Již přes čtvrt století pomáhá Klubíčko Beroun rodinám s postiženými dětmi. Za tu dobu prošly zařízením desítky klientů, kterým byla poskytnuta potřebná péče, vzdělávání, terapie. Někteří prošli i pracovním tréninkem a nyní pracují v kuchyni, pekárně a bistru ve Vráži u Berouna. 

Text: Radek Gális
Foto: Milan Jaroš

„Historie Klubíčka sahá do roku 1997, kdy jsme společně my rodiče dětí s postižením založili v Berouně klub, který tehdy spadal pod Asociaci rodičů a přátel zdravotně postižených dětí,“ vzpomíná ředitelka Alena Pecková, která vede i Sociální podnik Klubák. 

Protože tehdy podobné služby teprve začínaly, začali si jejich provozovatelé vzájemně a svépomocně pomáhat. Rodiče dětí s postižením jedni od druhých zjišťovali informace o sociálních dávkách, jaké mají děti možnosti vzdělávání, jaké existují pomůcky a terapie. Začali s organizováním pobytů pro rodiny, což podpořilo vzájemnou spolupráci i souznění, byli si navzájem oporou. 

„Když se vám narodí postižené dítě, v první chvíli nevíte, kudy dál. Ve vzájemné podpoře proto vidím veliký přínos podobných organizací, jako je Klubíčko. Doktoři vám nedají odpovědi na otázky, jaké potřeby bude vaše dítě a vaše rodina mít za pár let. Najednou se ocitnete v nejistotě, kdy nevíte, jak a zda celou situaci ustojíte, jestli vám vydrží partnerský vztah nebo jak se starat o dítě, až vyroste a bude dospělé. Když svou těžkou situaci prožíváte ve skupině lidí, kteří mají zkušenosti a prošli si řešením stejných otázek už před vámi – ať je zvládli, nebo ne – máte alespoň představu o tom, jak asi může váš život pokračovat,“ pokračuje ředitelka. 

Od seniorů k předškolákům

Klubíčko začalo i se společnými pobyty rodin, organizovalo letní tábory a víkendové akce. Rodiče si konečně mohli odpočinout a získat volno pro sebe. „V Berouně jsme vybudovali centrum, kde jsme provozovali denní i týdenní stacionář, pobytové odlehčovací služby, sociálně terapeutické dílny a nabízeli osobní asistence. Jenže v roce 2011 jsme o naše vybudované centrum přišli a poohlíželi se po jiných možnostech fungování, abychom rodiny dále podporovali,“ vypráví dále ředitelka.

Lidé z Klubíčka hledali, až našli ve Vráži u Berouna dům na prodej. Zde znovu vybudovali týdenní stacionář a odlehčovací služby s celoroční možností pobytu. Starají se zde o kdysi děti, dnes už dospělé lidi ve věku od 20 do 45 let, většinou s těžkým mentálním a kombinovaným postižením. Postupně přibyli i klienti s lehčím mentálním hendikepem. Pro ně začali budovat tréninkové pracoviště a otevřeli Sociální podnik Klubák, který bývalé klienty zaměstnává. 

Nyní pobytové a ambulantní služby Klubíčka využívá pravidelně na 30 klientů, dalších zhruba 25 využívá nepravidelně odlehčovací služby. „Máme i velkou skupinu asi 150 seniorů, kteří využívají naši asistovanou dopravu a které převážíme k lékařům, na nákupy nebo po úřadech,“ pokračuje Alena Pecková a přidává další novinku: „Od loňského června provozujeme adaptační skupinu pro ukrajinské předškoláky. Chtěli jsme ale pomoci válečným uprchlíkům, tak jsme zřídili školku a jsme rádi, že se nám v ní děti střídají. Už jí prošlo na 30 dětí, které se zde učí češtinu a poznávají naše zvyklosti. Jejich prostřednictvím se pak učí i rodiče. Do budoucna bychom si projekt představovali jako integrační česko-ukrajinskou školku, aby nepůsobila selektivně, ale pomohla bezproblémovému začlenění ukrajinských dětí do české společnosti,“ přeje si.

Pod tlakem úvěrů 

Klubíčko se úspěšně věnuje i sociálnímu podnikání. I díky dotacím z Evropské unie zakoupili sousední dům, kde otevřeli gastronomický provoz. V podniku zaměstnávají osm bývalých klientů s mentálním postižením a tři osoby se zdravotním postižením jiného typu. V Levandulovém bistru nabízejí denní menu a různé slané i sladké pokrmy, které střídají. „Tento týden měly velký úspěch vdolky, jindy je to kulajda. Zítra lidé přijdou na ražniči. Stravujeme se tu i my, jídlo připravujeme pro naše klienty a zaměstnance, což je jistota stálého odběru. Zákazníci chodí i na výbornou kávu a každý týden pečeme jiné typy dortů. Umíme asi 30 druhů zákusků, které střídáme,“ říká Alena Pecková u stolku, kde právě chystají valentýnské balíčky růžového cukroví pro zamilované. 

Oba sousední domy jsou na úvěr, malá nezisková organizace nemá naspořené peníze, aby koupila dvě nemovitosti. „Žijeme stále pod tlakem bankovních úvěrů,“ přiznává Alena Pecková s tím, že by se neobešli bez podpory řady dárců a nadací, k nimž dlouhodobě patří např. Konto Bariéry, Výbor dobré vůle Nadace Olgy Havlové, Nadační fond Gramofond, Nadace ČEZ nebo Nadace Tipsport.

Velké nádražní sousto 

Další nápady na rozvoj ale Klubíčku nechybějí. „Vyhráli jsme veřejnou soutěž na pronájem prostorů rekonstruovaného berounského vlakového nádraží, kde budeme provozovat bistro. Doufáme, že díky lokalitě u vlaků s cestujícími zde bude mnohem větší odběr jídel, která připravíme u nás ve Vráži a na nádraží je dovezeme. V další části pronajatých prostor představíme neziskové organizace a poskytovatele sociálních služeb z našeho regionu. Ve třetí části budeme provozovat krátkodobé hlídání dětí a čekárnu pro děti s doprovodem rodičů s možností zapůjčení hraček, her či výtvarných potřeb. Doufám, že se na nádraží naše aktivity ujmou,“ přeje si ředitelka. 

Vyhráli jsme veřejnou soutěž na pronájem prostorů rekonstruovaného berounského vlakového nádraží, kde budeme provozovat bistro.

Berounské nádraží je pro Klubíčko šancí pro další rozvoj, Alena Pecková však dodává, že půjdou na hranici možností. Zabezpečit celodenní provoz sedm dní v týdnu na nádraží znamená velký počet zaměstnanců, hlavně se zdravotním postižením, na které je projekt cílený. Mají kratší pracovní úvazky, takže se ve směnách musí vystřídat větší počet lidí. „U nás ve Vráži v cukrárně vše plyne v pohodě. Lidé se tu v klidu posadí na kafíčko a počkají, až jim vše připravíme. Nevládne zde stres, ale při výdeji na nádraží, kde všichni pospíchají, může provoz do stresu pracovníky s postižením uvádět. Nikdo ale nechce, aby se jim kvůli práci zhoršil zdravotní stav. Třeba se nám podaří připravit je na to, aby stres neprožívali, a zákazníci na nádraží budou snad víc tolerantní,“ přeje si. 

Hlavní část zařízení pojmenovali NEJen bistro, druhou, kde se budou prezentovat neziskové organizace, Neziskuj. Čekárna s klubem i hernou ponese název Klubíčkovna. 

Jít vlastní cestou

Klubíčko není v regionu jediné – inspiraci jeho zaměstnanci čerpají od kolegů. „Tak trochu nám všechno padá z nebe,“ přiznává ředitelka. „Původní plány nového Klubíčka, když jsme museli opustit Beroun, se týkaly jen pobytových služeb pro těžce postižené klienty. Jenže jak šel čas a začali přibývat i ti šikovnější, vymýšleli jsme, jak je aktivně zapojit. Inspirací je v okolí spousta, např. Modrý domeček v Řevnicích, který léta zaměstnává osoby se zdravotním postižením. Lomikámen v Berouně a jeho provozovna Jiná káva, kde zaměstnávají osoby s psychickým onemocněním. Víme, že jde vydat se touhle cestou a vést klienty k samostatnosti a osvojování pracovních návyků, jen si sami prošlapáváme svou vlastní,“ říká Alena Pecková, která měla původně jiné představy o životě. 

Ty úplně změnila zkušenost, když se jim narodily dvě dcery s postižením. „Byla jsem dlouholetá tábornice, manžel turista, jeskyňář a horolezec. Po narození první dcery Terezky v roce 1986 (zemřela v roce 2006) jsme zpočátku neuměli skloubit náročnou péči a nutnost pravidelného cvičení Vojtovy metody s našimi volnočasovými aktivitami, a tak jsme neměli jak ,dobíjet baterky´. Ale pak nám hodně pomohli prarodiče s hlídáním a kamarádi, kteří nás stále zvali na čundry, výlety, koncerty a návštěvy kina se slovy ,kdo z vás je teď na řadě´…

Ale i tak jsme ve třech letech využili možnosti umístit Terezku do ústavu. V roce 1992 jsme absolvovali mnoho preventivních vyšetření, ale i přesto se nám v roce 1993 narodila další dcera, Barunka, se stejným postižením, jaké měla Terezka. Tehdy již byly v ČR dostupné terapie, léky, kočárky, polohovací postele, zvedáky a jiné pomůcky, proto bylo snadnější starat se o dceru s postižením doma,“ vypráví.

V roce 1996 adoptovali půlročního Honzíka a v roce 2002 tříletého Dušánka. „Po narození druhé dcery Barunky v roce 1993 (zemřela v roce 2003) měla většina našich kamarádů již také malé děti, a tak se plánovaly akce s kočárky a dětmi nebo bez nich s účastí jednoho nebo obou rodičů. Velmi mi tehdy pomohl manžel, který mi zajistil brigádu při rozvoji regionálního informačního centra, kde jsem mohla uplatnit své znalosti, zatímco on na celé odpoledne převzal veškerou péči o Barunku a adoptované syny. Díky těmto možnostem jsme nebyli úplně vyčlenění ze života, který jsme znali, měli rádi a který nás držel ,nad vodou´. Žili jsme téměř normální život,“ svěřuje se Alena Pecková.

Žít pořád v tlaku

I když chod organizací Klubíčko a Klubák je pořád houpačka a finanční nejistota, ohlíží se ředitelka na velký kus práce, který mají za sebou. „Klienti jsou u nás spokojení, tvoří dobrou partu, a jejich rodiče si neumějí představit, že bychom tady nebyli a nefungovali pro ně. Žiju pořád v tlaku, protože ze strany státu necítíme stabilitu, a každý rok řešíme, kolik z nás a na jaké úvazky tady bude pracovat a jak musíme chod organizace přebudovat. Pořád se vracíme na začátek, kdy si řekneme, kdo má co za povinnosti, a za rok je to zase jinak,“ říká a prozrazuje, jak si od práce odpočine. „O víkendu si jezdím vyčistit hlavu na kole nebo se věnuji pěší turistice v horách. S naší tříletou vnučkou prožívám další krásné životní období,“ usmívá se. 

Ne vždy bylo vše růžové. Když rodinu potkala tragédie úmrtí dítěte, chtěla Alena Pecková náročné práce nechat. „A když jsme přišli o Klubíčko v Berouně, rozhodovala jsem se, jestli místo nového začátku není lepší jít dělat třeba prodavačku do Kauflandu a mít každý den po práci čistou hlavu. Tahle období byla těžká, ale i když jsou náš provoz a balancování, zda a jak vyjdeme s financemi, složité, asi jsem nechtěla z téhle práce úplně a navždy odejít,“ svěřuje se. 

Nyní by ráda šla do předčasného důchodu a Klubíčku pomáhala v oblasti získávání dotací. „Procházíme strategickým plánováním a řešíme, jak bude Klubíčko fungovat dál. Stanovujeme kritéria pro nového ředitele, abychom věděli, koho hledat a vybírat. Doufám, že se během dvou let povede najít do vedení lidi, kteří mě zastoupí a Klubíčko potáhnou směrem tam, kam jsme si s rodiči našich klientů kdysi řekli, že půjdeme,“ přiznává a prozrazuje na závěr, jak zařízení dostalo jméno. „Dcera naší kolegyně, která tehdy byla mezi našimi dětmi s postižením nejšikovnější, kreslila tak, že držela propisku nebo pastelku a ryla do papíru obrazec vypadající jako spirálka či klubíčko. Využili jsme její kresby a pak ji několik let používali jako naše logo.“

Sama je důkazem, že život občas bývá pořádně zamotaný, ale když na trápení nejsou lidi sami, dá se vzít za správný konec.