Karolína Chovancová nemá ráda, když někdo její životní úspěchy hodnotí skrze fakt, že je na vozíku. Oplývá však aktivitou bezesporu pozoruhodnou – i bez prizmatu handicapu. Druhým rokem staví s manželem alternativní dům, před půl rokem adoptovali malého chlapečka a do toho dojíždí za prací z Benešova do Prahy.

Text: Radek Musílek
Foto: Milan Jaroš

Karolína (36) vystudovala Pedagogickou fakultu UK v oboru základy společenských věd, filozofie a etika. Už tehdy se projevoval její zájem o věci veřejné a její společenská angažovanost. Zapojovala se do různých forem aktivismu, ať již v podobě odstraňování bariér a zlepšování života lidí s postižením, nebo na poli environmentální a uprchlické problematiky. Ocitla se i na kandidátce Strany zelených při volbách do poslanecké sněmovny. Učitelství, které vystudovala, se však nevěnuje. Pracuje jako analytička pro Českou školní inspekci.

Cesta z města a zpět

Do práce dojíždí dvakrát týdně, jinak využívá home office. Donedávna žila s manželem Kamilem v Praze na sídlišti, ale rozhodli se vybudovat dům na venkově, a tak se přestěhovali do Benešova, aby to měli blíž na stavbu. „Chtěli jsme velkou zahradu s přímým spojením na Prahu, se sítěmi, ale bez kanalizace, abychom si udělali vlastní čisticí jezírko. Před čtyřmi lety se nám podařilo najít vhodný pozemek v Kňovicích nedaleko Sedlčan, do kterých jsme se také chtěli, než bude dům hotový, nastěhovat. Nakonec jsme ale našli vyhovující nájemní byt až v Benešově. Většina lidí v našem okolí nám říkala, že jsme se zbláznili,“ vzpomíná Karolína.

Momentálně se tak Karolína pohybuje převážně na trojúhelníku Benešov, Praha, Kňovice. „Z Benešova jezdím do Prahy za prací vlakem – nízkopodlažním CityElefantem. Pořídila jsem si z Dánska takový lehoučký skládací nájezd, který vozím s sebou na elektrickém vozíku. Stál mě třináct tisíc, ale rozhodně se vyplatí. Do Kňovic se dá dostat z Prahy autobusem. Mezi zahradou a Benešovem jezdíme autem. Jinak se ale maximálně snažíme využívat veřejnou dopravu,“ popisuje Karolína. Dodává však, že od té doby, co mají potomka v kočárku, musí myslet i na to, jestli ji do autobusu vezmou zároveň s jejím vozíkem.

V Benešově, který leží 30 kilometrů jihovýchodně od Prahy a má šestnáct a půl tisíce obyvatel, bydlí rok. Z pochopitelných důvodů ho bere jen jako přechodné působiště, ale se životem tam je Karolína vcelku spokojena. „Všechno je tu blízko, veřejný prostor i služby jsou pro mě většinou přístupné, jen pošta je bariérová. Na procházky chodíme do parku nedalekého zámku Konopiště,“ konstatuje mladá žena na vozíku, která se moc těší na život v novém domě, který už v hrubé podobě stojí.

Vlastnoručně budované sny

Do stavby se manželé pustili před dvěma lety. „Začali jsme kadibudkou a dřevěným přístřeškem se zahradní kuchyní. V té jsme až do října, párkrát dokonce i v listopadu, přespávali. Podmínky to byly a stále jsou dost polní, ale nás to neuvěřitelně baví,“ líčí Karolína, která se s elánem pouští do situací, jež by přišly nepohodlné leckomu bez handicapu. 

Díky elektrickému vozíku a manželovi zvládá i zatím dost komplikovaný terén na zahradě. Zejména po dešti se potýká s blátem, kterému čelí pomocí provizorní cestičky z prken. Teď už celé její rodině naštěstí poskytuje jisté zázemí i nedokončený dům. „Moje role na stavbě je především koordinační. Hodně jsem toho nastudovala, sháním, objednávám, zařizuji. A taky vařím. Na zahrádce si k tomu pěstuji zeleninu a bylinky. Kamil toho hodně dělá svépomocí. Základem stavby je dřevo a hlína z našeho pozemku. Chtěli jsme využít především přírodní materiály,“ líčí Karolína.

Radost z budování nového domova letos ještě o několik řádů umocnil příchod nového malého člena rodiny. Dnes bezmála ročního Alexandra dostala Karolína s Kamilem před půl rokem k adopci. „Proces adopce trval dva a půl roku. Chtěli jsme dítě do dvou let věku. OSPOD vůbec neřešil, že jsem na vozíku, ale trochu problémy dělala psycholožka. Prý pokud s ním budu na rodičovské já, tak by muselo být starší šesti let. Proto i z dalších důvodů jsme se rozhodli, že s dítětem bude doma Kamil. Chodili jsme na různé kurzy a školení, do toho přišel covid. Na čekací listině jsme byli devět měsíců. Pak to najednou šlo hrozně rychle. V pondělí nám zavolali, v úterý ukázali fotku a ve čtvrtek už jsme se jeli poprvé podívat do Ústí nad Labem. Následoval týden navštěvování. Pěstounka bohužel bydlela v patře, ale byla ochotná s námi brát Sašu do Benešova. První okamžiky byly velmi hektické. Všechno jsme museli rychle zařídit, sehnat, do toho práce. Skoro jsme nespali,“ popisuje Karolína, na níž je vidět, jak šťastné období prožívá, přestože si jistě často sáhne na dno svých sil.

Další plány by se mohly zdát jasné. To by ale nebyla Karolína, aby nepřemýšlela o něčem dalším. Časem třeba i o druhém dítěti, teď má v hlavě ale spíš otázku dalšího pracovního uplatnění. „Já si dosud práci hledala vždy ve státní správě, protože mi garantuje přístupnost. Jednou bych ale ráda pracovala nezávisle, bez šéfa. Teď studuji osobní coaching a věřím, že jednou si své vysněné povolání vymyslím a zrealizuji,“ uzavírá.