V posledních třech dekádách se na mnoha místech naší země staly oblíbeným nástrojem integrace a uplatnění lidí s postižením kavárny. Jednu takovou jsme navštívili a vyzkoušeli si její fungování doslova na vlastní kůži. Tréninková TA KAVÁRNA na pražském Vyšehradě funguje už bezmála patnáct let a úspěšně připravuje kavárníky s handicapem na budoucí pracovní uplatnění. Jak se mezi nimi dařilo našemu redaktorovi?

Text: Radek Musílek
Foto: Irena Vanišová 

TA KAVÁRNA, kterou provozuje o. p. s. Borůvka Praha, sídlí v prostorách nejnovější z budov Jedličkova ústavu a škol. Najdete ji dvě stě metrů od Táborské brány na Vyšehrad v ulici Na Topolce. K její škodě poněkud stranou od obvyklého proudu turistů. Díky tomu si však kavárna uchovává poklidnou atmosféru, v níž jsou hlavními zákazníky žáci a zaměstnanci Jedle, případně jejich známí a lidé z okolí. Nemalou část tvoří také maminky s dětmi, které si zde s oblibou dávají dostaveníčko, zatímco ratolesti si hrají v dětském koutku.

Že si budu smět vyzkoušet jednu směnu za okýnkem, nám umožnila Andrea Šváchová (47), která TA KAVÁRNU rozjela a dodnes ji vede. „Když byla v roce 2006 otevřena nová rehabilitační budova Jedličkova ústavu a škol, vzešla od bývalého ředitele Jana Pičmana iniciativa, aby zde vzniklo komunitní místo k setkávání. Původní myšlenka byla, že zde bude pracovat několik lidí s postižením, praxe ale ukázala, že neobsáhnou vše potřebné. Napadlo mě, abychom to všechno proměnili v trénink, při kterém si osvojí pracovní i sociální dovednosti. Naučí se základním věcem – chodit včas, být odpovědný, nedělat věci polovičatě, spolupracovat s kolegy, komunikovat se zákazníky, zacházet s penězi a jako bonus také dělat dobrou kávu i jiné nealkoholické nápoje. Každopádně chceme produkovat kvalitu, i když třeba v pomalejším tempu,“ popisuje hlavní cíl zdejšího pracoviště Andrea, matka kavárny, jak o sobě sama říká.

Důležitým faktorem pro lidi zapojené do tréninku je sebepoznání a zkušenost s přiměřenou dávkou stresu. Každý si tu může udělat představu o svém tempu, limitech a co u něj například vyvolává určitý tlak. „Pracují u nás především lidé s tělesným postižením, ale bereme i lidi s jiným znevýhodněním, kromě duševních onemocnění. Pro někoho jde o první pracovní zkušenost, někdo se zase třeba snaží nastartovat po úrazu nebo jiné závažné životní události. Tady získá pracovní sebevědomí – pak může v nové práci říci, co opravdu umí. V tom pomáhají naši trenéři a pracovní terapeutka,“ líčí Andrea fungování TA KAVÁRNY. Nápoje a pochutiny se tady neroznášejí, zákazníci si musí chodit k okénku.

Pracují u nás především lidé s tělesným postižením, ale bereme i lidi s jiným znevýhodněním, kromě duševních onemocnění.

Realistický odhad vlastních schopností je prý u lidí zapojených do tréninku častým problémem. Někteří se silně podceňují a nevěří si, jiní mají naopak nekriticky přehnané mínění o svých schopnostech. Často je to dáno přístupem jejich okolí, ale pochopitelně také jejich zkušenostmi a osobnostními rysy. Jsem zvědav, jak to půjde mně.

Zkouška za okýnkem

Byl jsem přidělen na čtyřhodinovou směnu začínající před polednem. Kavárna má otevřeno ve všední dny od osmi do osmnácti nebo dvaceti hodin. Jsem jediný na vozíku, mými už zkušenými parťáky budou Dáša (32), Marek (34) a Filip (20), kteří jsou kavárníky už od října loňského roku a jde početně o tradiční zaběhlou sestavu. Já představuji element navíc. Na všechny dohlíží a rukou i dobrou radou pomáhá trenér Jirka (38).

Hned na úvod mám poněkud problém dodržet dres obsluhy, protože se nemůžu vejít do erárního bílého trička. Šedivá zástěra mi ale naštěstí padne, byť chvíli zkouším, jak si ji vlastně uvázat, aby se mi nepletla do kol. Pak už jdu k okénku, kde chvíli pozoruji, jak se co dělá. Je zajímavé, jak se promění pohled na kavárnu, když nejste v roli zákazníka.

Filip má dnes službu u použitého nádobí, které sbírá z druhého okénka, myje ho a předává zpět. Také uklízí prostor zázemí, něco ohřeje v mikrovlnce, podá a podobně. Dáša sedí u pokladny, přijímá objednávky a pracuje s penězi. V průběhu směny jsem zjistil, že tohle by mě asi bavilo nejvíc. Je tu prostor si popovídat se zákazníky, jste s nimi nejvíc v kontaktu. Kasa napojená na tablet má předvolené položky, a i když jich není málo, stačí se v nich krátce zorientovat. A pokud vám to trvá déle, nic se neděje, zákazníci jsou trpěliví a mají pochopení. Vědí, v jakém podniku jsou. Chvíli jsem si to během směny také vyzkoušel, ale mojí hlavní náplní byla příprava nápojů, s čímž mi musel pomáhat Marek nebo Jirka. 

Nestačil by turek?

Když mi u sofistikovaného stroje vysvětlovali už několikátý postup výroby odlišných druhů kávy, sentimentálně jsem vzpomínal na časy, kdy kafe znamenalo prostě turka zalitého horkou vodou. Toho si mimochodem nikdo za celou dobu nedal. Proč by také, když si můžete dát espresso, cappuccino, latte machiato flat white, frappé a já nevím co ještě. K tomu ve variantách bez kofeinu nebo s běžným či sójovým mlékem.

U mléka bych se zastavil podrobněji, protože právě s ním bylo nejvíc „radosti“ – zejména v podobě pěny. Jednak si musíte pamatovat, jestli se do toho kterého nápoje lije jako první nebo naopak až nakonec. Dozvěděl jsem se, že musí být plnotučné, vychlazené a v lednici musí být i nerezové konvičky různých velikostí, v nichž se pěna dělá. Z vozíku jsem dosáhl na trysku s párou, ale neviděl jsem do konvičky, takže jsem musel odhadovat kvalitu podle zvuku. Jirka mi ukázal trik, jak to ve volné chvíli trénovat na vodě s kapkou jaru.

Stejně bych ale po několika hodinách nejraději lidem říkal, ať si koupí lahvičku koly a vezmou si k tomu z chlazené vitrínky chlebíček nebo dortík. Koláč či nanuk s čajem je taky fajn, ne? Proč jsou všichni (včetně mě, když jsem zákazník) tak fixovaní na kávu?

Směna naštěstí nepatřila k nejrušnějším, takže fronta vyvolávající mírnou paniku se objevila jen asi dvakrát. To, když skončila škola a lidé vyrazili po obědě na dezert nebo na oběd samotný. Dovážené polévky v nabídce kavárny se totiž těší velké popularitě. Přímo v kavárně se nic nevyrábí, maximálně se pečou vafle, vaří párky nebo ohřívají kousky pizzy a dětská výživa.

Různé osudy, různé plány

Měl jsem tak čas i na povídání se svými kolegy. Dáše se o jejím příběhu moc mluvit nechce, protože se svou situací a zdravotním stavem není úplně smířená. Zároveň doufá, že až bude všechno lepší, najde si novou práci. I když zatím přesně neví, jaká by to měla být. Je sice inženýrka a dříve pracovala v oblasti financí, jenže pak začala mít problémy s očima, jejichž příčinu zjistila až po vyšetření v zahraničí. Více než léčba pomáhá prevence, z čehož pramení, proč musela odejít od původní profese a nyní hledá, co by mohla dělat dál. Nemůže delší dobu sledovat monitor počítače, vadí jí ostré světlo, klimatizace a další věci. TA KAVÁRNU si našla při procházení inzerátů s nabídkou práce pro osoby se zdravotním postižením. „Připadám si tu trochu nepatřičně. Moje potíže se těžko vysvětlují, protože nejsou na první pohled patrné. Dost jsem se uzavřela a spoustu věcí nemůžu dělat. Pořád věřím, že se to zlepší a najdu si práci, kde se budu moci uplatnit,“ konstatuje kavárnice.

Ještě méně toho namluvil Filip, který se vyučil cukrářem, ale první den v práci prý pokazil pudink, tak ho hned vyhodili. V kavárně se mu líbí, vyhovuje mu zdejší poklidnější tempo i fakt, že mu tu a tam trenér poradí. Ani on nemá na první pohled patrný handicap, jen působí trochu plachým dojmem.

Nejvíc se toho dozvídám od hovorného Marka (34), který po dětské mozkové obrně hůř chodí, ale berle nepotřebuje. Pochází z Českého Těšína, vystudoval polské gymnázium v Karviné a bakalářský obor historie v Ostravě. V oblasti dějin však bylo podle něj těžké najít uplatnění, takže vystřídal několik manuálních profesí, včetně práce ve stájích. Ta byla ale fyzicky příliš náročná, a navíc se vyměnilo tamní vedení, s nímž si neporozuměl. Využil tak nabídky svého bratra, aby nastěhoval se k němu do Prahy. Zde si záhy našel uplatnění v kavárně. „Zalíbilo se mi to, konečně jsem našel něco, co není pod úroveň člověka s vysokou školou a nemusím se za to stydět. Uvažuji dokonce, že bych si v Praze za několik let otevřel vlastní podnik. Třeba na Spořilově, kde bydlím a vím tam o jediné kavárně. Momentálně by to ale byla ekonomická sebevražda. Navíc se toho musím ještě hodně naučit. Tady sice bereme minimální mzdu, ale společně s důchodem docela finančně vyjdu. Můj úvazek je dvacet hodin týdně rozprostřených do čtyř dní. K tomu ještě musíme jednou za týden navštěvovat provozní porady a pracovní skupiny, kde řešíme různé problémy, dostáváme zpětnou vazbu a radí nám, jak si najít novou práci. Myslím ale, že já už mám oproti většině kolegů zkušeností dost. Na druhou stranu i díky nim vím, jak je těžké najít normální práci, nejsem hloupý a i fyzicky ledacos zvládnu, přesto mi všude nabízeli podřadnou nebo chráněnou práci, teď už se to snad konečně změní,“ uzavírá ambiciózní Marek svoje úvahy.

Podobných, ale i úplně jiných příběhů zná Andrea Šváchová za léta vedení TA KAVÁRNY stovky. Každý rok přijímá Borůvka Praha deset nových lidí do tréninku v kavárně a dva další do obchůdku s výrobky chráněných dílen přímo na Vyšehradě. Tým Andrey Šváchové zahrnuje kromě pracovní terapeutky a tří trenérů na částečné úvazky ještě čtyři samostatné kavárníky, kteří už fungují na odpoledních směnách bez trenérů.

Větší šance najít práci

Andrea odhaduje, že přibližně sedmdesát pět procent lidí, kteří tu projdou tréninkem, si pak najde práci. Dvě třetiny z nich si ji udrží přes tři roky. „Část z nich se uplatní na otevřeném trhu, zhruba polovina odchází do sociálních firem,“ dodává a pokračuje: „Nejlépe to funguje u malých firem, co samy chtějí. Snažíme se je aktivně oslovovat. Pro konkrétního člověka s tím začínáme ve dvou třetinách jeho tréninku. Hledá a odpovídá na inzeráty, absolvuje pohovory. Zcela zásadní je odhadnutí možností. Hledáme průsečík mezi snem a realitou. Vždycky je příjemnější, když musíte někomu sebevědomí zvedat a říkat mu, že má na víc, než si myslí. Horší je ukazovat někomu jeho přehnané sebehodnocení.“

Tým Andrey Šváchové zahrnuje kromě pracovní terapeutky a tří trenérů na částečné úvazky ještě čtyři samostatné kavárníky, kteří už fungují na odpoledních směnách bez trenérů.

Po skončení směny si trenér všechny účastníky sezve ke krátkému hodnotícímu povídání. Nejinak tomu bylo i v mém případě. Každý řekne o svých pocitech, co se dařilo, co třeba naopak ne. Vyjádřil jsem poděkování za podporu a naději, že jsem to ostatním snad moc nekazil. Jirka mě pochválil, že ke konci už jsem tu mléčnou pěnu docela zvládal. Každopádně si už budu vždy u dobré kávy pamatovat, že je za ní kus práce.

TA KAVÁRNA
Více informací o projektu a možnosti pracovního tréninku najdete na www.takavarna.cz.