Veronika se narodila v sedmém měsíci těhotenství a vážila jen dvě kila. Navíc se jí tři dny po narození zastavil dech, což nenávratně narušilo její mozková centra. „Když jsem byla malá, řekli rodičům, že je možné, že nebudu ani mluvit, ani chodit, a na vzdělání, ať zapomenou,“ říká. Naštěstí je dnes všechno jinak.

—– Chcete pomoci Veronice? —–
Přispět můžete jednoduše on-line přímo na webu Konta Bariéry:
https://www.kontobariery.cz/chci-pomahat?vs=220242

S krutou prognózou se Veroničini rodiče nehodlali smířit. Cvičili čtyřikrát denně, několikrát týdně jezdili do Prahy na rehabilitace, zkoušeli i bolestivou akupunkturu. A Veronika rostla a každým rokem se zlepšovala. Z dítěte, které nebude mluvit, je žena na dovolených tlumočící z angličtiny svým přátelům, z nevzdělatelné dívky je magistr v oboru Etika v sociální práci na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. 
A s tím chozením? K tomu opravdu potřebuje vozík nebo berle. Nicméně jí to nebrání v tom, aby vyhrávala soutěže v jízdě na handcyklu či tancování na vozíku. V letech 2019 a 2020 byla také vítězkou Poháru České republiky v benchpressu handicapovaných sportovců. Drobná dívka takto uzvedla 35 kilogramů.

„Mám velké štěstí, že mám rodinu, která hledala všelijaké cesty a obětovala mi, a stále obětuje, opravdu hodně, abych mohla mít co možná nejnormálnější život.“

Krédem její rodiny je umožnit jí, aby byla co nejvíce samostatná. Takto aktivní život však nepřichází jen tak. Vyžaduje stálé cvičení a rehabilitace, jinak se Veroničina hybnost rychle horší. Každý den proto trénuje na takzvaném motomedu, což je speciální stroj, který umožňuje procvičovat různé části těla. „Na něm trénuji půl hodiny nohy a půl hodiny ruce. Pak trénuju u žebřin, projdu se po malém chodícím páse,“ popisuje Veronika. 

Pás, na kterém cvičí, je speciální stroj, který je na rozdíl od klasického běžeckého mnohem pomalejší a má i držátka. „Moc na něm neujdu, protože mě to rychle unaví, ale každá minuta se počítá. Někdy je jich pět, jindy deset. Můžu ale díky němu trénovat správnou chůzi,“ popisuje Veronika svůj každodenní režim. Ten pak pokračuje odpoledním cvičením. „Když má mamka čas, protahujeme ještě nohy a ruku.“ Některé dny dojíždí na pravidelné rehabilitace.

Když odejde opora

„Dříve jsem jezdila také na speciální tříkolce, ke které jsem byla přikurtovaná, ale sama jen s pomocí mamky se na ni nedostanu,“ říká smutně. Před pěti lety zasáhla její rodinu tragédie. Veroničin otec po těžkém úrazu upadl do kómatu a loni po čtyřech letech zemřel. Ztratila tak jednoho ze dvou nejbližších lidí. „Taťka mi vždy byl velkou oporou v mé snaze dosáhnout co nejplnohodnotnějšího života, protože to si přeci přejeme všichni, ať už máme handicap nebo ne,“ usmívá se trpce Veronika. Maminka si proto musela najít práci z domova a i Veronice se povedlo sehnat práci: píše interní newsletter ve firmě Photomate.

„Komunikuji s kolegy, sbírám informace a dávám je dohromady pro všechny naše pobočky,“ říká s tím, že je šťastná, že se jí po dlouhé době podařilo najít takovou práci. Bez tatínka nejen, že se nedostane na tříkolku, protože chybí síla, ale také se jí s maminkou nedaří vydělat dost peněz, aby si mohla dovolit rehabilitace, které jí vždy pomáhaly. Dvakrát ročně podstupovala v Sanatoriu Klimkovice takzvanou CI Therapy, což je speciální terapie, při které je zdravá končetina zafixovaná a mozek tak směřuje veškerou aktivitu k té druhé. Veronice se tak pomáhá zlepšit stav pravé ruky, u které se spasticita rychle horší. Protože terapii nehradí pojišťovna, obrátila se Veronika s žádostí o pomoc na Konto Bariéry a předem děkuje všem dárcům, kteří se jí rozhodnou přispět právě na tyto speciální rehabilitace.

Veroničin příběh doplněný o další zajímavosti ze života této obdivuhodné mladé ženy vyjde také v květnovém čísle časopisu Kondice.