Účastnicí letošního ročníku projektu Run and Help byla také paraatletka – sprinterka Tereza Jakschová (27). S Dominikem, na jehož podporu se letos běželo, ji pojí nejen to, že se oba narodili bez části levé ruky, ale také aktivní přístup k životu, který vedou jako ostatní lidé.

Text: Radek Musílek
Foto: Milan Jaroš

Od kolika let se atletice věnujete?

Závodím od patnácti let, v reprezentaci jsem od roku 2013, premiéru jsem si odbyla v Lyonu. Ráda jsem sportovala už od dětství. Na základní škole mi paní učitelka na tělocvik doporučila běh. Šla jsem na běžný nábor do Slavie, kde jsem dodnes.

To znamená, že trénujete a závodíte i se závodnicemi bez postižení?

Přesně tak. Nikdy s tím nebyly žádné problémy. Dokonce většinu závodů absolvuji mimo parasport. V české konkurenci patřím k průměru, dokážu se dostat i na běžné mistrovství České republiky. Osobní rekord na 100 metrů mám 12,61 s a na 200 metrů 26,74 s.

Používáte při běhu protézu?

Ano, mám teď novou speciální od Otto Bocka. Pomáhá mi ve startovacích blocích. Odrážím se pravou nohou, takže oporu na levé straně potřebuji. Každá závodnice s podobným handicapem to ale řeší různě, nejsou na to přesné regule.

Jakých úspěchů si nejvíc ceníte?

V Berlíně 2018 jsem na paramistrovství Evropy získala druhé místo na 100 metrů a třetí místo na 200 metrů. Zatím mi bohužel uniká výraznější úspěch z mistrovství světa, tam mám nejlepší umístění na deváté pozici, když mi smolně utekla účast ve finále. Snad se mi to konečně podaří prolomit letos v Paříži. Říkám si, že jsem začala relativně pozdě, tak i ty největší úspěchy teprve přijdou. A pochopitelně se hodně těším i na letní paralympijské hry 2024. Když vydrží zdraví, dá se závodit i po třicítce, záleží na genetické výbavě. Myslím, že zatím není nutné přemýšlet o konci kariéry.

Jste profesionálka?

Pokud myslíte, jestli je atletika moje zaměstnání, tak ne, jsem hobby amatérka, paraatletikou se nedá uživit. Od korony už nejsou ani finanční odměny za umístění na závodech. Výjimkou by byla odměna od státu za paralympijskou medaili. Ovšem na činnost od státu peníze mám, to zase ano.

Musíte držet nějakou přísnou životosprávu?

Nedržím nějakou extra dietu, snažím se jíst vyváženě a zdravě. Ale přiznám, že mám třeba ráda smažák. (směje se)

Jak často trénujete?

Pětkrát až šestkrát týdně v hostivařském sportovním centru Univerzity Karlovy. Doplňkově lezu po horolezecké stěně a bruslím. Ježdění na kole a plavání, kterému se řada atletů ráda věnuje, osobně moc nemusím. A ani běhání se ve volném čase kupodivu moc nevěnuji. (směje se) V posilovně mě trochu limituje, že mám u levé paže menší rozsah v rameni.

S tréninkem souvisí i vaše účast na Run and Help, že?

Společně s Jirkou Ježkem jsme byli osloveni firmou Otto Bock, abychom vedli víkendový tréninkový kemp pro dvacet lidí bez dolních končetin, takže jsem se stala na čas i trenérkou.

Ale nejen sportem je člověk živ, a jak jste říkala, parasportem se uživit nedá. Jaká je tedy vaše profese?

Vystudovala jsem ekonomii na zemědělské univerzitě. Věnuji se marketingu a reklamě v jedné velké mezinárodní společnosti. Mám na starosti reklamy pro naše klienty na youtube, google a podobně. Baví mě to, je to hodně dynamické. A mám štěstí, že mi zaměstnavatel vychází vstříc v mých sportovních závazcích. Nemám ambice sama podnikat, tohle mi vyhovuje. Spíš se chci dál vzdělávat.

Se sportem hodně cestujete, baví vás to ještě? Kde jste byla nejdál?

Určitě mě to baví, a to i mimo sport! Nejdál jsem byla na paralympiádě v Tokiu nebo na závodech v Dubaji, ale soukromě mám třeba moc ráda Portugalsko nebo jakékoliv hory. Sezona mi končí v září, tak potom můžu vyrážet. Mám ráda kombinaci města, přírody a jídla. U moře vydržím tak jeden až dva dny. Líbí se mi, když se něco děje.

Uvažujete o založení rodiny?

Rodina je zatím hudba budoucnosti, momentálně mám sportovní priority.

Co byste vzkázala našim čtenářům, pro které můžete být inspirací?

Hlavně se hýbejte! Jak jen to jde.