Fenomén je jev, na kterém zkoumáme, jak ho vnímáme, bez ohledu na jeho podstatu. Anna Martínková stejně přistupuje k otázce hluchoty. Sama má závažné vrozené sluchové postižení, studuje dvě vysoké školy, v čemž jí pomáhá i Konto Bariéry, a nedávno obhájila bakalářskou práci o díle českého fenomenologa Jana Patočky.

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch

O sluch ji připravila mitochondriální dědičná genetická porucha vnitřního ucha, kterou má její maminka i někteří další členové rodiny. První problémy přišly v pěti letech, na konci základní školy dostala Anna (24) kochleární implantát. Díky tomu je při běžné komunikaci handicap téměř nepostřehnutelný, problémy prý nastávají jen během telefonování nebo při skupinových diskusích, kdy mluví více lidí současně. Ona sama říká, že se ani jako člověk s postižením nevnímá.

Její východiska k tomuto postoji jsou však zcela jiná než u lidí, kteří neslyší od narození a jejichž mateřštinou bývá znakový jazyk. Ten se Anna v rámci bakalářského oboru čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy teprve učí. Vedle toho se zároveň na Pedagogické fakultě téže vysoké školy připravuje na dráhu středoškolské učitelky českého jazyka a základů společenských věd.

Problém pojmu neslyšící je, že označuje široké spektrum – nedoslýchaví, ohluchlí, neslyšící před tím, než přišli do kontaktu s češtinou jako mateřským jazykem, neslyšící se znalostí českého jazyka…

„Fascinuje mě lingvistika (věda zkoumající přirozený jazyk; poznámka redakce). Měla jsem brigádu v jedné kavárně, kam občas přišli i hosté používající český znakový jazyk, který je zcela plnohodnotným jazykem. Mrzelo mě, že se s nimi nedorozumím, tak jsem se o to začala zajímat,“ popisuje mladá studentka a dále rozvíjí úvahu nad odlišností světů se sluchem a bez něj: „Problém pojmu neslyšící je, že označuje široké spektrum – nedoslýchaví, ohluchlí, neslyšící před tím, než přišli do kontaktu s češtinou jako mateřským jazykem, neslyšící se znalostí českého jazyka…“

Lidé, kteří nikdy neslyšeli a jsou součástí komunity neslyšících se znakovým jazykem, prý odmítají být vnímáni jako postižení. „Považují se spíše za samostatnou kulturu, ovšem dosti uzavřenou vůči okolnímu světu. Mívají negativní postoj vůči navracení sluchu prostřednictvím kochleárních implantátů, považují to za zradu komunity, za prostředek odstraňování jejich přirozeného jazyka. Dokonce si mnohdy přejí, aby neslyšely ani jejich děti, což může někomu znít nepochopitelně. Ale podíváte-li se na to očima rodiče, který se bojí, že (ne)slyšení vyhloubí mezi ním a potomkem nepřekonatelnou propast, dá se takový postoj pochopit,“ vysvětluje.

Izolace není cesta

Anna Martínková pochybuje o správnosti těchto postojů. „Byla jsem vychována ke snaze zapadnout do společnosti. Komunita neslyšících je uzavřená, což platí nejen pro Českou republiku. Chtějí, aby jim bylo porozuměno a aby jim většinová společnost vyšla vstříc, ale zároveň se někdy sami izolují a komunikační bariéru ztěžují. Izolace není cesta. Oba světy by se měly snažit jít si naproti. Slyšící by měli zajistit rovné komunikační situace, tedy dostupnost tlumočníků ve všech oblastech. Stejně tak neslyšící sami se mohou, podle mého názoru, více otevřít a snažit se pochopit onu většinovou společnost stejně, jako se ona snaží pochopit je. Krásným příkladem propojování obou světů je třeba neslyšící právnička Jana Havlová. Samozřejmě je to ale těžké, když se neslyšící člověk setkává se spoustou předsudků,“ konstatuje mladá studentka a upozorňuje, že sama není typický neslyšící, protože se naučila již v brzkém věku mluvit a její mateřštinou je český jazyk.

Anna však nemá ambice být prostředníkem mezi většinovou společností a znakující komunitou, ačkoliv by se to přímo nabízelo. „Lidé se sluchovým postižením nejsou homogenní skupina. Každý vychází z jiného prostředí a postojů, jež jsou ovlivněny mírou postižení, rodinou a celkovým sociálním zázemím. Existuje celá řada přístupů k jejich komunikaci. Pro ty nejradikálnější bych asi byla nepřijatelná, protože jejich optikou nejsem kvůli kochleáru a dalším věcem akceptovatelná, což umějí dát najevo. Setkala jsem se s tím i během studia,“ říká.

Výuka v zahraničí

Jednou by chtěla učit český jazyk na běžné střední škole, ale přímo vysněnou prací je pro Annu výuka češtiny v zahraničí. „Díky knize Cizinka jsem se zamilovala do Skotska, kam bych měla v rámci programu Erasmus jet studovat na univerzitu v Glasgow. U angličtiny mám zatím sice trochu problémy s poslechem, ale věřím, že se to poddá – také díky kochleárnímu implantátu a paradoxně i distanční výuce, ve které jsem se naučila vnímat více různé hlásky. Kdybych jednou v zahraničí v Českých centrech mohla učit češtinu, bylo by to dokonalé,“ vyznává se. 

Stipendium od Konta bariéry jí v jejím snu pomáhá. Před rokem se se začátkem lockdownu nastěhovala k příteli a do toho přišla kvůli pandemii o práci. „Moje finanční situace nebyla zrovna růžová. Za finanční podporu při studiu jsem moc ráda a děkuji za ni. O možnosti požádat si o stipendium jsem se dozvěděla prostřednictvím Centra Carolina pro podporu studentů se specifickými potřebami na Karlově univerzitě a také prostřednictvím článku v Můžeš,“ říká úspěšná stipendistka.

Člověk se vždy musí snažit dělat to nejlepší, co může, aby se někam dostal. Zvlášť když je v jedné oblasti nějak handicapován, o to víc by se měl snažit vždy být lepší verzí sebe sama.

Kromě studia, lingvistiky, sportu a četby má Anna Martínková ještě jednu velkou zálibu: Pod hlavičkou Vodní záchranné služby Českého červeného kříže Prahy 15 se věnuje záchranářskému plavání a učí plavat malé děti. „Tenhle sport dělám od dvanácti let, je jediný, u kterého jsem vydržela. Do vody chodím bez kochleáru, ale nijak zásadně mě to neomezuje. Na děti jsme dvě trenérky. Na břehu ho můžu mít a v bazénu dětem povídám já. Koneckonců mají plavat, ne si povídat,“ směje se Anna Martínková, kterou práce s dětmi velmi baví.

Moc neřeší ani dědičnost svojí sluchové poruchy. „Vím, že moje děti budou mít stejnou diagnózu. Vzhledem k mitochondriální dědičnosti, tedy dědění skrze ženy, záleží na pohlaví, jestli budou případně jejich děti též neslyšící. Člověk se ale vždy musí snažit dělat to nejlepší, co může, aby se někam dostal. Zvlášť když je v jedné oblasti nějak handicapován, o to víc by se měl snažit vždy být lepší verzí sebe sama. O tom mimochodem píše i Jan Patočka – teprve překonáváním sebe sama a svých zakonzervovaných názorů se někam posouváme. Je to ,jen‘ hluchota, ne konec světa,“ konstatuje na závěr Anna Martínková.

Stipendium Bariéry

Fond Stipendium Bariéry je určen pro středoškoláky a vysokoškoláky z řad těžce zdravotně handicapovaných studentů, je jim vyplácen měsíční příspěvek ve výši 1000 až 4000 korun. Tento příspěvek není podmíněn studijními výsledky, ale je chápán jako sociální podpora, která pomáhá hradit část nákladů spojených se studiem.

Rada Konta Bariéry podpořila v akademickém roce 2020/2021 celkem 50 handicapovaných studentů částkou 1 350 000 korun. Projekt je financován z Aukčních salonů výtvarníků. 

Pro více informací a vypsání nového ročníku sledujte web Stipendium bariéry.