Nedávno jsem se s dětmi vypravil na víkendový komentovaný program do Národního muzea. Nebyla to naše první návštěva od rekonstrukce historické budovy na vršku Václavského náměstí, ale poprvé jsme dorazili po otevření podzemního tunelu mezi objektem bývalého Federálního shromáždění a ikonickou novorenesanční stavbou. Jelikož jsem na vozíku, zamířili jsme k bočnímu vchodu kousek od výtahu z metra trasy A. Tam byl totiž po řadu let bezbariérový vstup. To vše se mělo stát předehrou k následující scénce, připomínající absurdní divadelní kus.

Jak už to tak s dětmi bývá, dorazili jsme na poslední chvíli. U dveří nás ale v rozletu zarazil pán z ochranky. Tudy prý nemůžeme. Podle nového předpisu musíme vstoupit vedlejší budovou a projít tunelem. Pokoušel jsem se vysvětlit, že spěcháme a od výtahu nás teď dělí jen pár metrů. Pán milující pravidla trval na svém a přidal další nařízení, že nemůže opustit stanoviště, aby nás k výtahu doprovodil. Situaci konzultoval vysílačkou s kolegy, kteří ho utvrdili ve správnosti jeho postupu, ale jeden z nich byl ochoten přijít. Všechno by prý bylo jinak, kdybych přijel autem a zaparkoval na vyhrazeném místě na dvoře. Pak bych tudy mohl. Čas plynul, dveřmi mezi tím prošlo několik zaměstnanců muzea, kteří nás mohli klidně na kratičké cestě k výtahu „pohlídat“. Děti překvapeně koukaly, já taky.

Během čekání na kolegu se mi dostalo rady, že bych neměl jezdit takhle sám. Navíc, když mám s sebou ještě malé děti. V tu chvíli mi pouze jejich přítomnost zabránila ve verbální agresi. Omezil jsem se na dotaz, jestli to myslí vážně a skutečně se podle něj nemohu po světě pohybovat samostatně. Slibně se rozvíjející konverzaci přerušil příchod druhého člena ochranky. Mé rozčílení na chvilku vystřídala naděje, že teď už nás snad pustí, a my ještě stihneme začátek. Omyl. Marně jsem se dovolával zdravého rozumu. Nový pán nás vlídně, ochotně a zároveň zcela zbytečně doprovodil asi sto metrů po ulici do sousední budovy. Souhlasil, že je to všechno úplně na hlavu postavené, přesto se tím musíme řídit. Pochopitelně jsme přišli pozdě…

O týden později jsem šel na lékařské vyšetření. Podotýkám, že nijak nesouviselo s popsaným zážitkem. Jedna z milých sestřiček, která mi neustále nabízela pomoc úplně se vším, se po chvíli zeptala, proč jsem dorazil sám? Doznívající vzpomínka na muže z ochranky vyprovokovala mé odseknutí, jestli je to nějaký nový předpis, že vozíčkář musí všude chodit s doprovodem? Vzápětí jsem se omluvil a vylíčil jí svůj zážitek, aby pochopila mou reakci. Mile se usmála a téměř dojatě řekla: „Vy máte dokonce děti?“ Raději jsem se rychle rozloučil, než praskne moje bublina, v níž si spokojeně existuji s naivní představou o samozřejmosti mého běžného života.