Jako by příjmení Radka Hřiba předurčilo k tomu, že bude milovat vše, co se týká lesa. Proto se před více než třiceti lety stal myslivcem. A nic na tom nezměnila ani skutečnost, že po úrazu v roce 2007 usedl trvale na vozík. Stále loví a stará se o les i malé hospodářství.

Text: Radek Musílek
Foto: archiv Radka Hřiba

Radek (54) žije uprostřed poetické přírody Vysočiny, která se toho času oděla do barevného podzimního hávu. Jak sám říká, tenhle kraj dovede být drsný, ale je krásný. Se svojí ženou Radkou obývá malý bývalý statek téměř na samotě u lesa, v sousedství je pouze pár domků. Odbočku na příjezdovou polní cestu signalizuje skupinka velkých, ze dřeva vyřezaných hříbků.

Vlastní časoprostor

Od vrat je vidět na nedaleké návrší, kde mezi stromy postává dvacetihlavé stádo daňků. Patří Hřibovým. Ztichlou scenérii přeruší až veselý štěkot hrubosrstého jezevčíka Buka, který přátelsky vítá a opanuje každou návštěvu. V patách mu je Radek na elektrickém vozíku. Šedou bradkou ozdobený lesák s bodrou mluvou přechází rovnou k tykání. „Bez električáku bych se tu neobešel, i když mám ruce zdravé. Objednal jsem si ho už během rehabilitace po úrazu,“ vysvětluje Radek na úvod.

Stavení koupili s manželkou před jednadvaceti lety, protože chtěli i se svými dvěma dětmi žít víc stranou civilizace. „Hledali a jezdili jsme tehdy po celé republice, až jsme našli tenhle malý statek, paradoxně pouhých osm kilometrů od našeho předešlého bydliště. Všechno bylo potřeba dát postupně do pořádku. Zpočátku tu nebyla ani elektřina,“ vzpomíná Radek. To už sedíme v hlavní místnosti vyzdobené množstvím loveckých trofejí, sbírkou zvířecích lebek a historickou puškou s nábojnicemi různé ráže.

Především paroží visí na zdobně vyřezaných dřevěných podložkách. Jedná se o Radkovu vlastnoruční výrobu. Už léta si přivydělává jako řezbář, manželka zase doma šije. „Není to na žádné vyskakování, ale máme se dobře. Máme svoje ovoce, zeleninu a maso z daňků. Žijeme si tady svým poklidným tempem, kdy moc nerozlišujeme, jaký je den v týdnu. V tom spočívá svoboda! Děti už jsou dospělé, občas přijedou s vnoučaty, která máme celkem čtyři. To je pak velký rozruch. Těšíme se na ně a pak se zase těšíme, až odjedou. Zkrátka každopádně přinesou radost,“ směje se šibalsky Radek.

Kutil řady profesí

Před úrazem vyzkoušel řadu profesí, byl zedníkem i řezníkem, vyráběl také loutky, zkrátka šikovný všeuměl. Tomu dává průchod i dnes, především se realizoval speciálními úpravami svojí čtyřkolky, s níž vyráží do lesa. „Vyrobil jsem si speciální držák a naviják, pomocí kterého zvládnu z lesa sám přivézt ulovenou zvěř a doma ji zpracovat. Sedadlo na míru pro potřeby člověka s postižením mi dodala firma DDT Custom Seats,“ ukazuje mi svoje vybavení ve stodole. Fotky v mobilu dokazují, že nepřehání a dokázal si takhle poradit už i s divokým prasetem. Rád ale loví také beze zbraně, s fotoaparátem. Na jeho přibližovadle nechybí ani speciální stativ.

Mrzák možná jsem, ale žít tak nebudu! Co budu vymýšlet nového, když vím, co mám celý život rád a umím? Hned jak to šlo, začal jsem zarputile trénovat přesedání z vozíku. Až jsem byl ostatním pro legraci – co ten blázen z Vysočiny, pořád přelézá?

Práce na hospodářství mu ale před čtrnácti lety přivodila také úraz. „Prořezával jsem stromy a jedna padající větev mi podrazila žebřík, ze kterého jsem spadl. Přerušil jsem si tak míchu,“ popisuje Radek osudový okamžik. I přes svou pohodovou povahu nepopírá, že zpočátku to nebylo lehké. „Člověk zažívá různé stavy, hlavou mu běží všelijaké myšlenky, ať už jste jakákoliv povaha, v takové situaci to řeší každý,“ říká otevřeně.

Už během rehabilitačního pobytu začal spřádat plány, jak se vrátit k původnímu stylu života. „Dům jsme ani moc upravovat nemuseli. Dodělali jsme nájezd u vstupu, který je sice trochu prudší, ale na električáku je to v pohodě. Jak jsem byl tehdy rád, že jsem při původní rekonstrukci dal do koupelny staré široké dveře, čemuž se různí známí podivovali. Člověku všechno dojde, až když se něco semele,“ líčí Radek a dodává: „Bavilo mě, jak tehdy v Hrabyni různí lidé říkali, jakému bych se teď mohl začít věnovat sportu, když mám silné ruce, ale myslivectví mi všichni rozmlouvali. Lékař rovnou řekl, ať zapomenu na střílení z pušky i spoustu dalších věcí. Já si to všechno vyslechl, ale vnitřně jsem byl odhodlaný k opaku. Mrzák možná jsem, ale žít tak nebudu! Co budu vymýšlet nového, když vím, co mám celý život rád a umím? Hned jak to šlo, začal jsem zarputile trénovat přesedání z vozíku. Až jsem byl ostatním pro legraci – co ten blázen z Vysočiny, pořád přelézá? Když něco opravdu chcete, tak si za tím musíte jít, a ono to pak nastane. Jen to nebude hned a zadarmo.“

Otázka, jak na samotě řeší fyzioterapii, je téměř bezpředmětná. „Když je nezbytně nutné jet k lékaři, mám auto na ruční řízení, ale jinak myslím, že si pohybu užiju dost při každodenní práci. V domě mám navíc motomed a stavěcí prkno. Z posledního rehabilitačního pobytu jsem po týdnu dezertoval,“ usmívá se Radek.

Myslivecké sny 

Jeho láska k myslivosti je poznat z každého slova, které na tohle téma přijde. Radek zaujatě líčí problémy, s jakými se v současnosti potýká: „Myslivost je především o péči a chovu, lov je až nadstavba, jenže spousta lidí vidí jenom ten. Je nutné si uvědomit, že zvěř je národním bohatstvím. Zjednodušeně řečeno je to tak, že vlastníci pozemků vytvářejí honební společenství, tam potom mají právo výkonu myslivosti. A to buď sami, nebo je pronajmou mysliveckému spolku. Myslivci pak mají povinnost spravovat toto území a vlastníci lesů, polí či luk mají zase povinnost jim to umožnit. Na to vše dohlíží stát,“ vysvětluje Radek složité vztahy.

Myslivost je především o péči a chovu, lov je až nadstavba, jenže spousta lidí vidí jenom ten…

Tím však zdaleka nekončí: „Někteří soukromí zemědělci nás obviňují, že kvůli přemnožené zvěři mají zničenou úrodu, najdou se i jedinci, co nás neváhají žalovat… Bohužel si někteří vlastníci myslí, že právo lovu by mělo být spjato s pozemky, a každý, kdo má pozemek, by na něm mohl lovit. Ideálně žádné zkoušky, žádné registrace. Zničí se tak dlouhá tradice, kdy se o zvěř starají zkušení lidé se znalostmi. Bohužel, myslivecká komunita navíc stárne. Je potřeba novelizovat stávající systém, ale některé návrhy, které slyším, mě přímo děsí!“

O poznání klidněji Radek mluví o svých snech, ačkoliv i v nich hraje roli zvěř a lov. Tentokrát však v podobě výpravy do Afriky s fotoaparátem. „Už jsem to měl jednou rozjednané. Ztroskotalo to však na nedostatku lidí, kteří by se k výpravě připojili. Pronajmutí auta do divočiny s průvodcem má pevnou taxu, takže je výhodnější, když se kapacita zaplní a náklady rozdělí. Ovšem nevzdávám se a věřím, že to jednou klapne,“ uzavírá nadšenec na vozíku.