Místo plánovaného studia na vysoké škole přišel ve dvaceti letech při železniční nehodě o nohu v levém koleni. Už následující rok ale nastoupil na pedagogickou fakultu a dnes je ředitelem základní školy. Kromě toho však Josef Špinar také vášnivě sportuje, a tak pro něj Konto Bariéry nyní pořádá sbírku na zakoupení speciální lyžařské protézy.

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch

Josef (55) nás vítá u vzorně opravené školy v obci Šlapanov na Vysočině. Sportovně oblečený podsaditý chlapík s kšiltovkou dozadu bezprostředně přejde k tykání a celkově tak nějak vůbec nenaplňuje zažitou představu o panu řídícím. A určitě to není jen kvůli protéze, se kterou bez problémů chodí.

Nijak mu nebrání naskočit na kolo, lyžovat nebo stěhovat skříně ve škole, když je potřeba. To poslední by si ale klidně odpustil. „Nikdy jsem nezažil, že by se mnou někde bylo kvůli mému handicapu zacházeno nějak jinak. Ani tady to není výjimka, takže nikdo nemá problém vidět, jak se prohýbám pod tíhou nábytku. Zatím to jde, ale to víte, že s přibývajícím věkem si člověk víc a víc říká, jestli to tělo ještě vydrží. Přece jen zatěžuji jednu stranu těla víc, což mohou nelibě nést záda,“ poznamenává jen tak na okraj, protože jinak opravdu nepůsobí jako člověk, který by měl tendence stěžovat si. 

Osudové uklouznutí

O tom koneckonců svědčí i jeho věcné líčení osobního příběhu. „Po gymnáziu se mi nepodařilo dostat na vysokou školu, a tak jsem se rozhodl vydělat si před druhým pokusem na brigádě. Aby to nebylo žádné troškaření, přihlásil jsem se k posunovačům u dráhy. Jednou kolem Velikonoc jsme manipulovali s vagony, ve kterých byly ropné produkty. Ty místy vytékaly, takže se mi při práci smekly nohy a já upadl pod jedoucí soupravu. Nic moc si přesně nepamatuji, jedna z náprav mi přejela nohu v koleni a ještě jsem si prorazil lebku, z toho jsem měl větší obavy. To jsem se dozvěděl až v nemocnici. Bál jsem se, jestli ten úraz hlavy nebude mít nějaké následky. Snad neměl, i když kdo ví,“ směje se v nadsázce Josef.

Už pár měsíců po úrazu se rozhodl přihlásit k dalším přijímacím zkouškám na vysokou školu v Hradci Králové, které se vydařily, takže se dostal na obor učitelství biologie a chemie pro druhý stupeň ZŠ a SŠ. Dnes učí biologii a tělocvik. „Říkal jsem si: Jaképak otálení, k čemu mi bude ležení a nějaké vzdychání? Učitelem jsem sice moc být nechtěl, protože to dělali oba rodiče, ale časem jsem se v té profesi opravdu našel. Zejména od chvíle, kdy jsem se stal ředitelem a mohl si věci dělat hodně podle svých představ,“ líčí Josef Špinar svoji profesní historii.

Vyzkoušet co nejvíce

Prvních šest let učil v Havlíčkově Brodě, kam dojížděl na kole, což bylo fyzicky dost náročné. Časem přestoupil do rodného Šlapanova, kde na ZŠ působili i jeho rodiče. Ti tou dobou zrovna odcházeli do důchodu. Už po pěti letech vyhrál výběrové řízení na funkci ředitele a mohl se pustit do nezbytných oprav i změny kurzu směřování školy. Ten se podle jeho zájmu pochopitelně zaměřil na sport. O „vlastní“ škole vypráví viditelně raději než o sobě samém. Svojí profesí zkrátka tento rozvedený otec 26letého syna studujícího tělocvik žije.

„Razím ideu, aby si žáci během povinné školní docházky vyzkoušeli co nejvíce sportů. Máme celkem přibližně 120 dětí z naší i přilehlých obcí. V basketbalu náš tým hrával dorosteneckou ligu. Věnujeme se také volejbalu a s radostí využíváme přilehlé fotbalové hřiště místního oddílu. Především na prvním stupni hrajeme florbal. Také máme raft, takže jezdíme na vodu. Organizujeme plavání. Pořádáme dvou- až třídenní cyklistické výlety, v zimě se konají lyžařské zájezdy. Nakoupili jsme čtyřicet párů lyží, aby bylo zajištěno vybavení pro každého,“ popisuje se zanícením ředitel Josef.

Jen tak pro radost

On sám se věnuje především cyklistice a lyžování. Rád ale usedne také do kánoe, zakope si nohejbal a dříve se věnoval i volejbalu. „Když se mi stal úraz, snažil jsem se ze všeho rychle oklepat. Samozřejmě mi chvíli trvalo se smířit s tím, že už si s chlapama nezahraju fotbal, ale zůstalo mi hodně dalšího. Všechno jsem vždy dělal jen z čisté radosti, nikdy mě nelákaly nějaké měřené výkony za medaile na závodech, neřku-li paralympiády. Například v lyžování, kterému se věnuji od pěti let. Právě kvůli němu bych si rád pořídil speciální protézu. Potřebuji s dětmi normálně lyžovat a jezdit s protézou v koleni není nejjednodušší. Současnou protézu, se kterou jsem jinak spokojen, si navíc musím upravovat, aby se nacpala do lyžařské boty,“ vysvětluje Josef, proč žádá o příspěvek na speciální protézu. Kdyby se jednalo o věc za pár desítek tisíc korun, klidně by si ji prý pořídil z vlastních zdrojů, jenže cena speciální pomůcky se blíží dvěma stům tisícům…

Existují dvě varianty od firmy Otto Bock. Buď vyměnitelné chodidlo, které se zacvakne přímo do vázání lyží, nebo nástavec zasazený do lyžařské boty. Protézu pro každodenní využití od této značky Josef získal ještě před revolucí v 80. letech, kdy mu Československé dráhy kupodivu dokázaly zajistit cestu přímo do sídla firmy v západním Německu. 

To, že by speciální protéza byla při lyžování vidět, není pro sportovního nadšence žádné téma. „Kdysi jsem měl tendence to před žáky skrývat, ale to už mám dávno za sebou. Dneska klidně přijdu k vodě, odhodím nohu a skočím. Nikdo se tomu nediví a neřeší to,“ uzavírá s přirozeností sobě vlastní Josef Špinar.

Podpořit Josefa můžete prostřednictvím sbírkového účtu Konta Bariéry zde: www.kontobariery.cz/Pribehy/Komu-muzete-pomoci/Sportovni-proteza-pro-Josefa