V lednu uplynulo sto let od chvíle, kdy byl poprvé v lékařské praxi použit inzulin. Lék, který jako zázrakem oživil první umírající pacienty a který jeho objevitelé dali volně k dispozici vědecké komunitě. Díky němu přestal být diabetes mellitus smrtelnou diagnózou. Při dodržování správné léčby se do současnosti proměnil s nadsázkou řečeno jen v určitý diskomfort. I proto máme tendenci podceňovat jeho přidružená rizika, a případů v populaci navíc rapidně přibývá.

Text: Radek Musílek
Foto: Jan Šilpoch

Onemocnění, kterému říkáme zkráceně cukrovka, má dva základní typy. První typ se vyznačuje tím, že slinivka přestane produkovat vlastní inzulin. Jedná se o autoimunitní reakci, kdy tělo začne samo ničit buňky. Dosud není přesně známo, proč se tak stane, dědičnost v tom hraje roli zřejmě jen částečně. Obvykle se projevuje v mládí, zejména okolo patnáctého roku života. 

V případě druhého typu tělo vlastní inzulin produkuje, má však problémy s jeho účinkem – je vůči němu rezistentní. Pomocí jsou v tomto případě léky, které zvyšují citlivost k inzulinu. Proč si ho tedy aplikují i lidé s tímto typem diabetu? Organismus má pocit, že se mu inzulinu nedostává, a produkuje ho nadbytek, čímž dochází k přetížení a poškození vlastní produkce – nakonec je tak potřeba jej také doplňovat.

Druhá forma cukrovky mnohem víc souvisí s dědičností i životním stylem. Z celkového počtu diabetiků také tvoří drtivou část, přibližně 90–93 %. Obvykle se objevuje až po 40. roku života, ale přibývá i mnohem mladších pacientů.

Zázračný lék

Cukrovku lékaři popsali zřejmě už před 3 500 lety, kdy si všimli, že lidé s touto chorobou mají nadměrně sladkou moč. Do roku 1922 byla ortelem smrti, která přišla většinou do roka od propuknutí nemoci. Převážně děti a dospívající, jejichž tělo nebylo schopné zpracovávat cukry, postupně chřadli, až v konečné fázi upadali do kómatu. Někdo tento scénář oddaloval cíleným hladověním, ovšem se stejně smutným výsledkem. Na počátku 20. století různí badatelé odhalili a popsali souvislost mezi diabetem a slinivkou. Trvalo však ještě dvacet let, než došlo k objevu a extrakci kýžené účinné látky. 

První vzorky k použití dostal bostonský lékař Elliot Proctor Joslin, který je 11. ledna 1922 podal čtrnáctiletému pacientovi Leonardu Thomsonovi. Tomu nejspíš zbývalo jen pár dní života. Lék zapůsobil jako zázrak.

V roce 1920 dostal mladý kanadský lékař Frederick Banting nápad. Směle se vypravil na torontskou univerzitu, kde požádal přednostu fyziologického ústavu Johna Macleoda o laboratoř, asistenta a deset pokusných psů. Ač byl neznámým mladíkem z maloměsta, jeho prosby uznávaná kapacita vyslyšela. K ruce získal studenta medicíny Charlese Besta, do týmu přibrali i chemika Jamese Collipa, který zdokonalil získávání a čistění extraktu ze slinivky. Tak se zrodil inzulin. 

První vzorky k použití dostal bostonský lékař Elliot Proctor Joslin, který je 11. ledna 1922 podal čtrnáctiletému pacientovi Leonardu Thomsonovi. Tomu nejspíš zbývalo jen pár dní života. První dávka kvůli obsaženým nečistotám ještě nezabrala, ale další injekce s již čistším lékem účinkovaly a zapůsobily jako zázrak. Stejně tak u dalších pacientů, kteří se probouzeli zpátky k životu. O inzulin byl rázem obrovský zájem.

Banting dostal v roce 1923 společně s Macleodem za svůj objev Nobelovu cenu. Ve svých 32 letech byl jejím nejmladším držitelem. Významné bylo rozhodnutí zveřejnit proces získání inzulinu a darovat tak tento objev celému lidstvu. Šlo o krásný případ open-source science neboli vědeckého objevu s otevřenými zdroji, který se nesnaží vytěžit bohatství. I díky tomu se objevil už v témže roce inzulin v Československu, kde se také roku 1926 začal vyrábět. 

Sonda a pero

Za uplynulých sto let dosáhla léčba diabetu obrovského pokroku, který stále pokračuje. Výrazně se zvýšil komfort každodenního fungování s touto nemocí, což potvrzuje i Petr Burda (31), u něhož se cukrovka objevila ve čtrnácti letech. „Byl jsem tehdy strašně unavený, pořád jsem měl žízeň, i když jsem za den vypil třeba čtyři litry. Doktorka mě tedy poslala na testy, které odhalily cukrovku prvního typu. Moje tělo se nacházelo ve stavu ketoacidózy, takže mě museli dávat za pomoci kapaček několik dní dohromady v nemocnici,“ vzpomíná Petr.

Od té doby si přibližně čtyřikrát denně před jídlem jednoduše aplikuje lék za pomoci „inzulinového pera“, které z vložené náplně po přiložení lehkým vpichem pod kůži vpraví potřebné množství látky. Jinak ho prý diagnóza zásadním způsobem neomezuje. „Jelikož mám ještě jiné postižení, lékaři mi nedoporučili používání inzulinové pumpy, proto používám pero. Musím sledovat hladinu cukru v mojí krvi, s čímž mi pomáhá sonda na kůži, která mi informace posílá do mobilu. To jen dokládá skvělý technický posun za těch sedmnáct let, co žiju s cukrovkou. Nemusím se tak už píchat do prstu. Sonda se vyměňuje po deseti dnech,“ pochvaluje si Petr.

Vyvrací také obecně zažitou představu, že diabetik nesmí vzít do úst nic sladkého. Racionální stravování a určitá dieta je sice nezbytnou součástí prevence před přidruženými potížemi hrozícími diabetikům, ovšem klesne-li po inzulinu hladina cukru příliš, na řadu přijde klidně i cola, aby se vše drželo v rovnováze.

Nesamozřejmá dostupnost

Při dodržení určitých zásad životosprávy lze dnes s cukrovkou žít v zásadě běžný život. Řeč je přitom o životech statisíců lidí. V České republice se to týká přibližně 860 tisíc osob, z čehož 1. typ představuje jen asi 60 tisíc případů. Očekává se, že do 15 let by mohl mít cukrovku každý pátý Čech. Tohoto čísla už nyní dosáhla Saúdská Arábie, která vede světové tabulky výskytu této nemoci. A přestože se čísla lokálně liší, celosvětově dochází k jednoznačnému nárůstu počtu nemocných. Odhadovaný počet diabetiků na planetě se blíží půl miliardě, což je pro srovnání více než celá populace Evropské unie.

V České republice se to týká přibližně 860 tisíc osob, z čehož 1. typ představuje jen asi 60 tisíc případů. Očekává se, že do 15 let by mohl mít cukrovku každý pátý Čech.

Hlavním předpokladem kvalitního života těchto lidí je dostupnost léčby, která je v České republice na vysoké úrovni. „Vše potřebné mi hradí zdravotní pojišťovna. Bez toho by to nešlo, náklady by se vyšplhaly do tisíců korun měsíčně. Jednou za tři měsíce také chodím na kontroly k lékaři,“ říká Petr Burda.

Není tomu tak všude, a to nejen v rozvojových zemích, kde by se neuspokojivý stav dal očekávat. S problémy se potýkají také diabetici ve Spojených státech amerických. Ti doplácejí na tamní systém zdravotního pojištění, který není zdaleka tak štědrý a plošný jako v tuzemsku. Navíc v USA neexistují limity pro ceny léčiv, takže inzulin za poslední dekádu zdražil na desetinásobek. Mnozí diabetici tak čelí neúnosným nákladům v řádu tisíců dolarů.

Mnozí proto jezdí za nákupem inzulinu do jeho původního rodiště – Kanady – a raději riskují nelegální převoz léčiv přes hranice. Prvotní ideu objevitele Fredericka Bantinga, že zázračný lék dává k dispozici lidstvu, se tak paradoxně jen nedaleko od jeho domoviny nedaří ani po sto letech tak úplně naplňovat.