Kdo z nás by se těšil na návštěvy úřadů? Zkoušeli jste se na to někdy ale dívat z druhé strany? Bez nich bychom se mohli připravit o řadu zážitků k vyprávění! A v době epidemie může navíc jít o vítané zpestřední sociálního kontaktu. No, možná vám to nepřijde, ale i úředník je člověk! Můj nedávný zážitek z centrály České správy sociálního zabezpečení mě přiměl k zamyšlení nad pocity pracovníků za přepážkou.

Předehra zrovna nenapovídala, že odjedu s pochopením pro jejich nelehký úděl. Zvonek přivolávající obsluhu plošiny do klientského centra nefungoval. Široko daleko žádný pohyb, kromě červené látkové tašky, která se v mrazivém větru pohupovala na zábradlí u vrcholu schodiště.

Pomoci jsem se dočkal od recepčního z nedalekého přízemního vchodu pro zaměstnance, kam jsem se jel zeptat. Ten mi přivolal obsluhu plošiny. Když jsem s ní vyjížděl nahoru, dáma z ochranky se mě dotázala, zda je ta taška moje. „Jak bych jí tam asi po těch schodech dostal?,“ zněla moje reakce. „Tak doufám, že to není bomba,“ konstatovala jinak milá paní a provedla statečný průzkum obsahu ukazováčkem. Letmým pohledem zhodnotila, že papuče a kus papíru asi explozi nezpůsobí. Jelikož jsem ještě nevyřídil svou záležitost, nechtěl jsem vyvolat evakuaci budovy poznámkou, že na na letištích kontrolují i boty.

Zdárně jsem se dostal do jednoho ze zasklených boxů. Zvukově izolován od čekárny, nikoliv však od hlasů z vedlejších přepážek, mám možnost během vyřizování mé záležitosti vyslechnout příběhy ostatních klientů. „Podívejte, váš důchod ,to jsou jablka, ale ta dávka, na kterou se ptáte, to jsou hrušky“, vysvětluje trpělivě úřednice pánovi, který pořád dokola opakuje svoji zjevně pomýlenou představu o chodu světa sociálního zabezpečení.

Z druhé strany doléhá zoufale naléhavý hlas nedoslýchavého dědečka: „Na poště mi ukradli důchod!“ Mladá úřednice se vlídně ptá, jak to myslí? „Mluvte nahlas! Neslyším vás,“ oboří se zhrzelý senior. „Já jsem Pražák křtěný Vltavou, žádnej přivandrovalec! A oni mi dají takhle málo? Tady jsem si to napsal.“ Úřednice mile vysvětluje situaci, že částka odpovídá výměru, který vychází z odpracovaných let. „Jedu sem dvě hodiny z vesnice a vy mi řeknete tohle?!“ Konverzace na obou stranách pokračuje v podobném duchu dál.

Po pár minutách mám pocit, že práce za přepážkou je větší zenové cvičení než pobyt v tibetském klášteře. „To tady máte takhle pořád?,“ ptám se pracovnice, která ochotně a promptně vyřešila můj problém. „Tohle je ještě dobrý, nejhorší jsou ti arogantní a agresivní,“ konstatuje lakonicky. Loučím se s přáním pevného zdraví, zejména toho duševního. Spiklenecky na sebe mrkneme.

Tak až příště vyrukujete na nějakého úředníka poháněni „spravedlivým hněvem“, zkuste si vzpomenout, jaké to je asi na druhé straně stolu. Dotyčný je totiž také člověk, a navíc si odnáší zlost za předpisy, které obvykle on sám nevymyslel…