V malém podkrovním ateliéru v centru Prahy maluje každý den. Je pravidelným přispěvatelem aukčních salonů pro Konto Bariéry a když musela být tato pravidelná akce odložena, vzal jeden ze svých obrazů pod paži a donesl ho na on-line aukci. Výtěžek pomůže rodině malého Štěpánka.
Text: Michaela Zindelová
Foto: Josef Louda, archiv výtvarníka a archiv Konta Bariéry
Začal jste malovat v době, kdy bylo zase „in“ naivní umění. To ale trasuje vaši uměleckou cestu napořád.
Kolem osmnácti mě chytly kunsthistorické přednášky Antonína Balíka ve sbírkách Národní galerie. Měl úžasné znalosti, dokázal posluchače vtáhnout neuvěřitelně do jakéhokoliv obrazu. Asi po dvou letech jsem si koupil barvy a štětce a rovnou jsem začal malovat obrazy. Výtvarnu a malování jsem propadl. Napořád. Ale chodil jsem i na přípravné kurzy, zkoušel jsem udělat přijímačky na AVU. Řekli mi: Vy si už děláte svoje věci, my potřebujeme tvárnou hmotu! Pomyslel jsem si: Tak tedy už půjdu svojí cestou dál. Vůbec jsem netušil, že malování může pro mne být něco jiného než hobby. Ani se mi nezdálo o tom, že budu jednou vystavovat v nějakých galeriích…
Na styl vašich obrazů měla velký vliv vaše první žena, malířka Nora B. Vlášková. Po jejím boku jste se významně posunul.
Napřed jsem si ukrajoval čas o víkendech, ale bylo mi to málo. Potřeboval jsem neomezený prostor času, abych se mohl do malování ponořit hlouběji. Nora Blanka mě ovlivnila, šli jsme spolu skoro 17 let životem, malovali jsme vedle sebe každý den. Byl to úžasný, krásný život. Než jsem poznal Noru, „otrocky“ jsem ustrnul u kresby a tu jsem pak vymalovával. Ona mi šla příkladem, udělala si podmalbu, tu nechala zaschnout a malovala. Začal jsem to dělat jako ona a rozprostřela se přede mnou nevídaná svoboda. Každý jsme do svých obrazů otiskli svou osobnost.
Co je vlastně na začátku nového obrazu, nějaký příběh?
Něco, co mě zaujme, spoustu věcí si vysním a ty do obrazu zakóduju. Někdy maluju i přes rám. Rád bych poskytoval prostřednictvím obrazů lidem prožívání zážitků – překvapení nebo okouzlení. Inspiruje mne všechno, co s sebou život nese… A po měsících práce – třeba na oleji – někdy dlouho hledám název, a dokud jej nenaleznu, nemohu považovat obraz za dokončený.
Trochu jsme utekli od počátků vašich maleb, nemluvili jsme o vaší, dnes celoživotní výtvarné dráze…
Vystavoval jsem v Praze (v roce 1979), na Albertově. A první obraz jsem prodal na Salonu mladých výtvarníků panu profesorovi Jindrovi, který tam byl se svou paní. Zeptali se mě na cenu obrázku, zaskočilo mě to. Nakonec jsem vypotil nějakou cenu, která se stala základem pro ocenění všech mých dalších obrazů. Nebyl jsem na takovou okolnost vůbec připravený! A za dva roky to bude 50 let, co maluju, a pořád mě to baví. Na začátku byl prodej nahodilý, ale později projevili zájem galeristé a díky nim jsme se mohli věnovat tvorbě mnohem víc. Jistě i díky tomu, že jsme s Norou „pluli“ na další vlně nadšení pro naivní umění. O něco později se naše díla reprodukovala v knihách Maxe Fournyho, francouzského nakladatele, který shromažďoval obrazy naivistů s určitým tématem, za obraz a práva k reprodukci jsme získali tři knižní exempláře. Ale vědělo se o nás najednou víc… Na jedné zahraniční soutěži o nejlepší naivistický obraz jsem později vyhrál a dostal nabídku na vlastní výstavu! Začal jsem platit tzv. umělecké daně, vlastně jsme se oba dostali na volnou nohu už před revolucí. Hrozně moc to pro nás znamenalo.
Přispívám na aukce, tudíž vím, že kvůli pandemii o jednu pravidelnou aukci Konto Bariéry přišlo – tedy také s následným výpadkem financí. Pomyslel jsem při malování: Udělám něco moc pěkného, aby to vyneslo dobrou částku.
Prožil jste šťastné roky… Ale Nora B. před koncem tisíciletí nečekaně odešla.
Po sedmnácti společných letech, těsně před naší vernisáží, jsme jednali na Staroměstské radnici s jistou Ivanou Lapáčkovou, o upřesnění expozice z děl mé ženy. Měli jsme ještě vystavovat v Šumperku, odsud se měla díla přesunout na pražskou výstavu. Těsně před vernisáží Nora nečekaně odešla (1997) a já se po několika letech oženil podruhé, vzal jsem si Ivanu. Jak říkávám v nadsázce, „poslala“ mi ji Nora Blanka. Vychovali jsme do dospělosti její dva syny.
Kromě nových obrazů v ateliéru – nefigurativních – tady máte rozložená i další hotová díla, malovaný porcelán…
Mnohokrát jsem si všechno připravil na něco abstraktního, ale ta svoboda projevu mě dlouho až „porážela“. Až jednou se to konečně zlomilo a já vytvořil první nefigurativní obraz. „Bariéru“ jsem prorazil v roce 2003. A poslední léta se snažím malovat i na porcelán. Před výročím vzniku republiky (2018) přesvědčil můj přítel Boris Nosek partu výtvarníků, aby oslavili toto výročí malbou na porcelán. Zorganizoval pro nás mnoho seminářů, kde nás poučil a vyškolil, takže teď jsem „trojsměrný“. Maluju své staré věci, tzv. příběhy, nefigurativní obrazy, nebráním se ani porcelánu. Říkávám si: kdo ví, co mě ještě potká!
Dneska jste tedy „vícesměrný“… Po kom jste tak šikovný?
Můj tatínek Lubomír byl invalida, tak se tehdy nekorektně říkalo lidem, kteří byli poznamenáni úrazy či byli „jinačí“. Přišel o nohu během své profesionální dráhy, když zkoušel nový přístroj – byl letecký konstruktér a zkušební pilot. Tehdy žádná protetika neexistovala, takže si dělal protézy sám. V každém bytě, kde jsem s rodiči bydlel, byla dílna. Jistě díky množství nástrojů v blízkosti tatínka jsem se stal šikovným. S lidmi s postižením měl tatínek mnoho společného až do konce života, kdy se staral o neslyšící. Pro mě bylo odmala normální, že tatínek a někteří jeho kamaráda nebyli „kompletní“, byli to senzační lidi. A můj táta byl všeuměl…
Proč jste vlastně vzal obraz pod rameno a šel ho nabídnout?
Přispívám na aukce, tudíž vím, že kvůli pandemii o jednu pravidelnou aukci Konto Bariéry přišlo – tedy také s následným výpadkem financí. Pomyslel jsem při malování: Udělám něco moc pěkného, aby to vyneslo dobrou částku. Nijak zvlášť jsem se o osud obrazu nestaral. Vím, že byl rychle prodán jedné z mých příznivkyň, mám jistotu, že peníze šly na dobrou věc. Jsem rád, že jsem mohl pomoci tam, kde to bylo třeba.
Máte i přes dobu pandemie nějaký výhled na výstavu?
Předběžně jsem si domluvil výstavu na rok 2022, k 25. výročí úmrtí Nory. Přidám tam i svá díla, k půl století doby, kdy maluju. Koronavirus jinak na moji práci nemá vliv: pracuju od rána do večera, jen nemám žádné výstavy. Je to první sezona jiného druhu po mnoha letech. Hodně chodíme s Ivankou na vycházky – kvůli pohybu a společným zážitkům. Už se těším na jaro, kdy zase začneme jezdit na kole.
J.S. (*1953)
Vlastním jménem Jaroslav Šolc – český malíř a grafik, který se podepisuje iniciálami. Během půlstoletí, kdy už se jako dospělý chopil štětců, uspořádal přes 80 výstav a zúčastnil se okolo stovky společných projektů doma, i ve světě. Oslovoval publikum v galeriích na většině kontinentů, svá díla prezentoval také na mezinárodních veletrzích umění.
Spojení části životní pouti s malířkou Norou B. Vláškovou od roku 1981 jej obohatilo umělecky, technicky a lidsky. Iniciály své první ženy má zakomponované i ve své webové adrese (jsnbv.cz). Někdy sám i společně s jejími díly vystavuje, tiskne také obrazy, které zde Nora B. zanechala. V prvním manželství vychoval dvě dcery, v druhém pak dva syny své ženy Ivany.
Aukce online
Obraz Jak na nebi, tak na zemi, dar malíře, se vydražil v krátké době za 90 tisíc korun. K této částce věnovala Kontu Bariéry aukční síň Obrazy v aukci provizi ve výši 40 tisíc korun. Celkový výtěžek pomůže rodině malého Štěpánka, který trpí autismem.