S prezidentem Českého červeného kříže o stavu dobrovolnictví ve společnosti i uplatnění humanity každého z nás.

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch a archiv ČČK

Dramatické počty lidí nakažených v České republice covidem-19 klesají, dochází k postupnému rozvolňování protiepidemických opatření. Jste optimistický, nebo jsme se opět unáhlili?

Jsme svým způsobem na začátku návratu k „normálu“, uvidíme, jestli se podaří nadále dodržovat doporučení epidemiologů. Nebezpečí, že se opět unáhlíme, existuje.

Už loni v létě jste říkal, že tehdejší bilance 350 mrtvých není konečný účet, co říkáte nyní, když za uplynulý rok narostlo toto číslo téměř stonásobně?

Těžko teď můžeme mluvit o závěrečném účtování. Loni na jaře touto dobou došlo také k poklesu počtu nakažených. Ovšem momentálně jsou ve hře dva pozitivní předpoklady, které tu v roce 2020 nebyly: jednak došlo k určitému promoření populace, ale hlavně narůstá počet očkovaných lidí.

Virus má teď obtížnější situaci. Snižuje se počet jedinců, u kterých může uspět. Mohlo by nás to vést k optimismu, že epidemie už bude jen klesat, přinejhorším maximálně stagnovat. Ale nevíme, co přinese podzim… Letos nejspíš ještě úplně vyhráno nebude. Záleží na tom, kolik lidí bude ochotno se naočkovat. Pokud to bude vysoké procento a pokud nedojde k nějaké nepředvídané změně samotného viru, tak myslím, že rok 2022 by už mohl probíhat bez zásadnějších omezení. A pokud se pak někde objeví větší výskyt onemocnění, měla by to být jen lokální záležitost. Hlavně si už nyní neříct, že jsou všechna opatření zbytečná, takže je můžeme rychle zrušit.

Zájem o kurz moderního ošetřovatelství byl velký. Přihlásilo se přibližně šest tisíc dobrovolníků, z nichž tři a půl tisíce kurz absolvovalo. Zbytek vedeme v databázi a oslovujeme je podle aktuální potřeby.

Český červený kříž přispěchal na pomoc přetíženému zdravotnictví. Loni v říjnu jste otevřeli kurz základů moderního ošetřovatelství pro dobrovolníky. Byl o něj zájem?

Zájem byl velký! Přihlásilo se přibližně šest tisíc dobrovolníků, z nichž tři a půl tisíce kurz absolvovalo. Zbytek vedeme v databázi a oslovujeme je podle aktuální potřeby. Kurz byl ve spolupráci s nemocnicemi šitý na míru situaci. Věděli jsme, že nemáme moc času, takže šlo o jednodenní intenzivní školení zaměřené především na praxi pouze s minimem nezbytné teorie. Šlo především o manipulaci s pacientem, komunikaci, podávání stravy a osobní hygienu. Zájem o kurz projevila i armáda, která nám k vyškolení poslala pět set svých příslušníků, které pak nasadila do terénu.

Kde kurz probíhal, přímo v nemocnicích?

Školilo se v našich vybraných oblastních spolcích, přesněji řečeno v devatenácti z celkového počtu šedesáti pěti. Původně jsme zamýšleli vše uspořádat centrálně pouze v Praze, ale to bylo kapacitně neúnosné. Navíc by zájemci z celé země museli zbytečně daleko cestovat. Naši školitelé jsou zkušení a přesně věděli, co a jak s účastníky kurzu dělat, máme dlouhodobé zkušenosti nejen s kurzy první pomoci, ale právě i ošetřovatelstvím.

Kdo se vám nejvíc hlásil?

Šlo o naprostý průřez celou společností – různý věk, povolání i vzdělání. Hlásili se hlavně ti, kdo věděli, že budou mít na dobrovolnickou práci čas a kapacitu, od studentů po seniory. Nezřídka třeba lidé, kteří nemohli provozovat svoji živnost, hospodští a podobně. Část z nich si pak sama našla místo svého uplatnění, druhou část jsme organizovaně nasazovali na předem domluvená pracoviště, kde pracovali vždy týden ve 12hodinových směnách.

Víte, Český červený kříž má šestnáct tisíc členů a pouze sedm set stálých zaměstnanců. Tohle všechno dohromady je moc dobrá zpráva o tuzemském dobrovolnictví!

Řekl byste, že jste pomohli odvrátit kolaps českého zdravotnictví v nejnapjatějších chvílích?

Přispěli jsme svým dílem, ale jak moc velký ten podíl byl, to by musel říct někdo ze zdravotníků. Nechci se dopouštět nějaké samochvály.

Stalo se, že někdo z těch dobrovolníků u práce ve zdravotnictví zůstal?

Někdo tak skutečně vyřešil svůj problém s prací. Vím o takových případech, byť nešlo o masový jev. Ale sanitářů a pomocného personálu je obecně málo, takže zájem ze strany zdravotnictví o jejich služby je.

Český červený kříž má šestnáct tisíc členů a pouze sedm set stálých zaměstnanců. Tohle všechno dohromady je moc dobrá zpráva o tuzemském dobrovolnictví.

Kde všude lidé z Českého červeného kříže působili a působí?

V uplynulém půlroce to byly především nemocnice a ústavy sociálních služeb – zmínil jsem už pomoc zdravotnickému personálu. Z nemocnic jsme se ovšem k poslednímu dubnu stáhli, a naopak posilujeme pomoc na testovacích a očkovacích místech. V loňském roce, zejména v první vlně covidu, jsme se výrazně věnovali získávání nebo i výrobě a následné distribuci osobních ochranných prostředků – roušek, rukavic, obličejových štítů a podobně – nebo dezinfekce. Snažili jsme se také omezit pocit izolovanosti seniorů nebo jsme provozovali krizové linky a linky psychologické pomoci. Můžu říct, že příjemci naší pomoci se počítali na statisíce.

Pomáhali jste i v zahraničí?

Do ciziny jsme lidi v souvislosti s covidem neposílali. Pouze materiál – osobní ochranné prostředky – do Běloruska a na Slovensko. Současně ale pokračovala už předcházející pomoc v Sýrii a na Ukrajině, kam už od počátku místních konfliktů dodáváme vozidla, přístroje a zdravotnický materiál k posílení kapacit zdravotní péče.

Červený kříž má bohaté zkušenosti z válečných konfliktů, ostatně právě pomoc raněným vojákům stála u zrodu této organizace. Média často přirovnávala pandemickou situaci v nemocnicích k bojovým podmínkám, šlo o relevantní příměr, nebo se to nedá srovnávat?

Válečný stav to nebyl a není. Jde spíš o takovou mediální rétoriku. Ale určitá podobnost by se najít dala – především v nutnosti rychlé mobilizace lidských i materiálních zdrojů. A zároveň utlumení ostatní činnosti.

V čem jste museli činnost utlumit vy?

Školení první pomoci a práce s dětmi, ta nešla s ohledem na protiepidemická opatření realizovat vůbec. Počet absolventů kurzů pro veřejnost a firmy poklesl na padesát procent obvyklého stavu. Obtížnější byly také aktivity spojené s dárcovstvím krve, především v oblasti propagace a předávání ocenění dárcům. Ale samotného dárcovství se situace naštěstí moc nedotkla. Jak klesl počet operačních výkonů, klesla i spotřeba. Pořád se držíme okolo dvou set padesáti tisíc dobrovolných dárců krve, což je ovšem trochu napjaté číslo. Lepší by byl počet tři sta tisíc. Musíme si uvědomit, že každý rok ze zdravotních nebo věkových důvodů odejde přibližně třicet tisíc lidí, a ty je potřeba vždy nahradit, doplnit stav. Trochu se také projevuje konkurence v podobě soukromých plazmaferetických center.

Práce v sociálně-zdravotní oblasti také běžela dál, i když v rámci aktuálních omezení. Bohužel poklesly i tržby z provozování kurzů, které patří k jednomu ze zdrojů příjmů, z nichž financujeme svoji činnost. To některým pobočkám přineslo různé problémy. 

Jak je vlastně Český červený kříž financován?

Dvě třetiny pokrýváme příjmy z vlastní činnosti. Asi dvacet procent tvoří různé granty na úrovni obcí a krajů. Státní příspěvek činí tak osm procent. Zbytek tvoří peníze od sponzorů a dárců. Zajímavé je, že Červený kříž má řada lidí už za takovou samozřejmost, že ho považuje za státní organizaci a diví se potřebě nějaké finanční podpory. Svým způsobem není divu, s jeho pomocí a činností se setkává už nějakých sedm generací. Kromě církevních organizací je asi nejstarším humanitárním uskupením vůbec.

Nevnímáte některé jiné organizace jako konkurenci? Jsou marketingově víc vidět, lidé je nepovažují za samozřejmost, která se tak nějak automaticky uživí, jak mylně předpokládají u Červeného kříže…

My je nepovažujeme za konkurenci, ale za partnery, se kterými v konkrétních situacích spolupracujeme – např. při povodních to bývají církevní organizace Adra nebo Charita. Naší snahou je zmírňovat a předcházet lidskému utrpení ve všech formách. Chceme pomáhat všude, kde je potřeba – v sociální tísni, v osvětě i vzdělávání, v dárcovství krve a plazmy, v místech zasažených válkou nebo přírodní a humanitární katastrofou. Tak široký záběr jiné organizace nemívají.

Jak zasáhla pandemická situace roli prezidenta Českého červeného kříže?

Poněkud se změnila agenda a celkově jí trochu přibylo. Protože jsem ale také stále činný i ve svém „domovském“ oblastním spolku Červeného kříže, v Olomouci, některé věci jsem si vyzkoušel i v terénu, například v našem očkovacím týmu. Člověku to umožňuje vidět práci naší organizace stále i z úrovně „terénu“.

Vy ale nejste lékař, vystudoval jste přírodovědeckou fakultu. Jak jste se dostal až do čela této organizace?

Beru to jako důkaz, že v Červeném kříži najde uplatnění každý, nehledě na profesi. Kořeny jsou určitě v rodině, která mě naučila určitým hodnotám. A koneckonců moji rodiče byli lékaři, kteří tak trochu očekávali, že půjdu v jejich stopách. To se sice přímo nestalo, ale vlastně jsem jen zvolil jinou formu stejného poslání. 

Marek Jukl (* 1969)

Členem Červeného kříže je 34 let, Český červený kříž vede už 16 let. Působí jako docent na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde vyučuje matematiku. V Červeném kříži i na univerzitě se věnuje také mezinárodnímu humanitárnímu právu. Je dlouholetým bezpříspěvkovým dárcem krve, kterou daroval více než 260krát. Členy ČČK jsou i jeho žena, syn a sestra.

Více o činnosti na oficiálních stránkách Českého červeného kříže.