Odměna za uskutečnění nových nápadů je pro Jiřinu Rosákovou stabilní – radost. Každý záměr pečlivě buduje. Některé novinky si počkají, u jiných, třeba když se přihlásila jako dobrovolnice do očkovacího centra v Dobřichovicích, nebyl na žádné oddalování čas.

Text: Michaela Zindelová
Foto: archiv autorky

Někdy kolem roku 2000 si manželé Jiřina a Jan Rosákovi vykolíkovali svůj rodinný „claim“ v Mníšku pod Brdy, nedaleko Prahy. Tehdy už jejich manželství upevnily dvě desítky let pevného vztahu. Nezaměnitelný hlas moderátora Jana Rosáka známe z rozhlasových a televizních pořadů, jeho partnerka kromě profesní scenáristiky stojí za mnoha dobrými počiny, nápady a plány v místě svého bydliště. V týdnu potřebuje na psané věci jeden den, především pro přípravy páteční Šťastné cesty, a pak si musí ještě najít dny na přípravu a napsání už hodinového nedělního rozhlasového pořadu Bijáček, pomáhá také dcerám s hlídáním vnoučat. Pořád ale Jiřině zbývá v diáři čas na další aktivity.

Prý ráda stojíte za zády svého muže… Ale i tak jste dost viditelná.

Mám-li být upřímná, své myšlenky si dokážu prosadit, ale nikdy jsem netoužila být slavná. Při vzniku nové televize mě jednou oslovili s nabídkou stát se moderátorkou společenského magazínu. To bych tedy nikdy nepodstoupila, dobře vím, co umím, co mě baví a na co mám. Jsem spíš člověk, který rád spolupracuje, udělá rešerše, občas to tak trochu zezadu řídí. Já jsem v naší rodině „vizionář“, mívám plány a nápady, ze kterých můj muž Honza nebývá někdy nadšený, ale on sám v průběhu času zjistí, že „geniální“ prostě jsou. Když mám nápad, neznám slovo „nejde“. Občas si také na realizace svých nápadů dokážu počkat. Já fakt ráda buduju. To nadšení a nasazení, to mě baví. Nebojím se učit nové věci, ale když něco vybuduji a ono to už běží, tak už mě to zas tak moc nebaví.

Když mám nápad, neznám slovo „nejde“. Občas si také na realizace svých nápadů dokážu počkat. Já fakt ráda buduju. To nadšení a nasazení, to mě baví!

Vaše plány cílí na různé věkové skupiny: nejen na školní děti, ale třeba také na seniory. A dost známý je Festival vína určený pro celou místní komunitu…

Ano, začali jsme v prvních letech tisíciletí budovat novou aktivitu pro všechny kolem Mníšku pod Brdy. Nikdo z původní skupinky vínu nerozuměl, dělali jsme si na začátku degustační večery a učili se. Víno je podle mne kultivovaný nápoj, který inspiruje. Během těch inspirativních diskusí s kamarády přišla na přetřes myšlenka, proč neudělat radost všem a o víno se nepodělit na Festivalu vína. A letos už šestnáctý rok chodíme jeden den po vinicích a degustujeme, hraje nám k tomu příjemná swingová kapela. Nikdy se nikdo neopíjí, lidé si třeba nakoupí víno s sebou, ale především jde o setkání přátel pod širým nebem. A pozor, už jsou někteří z nás nejen poučení vinaři laici, jsou i tací, kteří složili someliérské zkoušky. 

Ještě předtím jsme ve zdejším přírodním areálu dělali akce pro školáky a potom i pro seniory. Připravovali jsme v areálu Káji Maříka osm let pásmo soutěží pro školy ve Středočeském kraji. Tenkrát se v Mníšku každý den v jednom červnovém týdnu objevilo až pět set dětí!

Takové akce vyžadují rozsáhlou organizaci…

Když vás to baví a máte zpětnou vazbu, jde organizace sama. Také jsem vypsala projekt pro seniory, nazvaný v nadsázce Když na prkno, tak na divadelní. Byl založený na myšlence, že naučený text role lidi aktivizuje, významně přispívá k činnosti mozku, mobilizuje i motoriku seniorů a zároveň umožňuje všem navazovat nové sociální kontakty. 

S tímto projektem mi v začátcích pomohla ředitelka Nadace Charty 77 Božena Jirků. Já obcházela domovy důchodců a vyzývala jsem klienty: „Pojďte do toho!“ A nakonec jsem skutečně sehnala sedm statečných. Těm lidem bylo plus minus sedmdesát. Samozřejmě jsme spolupracovali i s profesionály a výsledná premiéra férie, kdy senioři tančili, zpívali a hráli divadlo, byla krásná. Obecenstvo se bavilo, jen tehdejší vedení města zůstalo vlažné. Prostě se do toho promítlo české pořekadlo „o sousedovic koze“. Někteří frekventanti našeho kurzu tedy raději přešli do ochotnického sboru do Dobříše, jiní začali navštěvovat přednášky univerzity třetího věku. Účel byl naplněn, senioři slyšeli na výzvu energetické injekce a rozšiřovali si dál své činnosti. 

Obraz českých seniorů nevyznívá podle různých analýz nijak povzbudivě, jde spíš o pasivního člověka, který má nějaké zdravotní potíže…

Já si myslím, že nás společnost do toho stáří trochu „tlačí“. Ztráta místa kolem padesátky (pro lidi v plné síle) pro ně často znamená rychlejší přechod do až příliš dlouhého stáří. Lidé během fenoménu stárnutí ztrácejí spoustu energie, zkušeností i sil. Hodně jsem přemýšlela, jak téhle pasivitě zamezit, oddálit ji. Jak třeba pomoci lidem zpomalit ztrátu paměti – před touhle skutečností zatím jenom bezmocně stojíme. 

Zažila jsem tohle ve svém blízkém okolí a dobře vím, o jak citlivou záležitost se jedná. Důležité je také dozvědět se, jak se chovat k lidem, kteří ztrátou paměti trpí. Zítra už nic z toho pro lidi s touto diagnózou neplatí, prostě jejich paměť nemá zpětnou vazbu – ale co posílit světlý okamžik života? Začala jsem se orientovat na Alzheimer centra, a přestože nejsem odborník, vím, že jediná cesta, jak se téhle diagnóze postavit, je mít radost tady a teď v tomto okamžiku! Postačí přece maličkost, vzpomenout si na nějakou písničku, prohlédnout si fotografie, podržet za ruku.

Rozhodla jsem se spolupracovat s Nadačním fondem Alzheimer center, stali jsme se s mužem oba patrony akce Žít okamžikem a chceme klienty center navštěvovat a třeba jim jen tak pro radost číst. Bohužel, celou aktivitu přerušila nadlouho covidová pandemie, začínáme skoro v polovině letošního roku… 

Nesnáším pocit bezmocnosti, a to, že nemůžu ovládat nějakou situaci. A tohle jsme za covidu opakovaně zažívali všichni. Dostávali jsme se do konfrontace s tolika špatnými zprávami, mezi lidmi se objevovaly deprese, strach a rezignace. Řekla jsem si, že takhle to přece nejde!

Zahlédla jsem vás také na fotografii v očkovacím centru…

Nesnáším pocit bezmocnosti, a to, že nemůžu ovládat nějakou situaci. A tohle jsme za covidu opakovaně zažívali všichni. Dostávali jsme se do konfrontace s tolika špatnými zprávami, mezi lidmi se objevovaly deprese, strach a rezignace. Řekla jsem si, že takhle to přece nejde! Jediná možnost jak se z toho covidového zakletí dostat, byla včasná vakcinace! V Dobřichovicích si místní podnikatelé a občané řekli, že záležitost vezmou do vlastních rukou. Na facebooku se objevilo: Hledáme dobrovolníky! Okamžitě jsem se přihlásila. Honza byl tenkrát z mého rozhodnutí nejdřív trochu rozpačitý, ale opakovala jsem, že musím… A on dobře ví, že když se rozhodnu, není cesta zpět. Nastoupila jsem jako administrativní síla, kontroluju u každého přihlášeného všechny údaje. Vyhradím si na tuhle práci někdy den, někdy čtyři dny v týdnu, podle možností. Někdy očkujeme i sedm set klientů, závisí to samozřejmě na počtu dodaných vakcín.

Pokusila jste se zapojit i do politické činnosti, kandidovala jste do Senátu ČR.

Vycházelo to ze stejného zdroje uvnitř mě, nejde přece některé věci přejít, přehlédnout. Nešlo mi o vlastní zviditelnění, ale byla to reakce na čiré zoufalství, které se mě zmocňovalo při zjištění, jak lidé podléhají zejména na sociálních sítích všem těm hoaxům, kterými nás krmí algoritmy facebooku. Lidé si neuvědomují, že to základní nastavení sociálních sítí slouží byznysu, že jen 100 vašich lajků dokáže zařídit, že už dostáváte zprávy orientované jen a pouze k vašemu vnímání, a nic jiného se nedozvíte. 

Co se týká Senátu, tam se jedná především o zákonech. Velmi mě zarazilo, když se v kampani lidé ptali, jestli u nich prosadím stavbu bazénu. Po pravdě jsem řekla, že ne, protože to neumí žádný senátor, leda by seděl i v místním zastupitelstvu. Lidé ve většině vůbec nevědí, co Senát dělá. To je smutné. Výsledky dopadly podle očekávání, nic jsem neslíbila, a tak mě nikdo nevolil. Byl to boj s větrnými mlýny, ale po pravdě, ulevilo se mi. S mou povahou bych jen obtížně některé politiky snášela. (směje se)

Jiřina Rosáková (*1956)

Scenáristka, publicistka, organizátorka mnoha komunitních akcí. Jejím mužem je od roku 1977 moderátor Jan Rosák, společně vychovali své děti. Žijí ve Středočeském kraji.