Zbigniew Czendlik patří k nejznámějším tuzemským duchovním. Z řady vybočuje nejen svým roztomilým přízvukem, ale především nekonvenčními postoji a humorem. I v jeho lanškrounském působišti se s každým dává vesele do řeči a v chladném dopoledni si k našemu rozhovoru pro zahřátí objedná gin s tonikem. Při svých odpovědích však často zvážní.

Text: Radek Musílek
Foto: Archiv Zbigniewa Czendlika

Jste tak trochu jiný kněz, než jak si ho lidé většinou představují. Činí vám jinakost potíže?

Často slyším, že jsem normální a moderní farář. To je ale strašné, když z vás normálnost udělá někoho mimořádného. Duchovní by měli být přirození, musíme si umět přiznat své klady i zápory. Když je začneme dávat na piedestal, začnou si myslet, že na něj patří, a budou se podle toho chovat…

Rád říkám, že se šéfem si rozumím, nemáme spolu problém, občas si nerozumím s jeho středním managementem. Rozumím si i s kardinálem Dukou. Ten jednou řekl, že jeden Czendlik pro církev není problém. Deset by už ale byl. I když to tak možná pro někoho nevypadá, jsem loajální, nechci bojovat, ale budovat.

O Češích se říká, že jsou k cizincům přinejmenším nedůvěřiví. Když jste v tuzemsku začínal, byl rok 1992, takže to v roli mladého duchovního z Polska mohlo být celkem náročné…

Tehdy tady byla nouze o kněze, takže mě poslali do Náchoda, abych tam pomáhal starému panu děkanovi. Seznamoval jsem se s kulturou, jazykem i dějinami zdejší církve. Netušil jsem, jak byly odlišné od těch polských, například jak moc zde byla církev za komunismu perzekvována. Dostalo se mi vřelého přijetí a pomohlo i to, že hodně lidí v Náchodě rozumí polsky.

Duchovní by měli být přirození, musíme si umět přiznat své klady i zápory. Když je začneme dávat na piedestal, začnou si myslet, že na něj patří, a budou se podle toho chovat…

Jaký byl pohled na naši zemi zvenčí?

Při svém příchodu jsem moc pohled zvenčí neměl. Československo pro mě byla velká neznámá, přestože pocházím z Těšína, a moji nadřízení si mylně mysleli, že jsem tudíž vhodný kandidát na působení v Čechách, když jsem žil tak blízko. Já přitom znal jen dvě česká slova – pozor vlak! A přiznávám, že jsem z nového působiště zprvu nebyl moc nadšený, nejevilo se mi jako moje zaslíbená země. Kolegy posílali do USA, Británie či Německa. Což působilo lákavěji. Jsem vychován k poslušnosti, tak jsem šel, ale s podmínkou, že tady nebudu muset zestárnout a zemřít. To mi slíbili, ale zdá se, že se tak nakonec stane.

Co jste tedy o nás za ta léta zjistil?

Češi a Poláci jsou dva úplně odlišné národy, prakticky ve všem. Máte blíž spíš k Němcům než k nám. Polák, když začne budovat dům, začne od lednice plné dobrého jídla. Čech začne plotem. Řekl bych, že jste víc Germáni než Slované. Polsko má své kořeny víc na východě, vy víc na západě, nemáte tak silné niterné prožívání jako my. Víc si stavíte bariéry, chráníte své soukromí. Nejste tak otevření a víc se hlídáte, proto ty ploty. Zároveň jste ale větší volnomyšlenkáři. Polákům imponuje váš smysl pro humor a takový ten klídek a pohodička. Hlavně se z toho nepo… Dnes už vím, že to tak taky vždy není, ale Poláci jsou rozhodně mnohem víc zběsilí.

Já ani církev nemáme monopol na pravdu. Jsem stále na cestě a hledám odpovědi. I když některé nikdy nenajdu, tak to nevadí. Smyslem života není najít odpovědi, ale hledání.

Jsme větší volnomyšlenkáři proto, že chodíme méně do kostela?

České prostředí je opravdu mnohem víc sekulární, což je pro zdejší církev dobré, protože nemá takovou moc. To mi v České republice vyhovuje. Moc totiž lidi kazí! Církev by měla být tolerantní, pokud není, je to nemocné. V Polsku je víra příliš spojená s politikou, jako v případě témat potratů či homosexuality. Církev má právo na názor, na tom není nic špatného, ale je špatné, když ho prosazuje politicky. Nemůžeme morálku církve nutit prostřednictvím politiky. Společnost je pestrá, nemáme právo někomu něco vnucovat. Důležitou hodnotou je pro mě svoboda. Nikomu nechci nic vnucovat a zpětně očekávám totéž.

Věci nelze paušalizovat. Příběh každého člověka je jiný. Já ani církev nemáme monopol na pravdu. Jsem stále na cestě a hledám odpovědi. I když některé nikdy nenajdu, tak to nevadí. Smyslem života není najít odpovědi, ale hledání. Znám různé definice, ale to nejsou odpovědi. Ty používají jen lidé, co si neumí věci srovnat v hlavě. Proto jsem jich taky už spoustu zapomněl, protože byly k ničemu.

Jaké otázky s vámi lidé probírají nejčastěji?

To je pořád stejné – vztahy a existenční problémy. To druhé se teď dostává víc do popředí. Bude čím dál tím víc dlužníků – ne vždy na základě vlastních chyb, ale ti lidé to často nemohli ovlivnit. Bohužel nemám prostor jim pomoci. Farář má motivovat a dávat naději. Nejsem půjčovna ani psychoterapeut, i když si to řada lidí myslí. Nelze očekávat, že vaše problémy vyřeší někdo jiný.

Režim v ČSSR byl mnohem víc paternalistický než v Polsku a i dnes jste silně sociální stát. Jste víc zvyklí, že se o vás někdo postará. Je to projev jisté demoralizace, na východě si lidé musí víc navzájem pomáhat, protože to za ně nikdo neudělá. Přesto tady stále vnímám existenci solidarity. Možná je to vizitka určitého nadstandardu, ve kterém si tu žijeme. Máme díky tomu možnost se s druhými rozdělit.

Skrze Konto Bariéry i další podobné organizace se tahle solidarita viditelně zhmotňuje, ale co vztah k lidem, kteří se liší svým postižením? 

Mezi lidmi s postižením se pohybuji a poznáte to už podle toho, že říkám lidé s postižením, nikoliv postižení lidé. Všichni jsme v životě něčím handicapovaní, je jen otázkou, zda jde o handicap viditelný. Každopádně s ním všichni musíme žít. Myslím, že potkávám spoustu lidí ochotných pomáhat.

Když máme všichni nějaký handicap, jaký je ten váš?

20,4 (odpoví se zcela vážnou tváří a zasměje se, až když vidí, že jsem pochopil jeho narážku na oblíbený golf). Ale vážně, mám nějaké psychické a už i fyzické. Bylo by omylem si myslet, že k duchovnímu nepatří. Lidé mají o Zbigniewovi jen představu. To je stejné jako s Bohem. Když někdo odmítá Boha, odmítá svoji představu o něm. Boha jako takového odmítnout nejde. I muž, když se rozvádí se ženou, rozvádí se se svojí představou o ní, nikoliv s ní. Kdyby ji vnímal jako anděla, asi by to nedělal, že? Když něco chceme odmítnout, tak si to schválně zprotivíme.

Lidé jsou nespokojení, protože místo toho, aby milovali, co mají, milují, co nemají. Ale pozor! Když tohle říkám, tak to neznamená, že podle toho umím žít! Ovšem je potřeba si to připomínat. Nepřitahují nás ctnosti, ale neřesti. Já se k těm svým nebojím přiznat a nestydím se za ně.

Všichni jsme v životě něčím handicapovaní, je jen otázkou, zda jde o handicap viditelný. 

V Bibli se říká, že poslední budou první, není to jen taková útěcha?

V Bibli jsou univerzální pravidla pro všechny, každý si tam najde svoje. Je tam spousta příběhů. Slova o posledních můžou někomu pomoci. Já například v mládí vnímal jako hrozně nespravedlivý příběh o marnotratném synovi, kdy otec udělá hostinu po jeho návratu, jaké se jeho poslušný syn nikdy nedočkal. Jenže my se všichni vnímáme v roli toho hodného, vidíme se lépe, než ve skutečnosti jsme. Identifikujeme se s těmi hodnými a neuvědomujeme si, jak to mohou prožívat ti druzí.

Blíží se čas Vánoc, jaký příběh nebo poselství byste měl k němu?

Když jsme v místnosti, kde je světlo a otevřeme dveře, světlo vždy pronikne do tmy, nikdy naopak, ať je noc tam venku sebetemnější. Temnota nás tedy nikdy nemůže pohltit, protože vždy zvítězí světlo! Jsou lidé, kteří chtějí věci vidět vždy černě, ale máme dvě oči. To proto, abychom mohli jedno nad něčím přimhouřit. Dejme tedy o Vánocích lockdown všemu špatnému!

Zbigniew Czendlik (*1964)

Zbigniew Jan Czendlik, řečený Zibi, je římskokatolický kněz polské národnosti, působící v České republice, a od roku 1992 děkan lanškrounský. Je mediálně známý zejména díky přátelským vztahům s řadou osobností z oblasti kultury, šoubyznysu a sportu.

Působí rovněž jako moderátor, např. v pořadu České televize Uchem jehly (2011) nebo Českého rozhlasu 2 Jak to vidí (2015).

Rád sportuje, dříve hrával fotbal, nyní se věnuje golfu, občas si zahraje tenis nebo lyžuje. Aktivně se podílí na charitativních a sociálních projektech různého typu za účelem podpory seniorů či dětí s postižením. Je patronem psího útulku.

V říjnu 2016 vyšla kniha Zbigniewa Czendlika a Markéty Zahradníkové Postel hospoda kostel, za niž obdrželi cenu čtenářů v rámci soutěže Magnesia litera 2017. V roce 2018 vyšel polský překlad knihy Bóg nie jest automatem do kawy. Koncem roku 2018 se na trhu objevila kniha s přepisy rozhovorů s několika českými osobnostmi z pořadu Uchem jehly, jehož je Zbigniew moderátorem.

V roce 2021 si zahrál po boku Bolka Polívky roli faráře ve filmu Gump – pes, který naučil lidi žít.