S národním týmem reprezentoval roku 1994 Českou republiku v ledním hokeji na zimních olympijských hrách v Lillehammeru. Jan Alinč i jeho rodina čekali, že s koncem úspěšné sportovní kariéry začne nový život. To se opravdu stalo, ovšem úplně jinak. V důsledku úrazu usedl na vozík.

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch

Profesionální hru pověsil Jan (48) na hřebík v roce 2018. Důvodem byl mimo jiné i strach ze zranění. Dál si však občas chodil zahrát s bývalými spoluhráči a kamarády in-line hokej. V květnu 2019 během jednoho takového zápasu upadl na záda a poranil si krční páteř.

„Nebylo to nic extrémního, takových pádů jsem za kariéru zažil spoustu,“ líčí Jan Alinč zlomový okamžik. „Jenže já už měl krk načatý z minulosti. Před časem jsem upadl podobně a začal mě brnět malíček. Magnetická rezonance ukázala, že mám obratel v oblasti C5-6 posunutý do míchy. Díky intenzivní rehabilitaci se vše po měsíci a půl pod vedením Vladimíra Brejchy srovnalo. Bohužel jsem nevyslyšel jeho doporučení, abych šel na operaci. Tehdy mi to znělo jako riskantní krok… Takže když jsem tomu inkriminovanému místu uštědřil další náraz, bylo to fatální.“

Když jsme spolu domlouvali schůzku, bylo znát, že je k novinářům nedůvěřivý. Zpočátku si dokonce myslel, že si z něj chce někdo udělat legraci. „Mám své zkušenosti. Po mém úrazu se v novinách a na internetu objevilo několik senzacechtivých článků, které psaly i o tom, jak jsem utrpěl úraz hlavy, že nekomunikuji a podobně. Já přitom byl celou dobu zcela při vědomí a všechno jsem vnímal. Jen jsem se uzavřel do kruhu rodiny, což je, myslím, pochopitelné. Někdo si asi potřeboval přivydělat na cizím neštěstí, tak ať si tu almužnu užije…“

Nahlédl jsem do úplně jiného světa. Pochopil jsem, jak nákladné je být na vozíku, co všechno musí člověk zjistit a zařídit. Jsem například rád za všechny kamarády doktory, co znám z hokeje a kteří mi ochotně pomohli.

Počáteční nedůvěru vcelku rychle překonal fakt, že se bude zpovídat redaktorovi na vozíku. Jan se i po roce a půl s novou životní etapou teprve sžívá, a tak ocení porozumění. „Některé věci se lidem bez osobní zkušenosti těžko vysvětlují. Navíc po tom, co se psalo, se mnozí ostýchali za mnou přijít. Netušili, v jakém budu stavu. Ukáže se, kdo je pravý kamarád. Někdo má hrozný problém se chovat normálně, nikdy se s něčím podobným nesetkali,“ líčí. Manželka Simona dodává: „Znali ho jako sportovce, a najednou mají pocit, že se musel proměnit v někoho divného. Ti, kdo to překonali a navázali opět kontakt, viděli, že je to pořád ten Honza, jakého znali, i když se samozřejmě dost věcí změnilo.“

Cestičky pro ženu

Jan i jeho rodina se změnám stále ještě učí. Nějaký čas strávil pobytem v nemocnicích a rehabilitačních zařízeních a doma je teprve několik měsíců. Po technické stránce to prý nebyl žádný velký problém: „Prostě jsem se zabydlel v přízemí, jen jsme museli upravit koupelnu se záchodem. Což si žena stejně přála,“ prohodí Jan v nadsázce a mrkne směrem ke své partnerce. „Do patra uděláme plošinu, takže předěláme schodiště, a asi mě čekají ještě cestičky po zahradě. Prý aby se mi lépe jezdilo, ale já vím, že si oboje přála už dřív, tak teď je to alespoň na co svést,“ dobírá si Simonu její manžel.

Po vzorně upraveném trávníku (což byla dřív údajně jeho prakticky jediná domácí práce) kolem domu se mu jede těžko, ale auto řídit zvládne. „Bohužel se mi k tomu všemu přidaly snad všechny možné komplikace, které jsou uvedeny v příručce, kterou jsem nafasoval. Všechno se konečně postupně lepší, ale stále mě hodně trápí neuropatologické bolesti nohou. Já byl během kariéry docela uplakánek, ale žádné zranění, co jsem zažil, se tomuhle ani neblíží! Kdo by si to zkusil jen na den, určitě by pochopil, proč se mi do spousty věcí nechce. Tělo i mysl to zaměstnává pořád, lepší je to jen přes noc. Naučil jsem se kvůli tomu dokonce spát na zádech, což mi dřív připadalo nepředstavitelné,“ popisuje Jan svoje pocity.

Ta slova míří trochu i k manželce Simoně, která je Janovi velkou oporou, i když kontruje, že by na sobě mohl někdy více makat. „Někdy mám pocit, že by mohl dělat víc. Všechno ale chce svůj čas a trpělivost. Cvičení se Honza poctivě věnuje,“ říká.

Právě na Janovu rehabilitaci a pomůcky k ní potřebné aktuálně probíhá sbírka v rámci Konta Bariéry. „Jsem za to moc vděčný, stejně jako všem lidem, kteří mi chtějí pomáhat. Nahlédl jsem do úplně nového světa. Pochopil jsem, jak je nákladné být na vozíku, co všechno musí člověk zjistit a zařídit. Jsem například rád za všechny kamarády doktory, co znám z hokeje a kteří mi ochotně pomohli. Nevím, jak by to bylo bez nich,“ zamýšlí se.

Pan Lorenc v garáži

Cvičení, potažmo rehabilitační pobyty a ergoterapie jsou jedna věc, aktivní sport, který dříve vyplňoval podstatnou část jeho života, druhá. K němu má Jan zatím rezervovaný přístup. I omluvu, že ho naše setkání mohlo vyrušit od televizního zápasu Litvínova, s nímž je jeho hokejová kariéra spjata nejvíc, přešel slovy, že už ho to nezajímá. „Vždy jsem choval respekt třeba k parahokejistům a nechápal kluky v kabině, co si z toho dělali legraci. Ale vím, že teď už by mě sport tak neuspokojoval jako dřív. Pokud vůbec, tak spíš motosport. K tomu jsem jako ke koníčku tíhl už dřív. Silná auta, motorky, to bylo moje, ale teď jsem rád, že zvládnu řídit škodovku.“

V garáži už prý ale s pomocí partnerů jeho dcer Kamily (24) a Zuzany (17) něco „nadupaného“ vzniká. Připadá si prý jako filmový pan Lorenc, který rozdává rady klukům a holkám, co o technice dosud neměli ponětí. V takových chvílích zapomíná prý na všechno trápení. „Vím, že se musím víc snažit a musím krotit své blbé nálady, protože to je hrozný rozvraceč vztahů. To já nechci. Mám nejlepší ženu na světě. Šikovnou holku do nepohody. Miluju ji, jsem jí za spoustu věcí vděčný a nechci o ni přijít! Myslel jsem si, co všechno po konci hokeje udělám. Tak to vypadá, že nic z toho asi neklapne, ale ani tak nechci, aby bylo všechno na manželce, když jsem jediný chlap v baráku. Určitě budu pozitivnější, až přestanou ty bolesti,“ je přesvědčen Jan Alinč. 

Sám sebe považuje za realistu, co nerad staví vzdušné zámky. „Někdo tvrdí, že si na to zvyknu. To si nedovedu představit. Ale věřím, že i když se mi do cvičení někdy nechce, postupně mi to pomůže. Je to teď moje hlavní náplň. I díky Kontu Bariéry!“