Příběh Honzy Přikryla a Jakuba Havlíčka je učebnicovým příkladem, jak je svět malý a jaké náhody umí život přinést. Honza se narodil s těžkou formou dětské mozkové obrny, takže je pro něj důležitá rehabilitace. Bydlí se svými rodiči a dvěma staršími sestrami v malé vesnici na Olomoucku. Nikdo z nich netušil, že mezi jejími obyvateli je i nadšený cyklista Jakub Havlíček, který se rozhodl někomu aktivně pomáhat. Jejich cesty svedlo dohromady až Konto Bariéry.
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ
Honza (16) je zcela odkázán na pomoc svých rodičů Jany (53) a Petra (49), kteří ho také přivezli na naše setkání na hlavní olomoucké nádraží. Honza kromě postižení všech končetin také nemluví, ale maminka za něj prozradila, že se Honza těšil nejen na rozhovor, ale také na vlaky. Ty moc rád sleduje naživo i na počítači, který je jeho velkým kamarádem. Skrze něj komunikuje se světem a hraje svoje oblíbené hry, především dopravní simulátory.
Cvičení, počítač a příroda
K ovládání počítače používá speciální myš a ovládání očima. Těmi mimochodem také velmi bystře sleduje svět kolem sebe a je v nich vidět radostná jiskra. Rozzáří ji nejen vlaky, ale také pobyty v přírodě. Především na podomácku vyrobeném kole z tatínkovy dílny, které mu umožňuje speciální sed a šlapání vlastní silou. A ještě lepší je elektrická tříkolka se speciální sedačkou. To ale představuje sport i pro jeho doprovod, který musí běžet s ním. Aktivní trávení volného času je důležité, protože momentálně je Honza po absolvování deváté třídy doma. Ovšem společně s rodiči uvažují o nějaké další vhodné škole.
Podstatnou aktivitou je nezbytná rehabilitace. Zabírá hodně času, energie i peněz. A právě zde na scénu pomalu vstupuje Jakub (31). Rodiče totiž Honzu vozí po všech možných rehabilitačních zařízeních v Česku i na Slovensku. Sehnali mu také domácího fyzioterapeuta Davida, připravili a vybavili domácí cvičební kout. Protože domácí prostředí a pravidelnost jsou důležité faktory. To všechno něco (nemálo) stálo a stojí. V plánu je, aby David chodil dvakrát týdně a zintenzivnila se Honzova neurorehabilitace. Proto se rodina obrátila s prosbou o pomoc na Konto Bariéry.
Náhoda, kterou nevymyslíte
Shodou okolností se ve stejnou dobu Kontu Bariéry ozval také sám Jakub, nadšený sportovec, který rád překonává nové výzvy. „Rozhodl jsem se, že chci svými aktivitami zároveň někomu pomáhat prostřednictvím svých fanoušků ze sociálních sítí. Oslovil jsem nejprve náš obecní úřad, jestli nevědí o někom v bezprostředním okolí. Žádný tip jsem nedostal. Tak jsem kontaktoval deset různých charitativních organizací. Zpátky mi zavolali jen z Bariér a jejich vlídný přístup mě nadchl. Je neuvěřitelnou shodou okolností, že mě propojily s Honzou a jeho rodinou. Bydlíme v jedné malé vesničce, ale nevěděli jsme o sobě!“ líčí nevěřícně Jakub.
Rozhodl se, že vyrazí na kole do Paříže a za každý ujetý kilometr bude sbírat od svých podporovatelů na transparentní účet příspěvky. Vyrazil v červenci a na cestě, během které projel celkem dvanáct států, strávil 59 dní. Velkou oporou mu byla přítelkyně, se kterou se nedlouho před tím seznámil. Podporu získal i od místních čokoládoven Troubelice, které přispěly finančně i vlastními výrobky na cestu. Pomohla také obecní Orlovna, která nechala Jakuba chodit během přípravy do posilovny zdarma. Celkem oslovil přes sto firem, zda se chtějí nějak zapojit. Některé pak opravdu přispěly, a dokonce sdílely facebookové příspěvky.
Jakub během cesty pořizoval každodenní videa, která dával na sociální sítě. Přiznává, že někdy úplně nevěděl, co točit, když celý den jen šlapal do pedálů. To se pak jako zápletka hodil třeba defekt kola, o něž nebyla nouze. Prý se přihodil klidně i dvakrát za den.
Nešlo přitom o jeho první výpravu. Už došel pěšky 500 km na Říp, před dvěma lety dojel na kole do Chorvatska a loni do Říma. „Někdy je to dost napínavé, třeba když na mě v Bosně útočili divocí psi, ale o dobrodružství mi přece jde, proto to dělám. Postupně bych projel rád všechny státy Evropy,“ prozrazuje své plány Jakub. Ty zahrnují v příštích letech Benelux, Pyrenejský poloostrov, ovšem také Estonsko a Finsko. I když přiznává, že letos si bezprostředně po návratu říkal, že už nikdy víc… „Nejel jsem jen do Paříže, chtěl jsem vidět i Švýcarské Alpy a z francouzské metropole jsem pak zamířil na jih a vracel se podél pobřeží Středozemního moře. Celkem jsem překonal 37 tisíc výškových metrů. Někdy jsem si v duchu říkal, kéž by mi to kolo někdo ukradl,“ směje se sympatický sportovec.
Spontánnost bez plánů
Jakub podle svých slov není plánovací typ, někdy v daný den ani nevěděl, kam přesně dojede. „Prostě si vytyčím základní body a vyrazím. Což mě někdy dožene. Třeba když na místě vidím, že už je zavřený kemp, nebo zjistím, že cesta z Monaka do Itálie není žádná očekávaná pohodička podél moře, ale pekelné stoupání v horách a ve vedru,“ vesele popisuje svoji metodu. Jeho spontánnost je až taková, že se v ke svému překvapení v Paříži ocitl během olympiády náhodou vedle takzvaného Českého domu, na což ho upozornila česká muzika, kterou zaslechl.
Jakub během cesty pořizoval každodenní videa, která dával na sociální sítě. Přiznává, že někdy úplně nevěděl, co točit, když celý den jen šlapal do pedálů. To se pak jako zápletka hodil třeba defekt kola, o něž nebyla nouze. Prý se přihodil klidně i dvakrát za den. Pro Honzu to byl pravidelný „večerníček“. Prožívali společně cestu a vzájemně se motivovali. Honza se třeba na svém kole snažil ujet řádově nižší ekvivalent dané etapy. Například sto kilometrů Jakub a sto metrů Honza.
Celá akce vedla ke spokojenosti všech ke kýženému cíli vybrat dvě stě tisíc na rehabilitaci pro Honzu. On i rodina jsou velmi vděční Kontu Bariéry a Jakubovi, ve kterém našli nového rodinného přítele.