrát dokonce s ovládacími prvky světel a klimatizace v mém dosahu. Byly mi však málo platné. Větrání obstarávalo jen pootevřené okénko, chlazení nefungovalo. Stejně jako elektronické ovládání dveří na toaletu, s nimiž mi ostrou fyzickou silou pomohl až prodavač občerstvení.

Pokud jsme tedy neuháněli vyšší rychlostí, sluneční žár vyráběl teplotu vzduchu 39 °C, o čemž mě provokativně neustále informoval displej na chodbičce. V ní se vestoje pařila také jedna starší řádová sestra a ukrajinská rodina s dětmi. Nikdo z nich neměl odvahu vstoupit do mého prostoru, přestože na ně přes sklo musely doslova křičet dvě prázdné sedačky. S díky se osmělili, až když jsem otevřel dveře a vyzval je, ať se jdou posadit.

Dáma, která mi přišla asistovat s plošinou, prozradila, že o den dřív bych určitě v Ostravě na náklady Českých drah nocoval. Rychlík se zdržel celých 200 minut!

Čas mi tak ubíhal konverzací se zvídavým šestiletým klučinou Timofejem, který seděl na klíně své šestnáctileté sestry Aljony. V Katovicích všichni vystoupili. A dobře udělali. Až do Bohumína jsme víc stáli, než jeli. Teplota ve vlaku rostla stejně jako napětí, jestli stihnu přestup na pendolino v Ostravě. Když se po střídání posádek objevil bodrý český průvodčí, informoval mě, že pendolino má také zpoždění, takže by to mělo klapnout. Navíc mě v rámci urychlení vyloží v Ostravě-Svinově, nikoliv na původně plánovaném Hlavním nádraží. A že kdyby náhodou dorazilo o něco dřív, dostali povel, aby počkali. Nakonec to nebylo potřeba. Dokonce jsem ani nemusel měnit nástupiště. Dáma, která mi přišla asistovat s plošinou, prozradila, že o den dřív bych určitě v Ostravě na náklady Českých drah nocoval. Rychlík se zdržel celých 200 minut! Důvodem jsou přeplněné tratě, na nichž probíhá rekonstrukce, někdy v kombinaci s technickými závadami.

Do Prahy jsme nakonec dokázali dorazit s pouhými dvaceti minutami zpoždění. Plošina byla připravena, a tak už jsem se chystal vše zdárně odškrtnout. Pomyslnou tečku za vlakovým dobrodružstvím jsem však nenapsal já, nýbrž výtahy v centrální hale Hlavního nádraží. Oba nejbližší nefungovaly. 

Dobré pocity však nakonec převládají. Ukázalo se, že do Varšavy to vlakem zvládne i vozíčkář bez doprovodu. To hlavně díky vstřícnosti lidí přítomných v konkrétních situacích. Jen je to chvilkami trochu napínavé…