S prezidentem České lékařské komory o promarněných šancích, rozdělené společnosti i naději na uzdravení.

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch

Patříte k ostrým kritikům přístupu politiků, mluvíte o neschopné vládě a sobecké opozici a že všem jde hlavně o hlasy voličů, nikoliv o jejich životy. Není to přehnané?

Máme něco málo přes rok od úmrtí prvního pacienta na covid u nás. Od té doby zemřelo přes třicet tisíc lidí. Oficiálně je to sice přes dvacet pět tisíc, ale dalších několik tisíc umřelo, aniž by jejich diagnóza byla stanovena. Je jasné, že jsme epidemii nezvládli. 

Přitom jsme měli šanci zařadit se mezi úspěšné státy, protože na jaře jsme mezi nimi byli. Tehdy vláda zareagovala asi trochu instinktivně, ale správně. Mohli jsme držet strategii eliminace viru, to znamená udržovat sporadické případy nebo lokální ložiska, která se díky hygienické službě a trasování podaří kontrolovat. Jenže v létě se situace vymkla z rukou. Česká republika najela na strategii promořování, aniž by se občanů někdo ptal. Eufemisticky se tomu říká „naučit se žít s virem“. Jenže ve skutečnosti to neznamená nic jiného, než že se epidemie bude udržovat v takových mezích, aby se nezahltilo zdravotnictví. Je to z mého pohledu jednoznačně chyba – jak se ukázalo, znamená to obrovské ztráty na lidských životech, škody na zdraví, ale i ekonomice. 

Daří se to někde lépe? 

Tam, kde šli cestou eliminace viru, typicky například Jižní Korea, mají jednoznačně menší ztráty lidské i hospodářské. Česká vláda ruku v ruce s opozicí zvolila taktiku, že se vždy velmi pomalu přijímají jakákoliv protiepidemická opatření, o kterých se navíc vždy velmi dlouze diskutuje. Pak se něco vyhlásí, jenže je to vždy méně striktní, než by mělo být, a se spoustou výjimek. Pak opatření nemají sílu epidemii zbrzdit. Teď se dostáváme do fáze pomalého brzdění, což vyžaduje obrovskou míru trpělivosti, která tu opakovaně chyběla. Vždy se nesmyslně překotně začalo rozvolňovat. Jako typický příklad uveďme situaci před Vánoci.

Měli jsme šanci zařadit se mezi úspěšné státy, protože na jaře jsme mezi nimi byli. Tehdy vláda zareagovala asi trochu instinktivně, ale správně. 

Jak si vysvětlujete, že zrovna v České republice vše probíhá takto?

Je to smutné. Celý svět čelí stejnému viru. Určitě nemáme hloupější obyvatelstvo než jinde. Je tedy jasné, že je to špatnou strategií. Zdravotníci dělají, co mohou. A s pomocí dobrovolníků, kterým je třeba opakovaně děkovat, se nám podařilo zachránit desítky tisíc lidí. Jenže zvládnutí epidemie se neodehrává v nemocnicích nebo ambulancích. Tam se jen zmírňují důsledky. Epidemie se ne/zvládá na ulicích, v hromadných dopravních prostředcích, ve školách, kam jsme na podzim pustili děti bez testování, a v továrnách, které vláda neměla odvahu ani na pár dní zavřít. To jsou obrovské chyby a mně ten postoj ze strany vlády připadá hrozně cynický. Zkouší, co zdravotnictví vydrží. Přehazují zodpovědnost na něj. 

Nemohu opomenout ani zásluhy sobecké opozice, která místo potřebného politického příměří ve chvíli, kdy máme společného nepřítele – virus, rozjede rituální politické tance kolem prodloužení nouzového stavu. Jde o takovou davovou nezodpovědnost dvou set poslanců. Takže se nakonec ozvali hejtmani, protože ti určitou konkrétní odpovědnost nesou. Když hrozila havárie, zareagovali bez ohledu na svoji politickou příslušnost.

Takže s lékaři se nikdo moc nebaví?

Lékaři jsou široký pojem, je jich tady padesát šest tisíc. Bylo by iluzorní očekávat, že všichni budou hovořit stejným hlasem. V létě se řada prominentních lékařů zviditelňovala nezodpovědnými prohlášeními a autoritativními soudy o věcech, kterým vůbec nerozumějí. Padala laická vyjádření podpořená medicínskými tituly a veřejnost jim popřávala sluchu. 

Dovolím si také trochu šťouchnout do novinářů. Snaží se o objektivitu, jenže to často znamená, že si nic nenastudují, ale jdou nejjednodušší cestou, kdy proti sobě prostě postaví dva názory. Tím ovšem dávají prostor ke zviditelnění různým exhibicionistickým diletantům. Část lékařů tak sama dala argumenty takzvaným „zlehčovačům“. Je blábol říkat, že lidé neumírají na covid, ale s covidem. Bez něj by žili další roky, nebo alespoň měsíce. To je hrozně neetické žonglování s termíny. Stejně jako tvrzení, že bychom měli rozlišovat, zda je u nakaženého klinický průběh, nebo nikoliv. Ten virus se šíří velmi chytře i skrze bezpříznakové nákazy. A copak nás nezajímá, když má někdo v těle virus HIV, dokud u něj nepropukne AIDS? Řekneme, že nepodlehl HIV, ale zápalu plic? 

Co byste tedy teď doporučoval?

Začnu něčím trochu jiným. Máme hrozně rozdělenou společnost, to se viru podařilo dokonale. Určité tábory lidí spolu už nejsou schopny ani mluvit. Na jedné straně se konají demonstrace proti opatřením, které mohou vést ke zhoršení situace, na druhé straně lidé vyjadřují podporu zdravotníkům. Srdíčko na mém respirátoru je akce vymyšlená kolegy z Motola, aby tito lidé na druhé straně také nějak demonstrovali svůj postoj. 

Současný stav v sobě nese jedno další riziko – náklady na zvládání epidemie nenese společnost homogenně. Jistě, nikdy není stoprocentní spravedlnost, ale u nás je míra nespravedlnosti příliš vysoká. Rok neexistuje kultura, děti nechodí měsíce do školy, řada služeb prakticky nemůže fungovat, maloobchod je těžce postižen, ale velké továrny jedou, jako by se nechumelilo. Náklady nesou minimální. Tím se prohlubuje nespokojenost lidí. Jak se má tvářit hospodský, který má zavřeno, když vidí, jak fabriky běží? Co si má myslet kadeřnice, která nemá z čeho žít, když stát není schopen svoje úředníky poslat na home office? A v tom všem plavou zdravotníci, kteří už nemůžou, protože půl roku fungují v nouzovém režimu. Pochopitelně bych si také přál žít zase normálně, ale momentálně si to prostě nemůžeme dovolit. Opětovnou svobodu si musíme zasloužit. Teď jsme od ní strašně daleko.

Na jedné straně se konají demonstrace proti opatřením, které mohou vést ke zhoršení situace, na druhé straně lidé vyjadřují podporu zdravotníkům.

Takže jak na to?

Tohle přežívání nejde donekonečna, strategii je třeba změnit. Opakovaně jsem vyzýval, abychom na dva až tři týdny skutečně zatnuli zuby a mezilidské kontakty naprosto minimalizovali. Jinými slovy: zavřít prakticky všechno kromě kritické infrastruktury. Žádné testování nemůže vyřešit to, že jsou neustále miliony lidí v pohybu. Skutečně tvrdá opatření by množství viru snížila velmi rychle. Lidé by také viděli, že to má smysl, ucítí určitou naději a při nižších hodnotách nových případů bychom mohli přemýšlet, jak s virem vyjít do doby, než bude podstatná část populace proočkovaná. Ale nemůžeme přece přistoupit na to, že je normální, když nám denně umírá dvě stě lidí. To jsou strašná čísla. 

Přitom víme, že to jde, třeba když porovnáme vývoj v ČR a v Portugalsku podle dat americké Johns Hopkins University. V Portugalsku měli prudký nárůst, ale přijali skutečně tvrdý lockdown zahrnující i průmysl, a teď vidíme čísla, kde jsou dnes oni a kde my… Podle epidemiologů bychom se potřebovali dostat k číslům sto nových případů na sto tisíc obyvatel za týden. Což je přibližně desetina toho, co máme teď. Tehdy už se dá epidemie kontrolovat trasováním a chytrou karanténou. K takovému stavu nás ovšem dovedou jedině přísná opatření a jejich dodržování. Jsem pro plán, který jsem nazval OTTO – omezení, testování, trasování, očkování.

Podaří se ale očkovat dostatečně rychle? Některé země nyní stahují vakcínu AstraZeneca…

To je panika bez opodstatnění. Je určitě dobře, že jsou nežádoucí účinky vakcín sledovány, celému procesu to dává důvěryhodnost. Bylo by podezřelé, kdyby se případy nezveřejňovaly. Vznik žilní trombózy, která patří do mého oboru angiologa, podporuje řada rizikových faktorů: dědičnost, kouření, hormonální antikoncepce, obezita, ale třeba i omezení pohybu, které teď zažívá mnoho lidí. Čísla výskytu jsou však v celkových počtech tak nízká, že si myslím, že po detailním prozkoumání konkrétních případů z toho AstraZeneca vyjde dobře. Navíc je třeba s chladnou hlavou vyhodnocovat míry rizika. Covid je natolik nebezpečný, že je mnohem vyšší pravděpodobnost na něj umřít, než že vám nějak uškodí očkování.

Jinak je však naše očkovací strategie jedna velká improvizace. Rozhodnutí vybudovat velkokapacitní očkovací centra bylo jistě správné, je to velmi efektivní. Doplnit je však mají mobilní očkovací týmy a především praktičtí lékaři, kteří nejlépe znají rizika u konkrétních pacientů, jenže oni vakcíny nemají. Nevím, proč byla zvolena pro distribuci firma bez zkušeností, asi kvůli ceně. Teď už někteří ambulantní lékaři mohou své rizikové pacienty registrovat do systému, jenže ani to ještě nezaručuje, že vakcínu brzy dostanete.

Přispělo snižování počtu zdravotníků v oblasti akutní péče v posledních dvou dekádách k vyhrocení dnešní situace?

Určitě ano. Zdravotnictví je chronicky podfinancováno a personálně zdevastováno už roky. Přesto je navzdory tomu velmi efektivní v poskytované péči. Doufám, že si to budou lidé pamatovat a umlknou hlasy přirovnávající zdravotnictví k bezedné černé díře. Hasiče si také nemůžete začít najímat, až když vypukne požár. Společně se sociálními službami bude v příštích letech stoupat jeho podíl na zaměstnanosti v ČR. I když bezprostředně po této krizi očekávám odliv zdravotníků a lékařů, zejména těch ambulantních. Ti starší teď nechtějí skončit, protože by to vnímali jako dezerci, ale pak už nebudou mít sílu pokračovat. Bude muset přijít nová generace.

Prohlubuje se nespokojenost lidí. Jak se má tvářit hospodský, který má zavřeno, když vidí, jak fabriky běží? Co si má myslet kadeřnice, která nemá z čeho žít, když stát není schopen svoje úředníky poslat na home office?

Do jaké míry trpí nouzovým režimem ostatní zdravotní péče?

Velmi. Po covidu přijde vlna odložených případů. Ani nelze odhadnout, kolika lidem se zkrátí život v důsledku nezvládnuté epidemie. Očekávám, že se například zhorší výsledky léčby rakoviny. Ne snad kvůli tomu, že by onkologové zapomněli léčit, ale prostě proto, že budou přicházet pacienti v pokročilejších stadiích choroby kvůli zanedbávání prevence a včasné diagnostiky. Kardiologové například referují o menším počtu infarktů, ale to je jen tím, že lidé s lehčím klinickým průběhem nebyli u lékaře. Mluví se o navyšování covidových kapacit v nemocnicích, ale už se moc nemluví o tom, kolik kapacity ubylo jinde. Všechny ty přesuny nemocničních lůžek jsou vykoupeny utrpením lidí, kteří stále čekají třeba na ortopedickou operaci a zažívají hrozné bolesti.

Leckdo se k lékaři navíc bojí docházet kvůli strachu z nákazy. Co takovým lidem poradit?

Snadno se to řekne, vím, že je to těžké, ale základní rada je prostě: Nebojte se! Ve zdravotnických zařízeních se přísně dodržují hygienická pravidla. Chci, aby lidé zdravotnická zařízení vnímali jako bezpečné místo. Ano, covidem se možná můžete nakazit a možná na něj můžete i umřít, ale to můžete s mnohem větší pravděpodobností i na něco jiného, s čím k lékaři nepůjdete. Třeba právě s tím infarktem. S lékaři je potřeba spolupracovat a komunikovat, byť třeba jen na dálku po telefonu, aby měli přehled o vašem stavu.

Co říkáte nápadu, aby se kvůli ochraně prodávaly přes internet i léky na předpis?

To je nápad velkých lékárenských firem, které za to lobbovaly už u ministra Vojtěcha. Považuji to za špatný nápad, který by zhoršil bezpečnost pacientů.

Vidíte světlo na konci tunelu, které teď spousta lidí postrádá?

Musíme vydržet. Bohužel lidé z únavy inklinují k fatalismu – lepší hrozný konec než hrůza bez konce. To však nesmíme připustit. Zdravotníci i společnost jsou ve fázi únavy sportovce po třech čtvrtinách výkonu. Síly docházejí, ale cíl v nedohlednu. Nezbývá než zatnout zuby a z posledních morálních sil vytrvat. Přece to teď nevzdáme! 

MUDr. Milan Kubek (*1968)

Aktivně působící lékař – angiolog, absolvent 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Od roku 2006 je prezidentem České lékařské komory, ve které je povinné členství pro všechny tuzemské lékaře. 

Je ženatý, má tři dcery. Žije a pracuje v Praze.