V nadcházejícím roce uplyne 30 let od vzniku obecně prospěšné společnosti Asistence. Její příběh není jen o každodenní práci asistentů, ale také o vytrvalém boji za zlepšení života lidí s postižením. Výraznou měrou za tím vším stojí její současný ředitel Erik Čipera, který s námi a někdejším kolegou Michalem Pragerem zavzpomínal na uplynulé roky. Nebyli by to však oni, kdyby zároveň neměli další vize do budoucnosti.

Text: Radek Musílek
Foto: Milan Jaroš

Erik Čipera (51) přišel do Asistence jako dobrovolník v roce 2003 po studiích fotografie na FAMU. Chtěl dělat něco užitečného, co by mu dávalo smysl. Tehdy ještě občanské sdružení sídlilo v prostorách Jedličkova ústavu a škol na Vyšehradě, což měl blízko z Podolí, kde bydlel. „Znal jsem jednoho vychovatele z Jedle, a když jsem do Asistence přišel, potkal jsem se tam s další známou. Vnímal jsem to jako směrovky, že jdu správnou cestou. Byl jsem prosycen ideály, ovšem bez přesnější reálné představy, co to obnáší. Do reality mě hned na začátku uvedl jeden z klientů, který si mě pěkně začerstva odchytil na chodbě a požádal mě o pomoc na WC. Až v tu chvíli mi došlo, že budu dělat i takové věci,“ líčí s úsměvem svoje bezprostřední začátky Erik.

Záhy nastoupil jako asistent, časem se z něho stal konzultant při hledání práce. „Vzpomínám si na prvního člověka, kterému jsem pomáhal, šlo o Honzu Vacka. Podařilo se mi najít mu místo v knihovně Gymnázia Nad Alejí, kde zrovna končil pracovník se zrakovým postižením, takže už měli určité zkušenosti. Honza tam dělá dodnes! Má to blízko bydliště a jsou tam k němu velmi vstřícní. Bohužel jsem časem zjistil, že takhle krásně to rozhodně nejde vždycky. Dokonce bych mnohdy mluvil o pocitech marnosti… Čím dál víc mi začalo docházet, s jakými problémy se lidé s postižením potýkají v každodenním životě a že je potřeba něco dělat s příčinami,“ vypráví Erik o počátcích svého společenského aktivismu.

Boj proti bariérám

Každý v Asistenci viděl, jak velké úskalí představuje bariérovost veřejného prostoru. Zejména městské hromadné dopravy v Praze. „Napsali jsme otevřený dopis tehdejšímu primátorovi Pavlu Bémovi. Z toho vzešla společná schůzka s ředitelem Dopravního podniku hlavního města Prahy Martinem Dvořákem. Chlapci ve špičatých botách, jak já lidem z těchto kruhů říkám, zněli přesvědčivě, proč to nejde. Dvořák mi stranou mimo záznam dokonce naznačil, ať se raději smíříme s tím, že to nikdy nebude. Nesmířili jsme se. A jak vidno, situace je dnes zřetelně jiná,“ konstatuje Erik.

V té době v Asistenci pracoval i Michal Prager (43), sám vozíčkář se svalovou dystrofií, absolvent Jedle, který chtěl také věci měnit. „V byrokracii je velmi časté, že je vám vysvětlováno, proč něco nejde. V tom jsem se později utvrdil, když jsem na čas vstoupil do komunální politiky. Důležité je, že se nesmíte nechat odradit. Když vytrváte, budou i výtahy a nájezdy do metra, taková je moje letitá zkušenost a poselství, proč má smysl vydržet,“ říká Michal.

Asistence především z Erikovy iniciativy rozjela petiční akci Jedeme v tom s Vámi, při které osvětově veřejnosti ukazovala, jak by bylo užitečné celé společnosti, kdyby pražské metro získalo více výtahů, tramvajové ostrůvky byly bezbariérové a veškerý vozový park nízkopodlažní. Podařilo se sehnat přes 10 tisíc podpisů. 

S úsměvem, ale tlačit

Také se rozjela série veřejných debat a cest významných osobností na vozíku z práce domů. Asistenti doprovázeli politiky, herce, zpěváky, novináře či ředitele významných firem. O všem vznikaly rozhovory, fotografie a filmy, které pomáhaly podpoře celého snažení. Vše bylo vedeno pozitivní a happeningovou formou. Jako třeba štafetový běh Metrojboj, otvírání fiktivního výtahu, případně oslava narozenin doposud posledního otevřeného. Zkrátka legrácky kolem závažného tématu.

V roce 2009 primátor Bém na popud aktivismu Erika, Michala a dalších vytvořil Pracovní skupinu pro Prahu bezbariérovou a otevřenou. Michal Prager na tři roky stanul v jejím čele. „Podařilo se nám prosadit, aby to nevedl politik, ale člověk sedící osobně na vozíku. Díky tomu jsem získal možnost do věcí mluvit a jezdit po Evropě, kde jsem získával zkušenosti a příklady dobré praxe. V rámci dvou evropských projektů jsem přivezl inspirace z Barcelony, Kodaně, Berlína, Paříže, Bruselu a Norimberka. Na magistrátu se podařilo prosadit koncepci odstraňování bariér. Ukázalo se, že veřejný tlak na veřejnou správu účinkuje,“ pochvaluje si Michal a Erik dodává: „My dali impulz a vše se dalo do pohybu. Dnes to žije samo a my se už téměř nemusíme zajímat. Rozdíly jsou evidentní, byť to neznamená, že už je vše hotové a dokonalé.“

Epizoda v politice

Z dosažených úspěchů a získaných zkušeností si Erik a Michal odnesli inspiraci k dalšímu působení. Michalovi cesty po Evropě vnukly myšlenku na založení cestovní kanceláře pro lidi s postižením, kterou přidružil ke sdružení pro výcvik asistenčních psů Pestrá. To v té době již nějakou dobu vedl. Zároveň vstoupil do politiky a stal se ve své pražské městské části radním pro sociální oblast. 

Zpětně však tento svůj krok nehodnotí moc pozitivně: „Do politiky mě přivedla naivita, že lze něco změnit. Přestože občanský tlak a vytrvalost fungovaly, uvnitř každodenní politiky jsem narážel na pro mě nepřijatelné věci. Poslední kapkou pro mě třeba byl interní návrh dohody, ať souhlasím se stavbou kasina poblíž vyloučené lokality výměnou za podporu sociálních služeb. Odstoupil jsem před koncem funkčního období. Podařilo se mi prosadit mnohem méně, než jsem doufal. A i to stálo hrozně moc sil. Za největší úspěch považuji prosazení nájezdů do vagonů metra z nástupiště a vybudování bezbariérového vstupu do paneláku, kde bydlel nechodící senior izolovaný do té doby ve svém bytě,“ vyznává se Michal, který se vrátil k práci v Pestré a rozjíždí projekt sebeobhájců, tedy lidí s postižením, kteří se sami budou aktivně prát za svá práva. Hlavním tématem je dostupnost osobní asistence, na niž je Michal zcela odkázán. Zde se opět propojila témata i síly s Erikem a Asistencí. Ale i dalšími, především organizacemi z AIP (Asociace pro individualizovanou podporu), která sdružuje na 50 neziskových organizací, jež pomáhají lidem, pro něž je osobní asistence nutností. Patří mezi ně i Centrum Paraple.

Nové téma – dosáhnout na asistenci

Dostupnost asistence se stala velkým novým společným tématem, za něž se rozhodli bojovat. Vyplývá z ní totiž důstojný a nezávislý život lidí s nejtěžším postižením. „Začali jsme už v roce 2012 za ministryně práce a sociálních věcí Marksové-Tominové kampaní Hlasujeme pro,“ vzpomíná Erik a pokračuje: „Chtěli jsme zvednutí 4. stupně příspěvku na péči o šest tisíc korun. To se také stalo. A pokračujeme dosud. Dělali jsme kampaň Zařaďte pětku neboli pátý stupeň příspěvku, který by umožnil uhradit veškeré nezbytné náklady spojené s osobní asistencí u lidí s nejtěžším postižením.“

Došlo na další zvýšení 3. a 4. stupně, navíc vznikl dotační program pro poskytovatele, který jim proplatí náklady na asistování u klientů, kteří přesáhnou rozsah 80 hodin za měsíc tak, aby uživatelé služby nad tento rámec platili už jen korunu za hodinu. To jsou viditelné výsledky, jichž se podařilo dosáhnout komunikací s politiky. Ministr práce a sociálních věcí Jurečka se byl s Erikem například podívat na dva dny ve Slovinsku, kde pátý stupeň funguje.

Všemu pomohly zmíněné kampaně, ale třeba také konference a filmy jako dokument 5. stupeň. Ten vypráví příběh pěti lidí, pro něž dokázala Asistence ve spolupráci s pojišťovnou Kooperativa zajistit rok plného financování jejich nákladů na asistenci. V praxi se ukázalo, že průměrná potřeba je 12 hodin asistence na den. Což je okolo 360 hodin za měsíc, tedy 55 800 korun měsíčně při ceně 155 Kč na hodinu. Tuto částku účtuje klientům Asistence, maximální výše ceny za službu je stanovena až na 165 Kč.

Nedostupnost služeb

Přestože 4. stupeň ve výši necelých 30 tisíc náklady sám o sobě stále pokrýt nedokáže, díky dotačnímu titulu 80 hodin a víc, tedy 4. stupeň plus, je největší problém v zásadě vyřešen. V Asistenci ho využívá 25 klientů už druhým rokem. Erik Čipera však poukazuje na další navazující zádrhel. Tím je dostupnost služby jako takové, tedy kapacita poskytovatelů. 

Přestože se může zdát, že jde jen o problém odlehlých regionů, není tomu tak. „Tady v Praze je sice více poskytovatelů, ale nestačí pokrýt poptávku. Jen v hlavním městě bylo loni odmítnuto dva tisíce žadatelů o osobní asistenci. My přitom zdvojnásobili svoje kapacity na 73 tisíc hodin ročně. Nejsme ani největší poskytovatel a stále to nestačí. Po masivním rozvoji sociálních služeb se teď systém poněkud zasekl. Ty služby prostě nejsou v potřebném rozsahu. Špatné je, že v rozvojovém plánu na příští tři roky s tím stát ani nepočítá ve svých dotacích pro poskytovatele. Boj za rozšíření kapacit je naše další výzva,“ nastiňuje Erik další plány.

Práce s vůní člověčiny

Jedním z aspektů je také přitáhnout více lidí k povolání osobního asistenta. Tomu se snaží napomoci kampaň Asistujeme.cz a brzy by měl jít v televizi také dokument Olgy Špátové Povolání asistent. „Asistence je úžasná seberozvojová práce. U nás se jí věnuje hodně mladých a zajímavých lidí. To mě u toho drží. Jde o skvělý fenomén. Blízký kontakt člověka s člověkem. Někdo někomu pomáhá, ale tím obohacuje zároveň sám sebe a jde do života s báječnými zkušenostmi. Málokterá profese je tak širokospektrálně pozitivní. Je to poctivé, lidské a svobodné povolání. To mi vždy stálo za mou angažovanost, když vidím tu radost našich klientů a jaké lidi díky tomu všemu potkávám,“ uzavírá Erik své vyprávění, ale rozhodně nikoliv svoji práci.