Starší generace často pohlíží kritickým okem na tu nejmladší. O té současné si povětšinou myslí, že má zájem prakticky jen o mobily a monitory počítačů. Mladí lidé narození po roce 2000 však vyrůstají nejen v éře informačních technologií, ale také v době, která už považuje za přirozené něco, co bylo dříve pojmem téměř neznámým. Například individuální dobrovolnictví – jako pro gymnazistku Julii Koubovou.

Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ

Julie (17) studuje pražské osmileté gymnázium se zaměřením na cizí jazyky. Miluje cestování, ráda jezdí na kole, posiluje a věnuje se gymnastice, kterou dříve provozovala i závodně. Od dětství ji však také lákala pomoc lidem a práce s nimi. „Ještě před gymplem, to mi bylo asi deset let, jsem chtěla začít pomáhat v dětském domově, který je nedaleko mého bydliště. Znala jsem odtamtud jednoho kluka, který chodil na stejnou školu jako já, i když o třídu níž. Mamku napadlo, že bych jim mohla nabídnout doučování. Také mi s tím musela na začátku trochu pomoci, protože by asi dost koukali, kdyby se jim tam z ničeho nic objevila desetiletá holčička, že jim přišla nabídnout výpomoc,“ směje se teenagerka.

Inspirativní exkurze

Snad odjakživa se jí prý líbí trávit čas s dalšími lidmi, má k nim kladný vztah. Postupně tak vyhledávala další příležitosti, jak pomoci. Našla si brigádu v lesní školce a zapojila se do programu Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu (zkráceně DofE – The Duke of Edinburgh’s International Award), který podporuje dobrovolnictví mladých lidí. Na jaře letošního roku začala Julie docházet na tréninky Sportovního klubu Jedličkova ústavu Praha.

Prvotním impulsem byla exkurze její třídy v Jedličkově ústavu a školách. „Součástí naší návštěvy byla i přednáška na téma muži ve speciální pedagogice. Zaujalo mě to, tuhle oblast jsem zatím moc neznala. Líbilo se mi tamní přátelské prostředí a milí lidé. Ještě na místě jsem si vzala kontakt a po čase jsem se opravdu ozvala, protože doma se mi pořád vracela pozitivita toho místa,“ vzpomíná Julie na moment, který ji přivedl k dobrovolnictví mezi dětmi a mládeží s tělesným a kombinovaným postižením.

Úplně na začátku si představovala zapojení přímo ve škole nebo mezi vychovateli, ale vzhledem k tomu, že jí ještě nebylo osmnáct let a sama ještě chodí na střední školu, varianta pomoci ve sportovním klubu se ukázala jako optimální. „Docházím jednou týdně na odpolední tréninky atletiky. Ráda bych i víc, ovšem i já jsem zatím studentka a vycházím ze svých časových možností. Zatím jsme byli většinou venku. Přiřadili mě k jednomu atletovi, který se věnuje hodům. Začínáme rozcvičkou, pak mu pomáhám vše nastavit, upnout na odhodové místo, podávám sportovní náčiní, měřím a učím se i techniku odhodu, abych mohla působit trošku i jako trenérka. To se ale teprve zaučuji,“ líčí Julie, které je sport blízký.

Podle jejích slov pro ni není Jedle jen nějaké místo, ale hodně se tam sama naučí. „Třeba to, že život může být hezký i s překážkami v podobě postižení. Těžkosti vám pomohou víc lidsky vyrůst. Dává mi to hodně i pro můj život, obohacuje mě to. Hned od první chvíle na mě to prostředí zapůsobilo a ještě to umocnily milé reakce na moje zapojení. Studenti mě oslovují, ptají se a zajímají. Všichni tu jsou laskaví a já cítím jejich určitou vnitřní sílu. Pochopitelně nevím, jak člověk s postižením vnitřně vše prožívá, ale je hezké, že se z ničeho nehroutí a mají podporu dělat, co je baví. Prostě žijí! A jsou na místě, které nesoudí, což je opravdu nádherné,“ říká Julie s evidentním zaujetím.

Před příchodem do Sportovního klubu Jedličkova ústavu Praha žádnou zkušenost s handicapem neměla. Ani v rodině. Oba rodiče však pracují v akademickém prostředí s humanitním zaměřením na filozofii a psychologii, mezi příbuznými má i lékaře a zdravotní sestry, takže se domnívá, že její zájem o pomoc druhým může mít kořeny právě zde. S dobrovolnictvím chce začít i její o tři roky mladší bratr. Rodiče jejich aktivity podporují a líbí se jim, jak se jejich potomci zapojují – včetně toho, jak si Julie v Jedli všechno sama vyjednala.

Přátelé a další plány

Juliini přátelé o všech aktivitách vědí, někteří spolužáci také. Jedna kamarádka se původně chtěla přidat, ale nevyšlo to, tak se pokusí znovu teď na podzim. V ideálním případě pak budou na tréninky chodit obě společně. „Většinu spolužáků to sice neláká, ale považují to za hezké. Pár z nich to také zkouší. Reakce jsou veskrze pozitivní. Skupina mých přátel jsou moc fajn lidé. Určitě by mi řekli, kdyby měli pocit, že dělám něco toxického, nepřetvařují se a svůj názor říkají narovinu. V tomto případě slyším jen pozitivní ohlasy,“ konstatuje Julie.

Plány mladé studentky směřují k humanitním oborům. „Až mi bude za rok osmnáct, tak se rozšíří možnosti, do čeho všeho se můžu zapojit, ale nějaké zásadní změny zatím neplánuji. I když určitě bude zajímavé zkusit i něco dalšího. Pokud jde o další studium a budoucí profesi, tak mě nejvíc zajímá psychologie. Líbilo by se mi být psycholožkou, terapeutkou. Ačkoliv mě napadla i speciální pedagogika. Každopádně chci být v blízkém kontaktu s lidmi. Přesně zatím nevím, raději si nechávám otevřené možnosti. Je špatné jít moc brzy za jediným cílem, protože si uzavřete další cesty. Vím ale určitě, že třeba hudbu profesionálně dělat nebudu,“ uzavírá s úsměvem Julie Koubová, která možná ještě přesně neví, kam bude směřovat profesně, avšak o její osobnostní cestu rozhodně netřeba mít obavy.

Program DofE

Jedná se o celosvětový program pro mladé lidi ve věku od 14 do 24 let, který založil v roce 1956 britský princ Philip, otec současného panovníka Velké Británie. Cílem programu je povzbudit mladé lidi ve všestranném seberozvoji a ocenit je za to. Mladí lidé si v něm stanovují cíle ve čtyřech základních oblastech, jimiž jsou rozvoj dovedností, sportovní aktivita, dobrovolnictví a dobrodružná expedice. S pomocí dospělého mentora usilují o jejich splnění. Za překonání svých výzev získávají Mezinárodní cenu vévody z Edinburghu z rukou významných osobností. Po celém světě se programu účastní na osm milionů studentů, v České republice je do DofE nyní zapojeno přes 5 000 mladých lidí.

Zvoleným činnostem se účastník věnuje pravidelně alespoň jednu hodinu týdně po určitou dobu (podle zvolené úrovně tři měsíce až 1,5 roku) a snaží se dosáhnout vytyčeného cíle. Cíle mohou být různé – důležité je, aby jejich plnění účastníka bavilo a aby ho rozvíjely. Úspěšní absolventi programu získávají pamětní odznak a certifikát při závěrečné ceremonii (pořádá Národní kancelář DofE), který o držiteli vypovídá, že program absolvoval – tj. že se dovede cílevědomě zaměřit na seberozvoj a překonávání překážek.