Letošní paralympiáda se bude konat ve francouzském hlavním městě Paříži od 28. srpna do 8. září a jedná se o oficiálně sedmnácté letní paralympijské hry. Ty se od Soulu 1988 konají vždy vzápětí po hrách olympijských na stejných sportovištích. Tehdy Československo reprezentoval jediný parasportovec Josef Lachman, který v cyklistice vybojoval stříbrnou medaili. O letošní účasti českých barev i vizi našeho parasportu jsme si povídali se sportovní manažerkou Českého paralympijského výboru Janou Kulířovou.
Text: RADEK MUSÍLEK
Foto: MILAN JAROŠ
Při pohledu na historické statistiky je zjevné, že klesají počty českých paralympioniků i získaných medailí. Co se stalo?
Těch faktorů je víc. Celkově u nás ubývá aktivních sportovců. Určitou roli hrají také změny sportovních klasifikací, seskupování tříd a nové sporty, které snižují počty ostatních účastníků. Dlužno ale také dodat, že v některých ohledech nám prostě trochu ujel vlak. Ve světě nastoupil trend profesionalizace.
Naši parasportovci profesionály nejsou?
Pokud jde o přístup a předváděné výkony, tak jsou, ale v českém prostředí se zkrátka parasportem zatím nedá plně uživit. Nároky na přípravu ovšem natolik celosvětově vzrostly, že už se prakticky nedá skloubit zaměstnání s tréninkem, který přinese konkurenceschopné výsledky. Myslím, že ti nejúspěšnější z našich reprezentantů by se označili tak maximálně za poloprofesionály.
Jádro našich medailových nadějí tvoří známé ostřílené tváře, máme vůbec nějaké nováčky s první paralympijskou účastí?
Bude jich tam několik, z toho máme vážně radost. Dlouhodobě se totiž snažíme o změnu a popularizaci parasportu, celé to je pozvolné, ale i na nových tvářích je vidět, že naděje k obratu je. Podporujeme naše členy, svazy i sportovce, cílíme na mezinárodní výjezdy. Financujeme i různé kurzy a přípravy. Dokážeme poskytnout i bezúročnou půjčku, zapůjčujeme vozidla od Toyoty.
My se tu spíš pereme s celospolečenským poklesem zájmu o organizovaný sport, lidé se navíc často věnují třeba sportu neparalympijskému. Zejména pro týmové sporty máme malou členskou základnu. Aktivní jedinci přitom naopak často dělají více sportů zároveň.
V jakých sportech tedy budeme mít zastoupení a v jakých počtech?
Musím zdůraznit, že tahle čísla nejsou konečná, ale momentálně máme jedno místo v atletice, dvě v boccie, dvě v cyklistice, dvě v jezdectví, tři v lukostřelbě, sedm v plavání, pět ve stolním tenisu a jedno ve střelbě. Doufáme ještě v další, především z řad atletů.
Co rozhoduje o nominaci?
Je čistě v kompetenci konkrétních sportovních svazů, které předkládají nominaci. Sportovci plní nominační kritéria Mezinárodního paralympijského výboru (MPV), svými výkony většinou získávají kvóty na zemi, nikoliv přímo na své jméno. V takovém případě konkrétní jméno potvrzuje svaz.
A kolik lidí tvoří doprovod?
To striktně určují pravidla MPV. V rámci jednoho sportu můžeme nominovat na tři sportovce jeden doprovod, pak hrají roli další faktory. Za Český paralympijský výbor pojedeme minimálně s kolegyní, naším press attaché a paralympijským attaché, kterým bude na dobrovolnické bázi rodilý Francouz žijící už dvacet let v Čechách. Ten nám bude pomáhat s případnými jazykovými problémy, zařizováním a jednáním na místě.
Jak je podle vás Paříž připravena?
O bezbariérovost sportovišť nemáme obavy. Dvakrát jsem měla možnost navštívit paralympijskou vesnici. Jedná se o kompaktní sídliště s malinkými pokoji, což bude pro pamětníky obrovský rozdíl proti Tokiu, kde se místem nešetřilo. I tady je ale bezbariérovost plně garantována. Trochu se bojíme jen stávek a komplikací v dopravě.
Padla zmínka o novinářích, jaké bude mediální pokrytí?
O to se budou starat především veřejnoprávní Česká televize a Český rozhlas. ČT slibuje rekordní počet přenosů, dobře a intenzivně s námi spolupracují. Pošlou dva štáby, půjde pro ně o završení letošního sportovního super roku.
Co oficiální oblečení, v minulosti jsem zaznamenal drobné výtky od některých paralympioniků.
Jsme rádi, že budeme mít i letos stejný design nástupového oblečení jako olympionici. Poprvé byli k jeho tvorbě přizváni i parasportovci, úzce se na tom podílel paracyklista Patrik Jahoda. Snad bude výsledek ke všeobecné spokojenosti.
S jakými očekáváními pojede náš tým?
Dělat si nějaké plány je těžké, ale určitě by bylo hezké zopakovat alespoň těch osm medailí z minulých her. Aniž bych chtěla někoho opomenout, tak máme silné plavce, mezi nimi je určitě žhavý kandidát mladičký David Kratochvíl. Medaili jistě fanoušci očekávají od dalšího Davida v naší výpravě, lukostřelce Drahonínského. Nadějí je ale více a já věřím, že do toho všichni dají své maximum.
Paralympijské hry z českého pohledu
Vůbec první letní paralympiáda se uskutečnila roku 1960 v Římě. Z českého pohledu není bez zajímavosti, že za jejího předchůdce lze považovat Kladrubské hry, které uspořádal už v roce 1948 PhDr. Vojmír Srdečný. Byly prvními celosvětovými sportovními hrami sportovců s tělesným postižením.
Dosud nejúspěšnějším vystoupením samostatné České republiky byly letní paralympijské hry v Sydney (2000), odkud si naše sedmapadesátka parasportovců přivezla 15 zlatých, 15 stříbrných a 13 bronzových medailí (navlas stejně jako poslední československá výprava z Barcelony 1992). V Aténách roku 2004 jsme následně měli zase historicky největší počet želízek v ohni, a to 65. Přivézt se podařilo 16 zlatých, osm stříbrných a sedm bronzových cenných kovů. Naposledy z Tokia přijely dvě zlaté, tři stříbrné a tři bronzové medaile.
Pojďme však k současnosti. V Paříži se utká 4 400 sportovců s tělesným a zrakovým postižením o 549 sad medailí ve 22 sportech. Pro srovnání – na olympiádě bude přes 10 tisíc sportovců soutěžit ve 32 sportech a 329 disciplínách.
V době uzávěrky tohoto vydání ještě nelze říct definitivní čísla a všechna jména českých reprezentantů. Do začátku her ještě může dojít ke změnám. V této chvíli jde jistě o 23 parasportovců a dva spoluhráče (asistenti v boccie). Stále ještě existuje šance, že se podaří získat další místa. Minulých her v Tokiu se zúčastnilo 28 + 2 reprezentantů a je reálné, že se tohle číslo podaří překonat, čímž by se po dlouhých letech podařilo zvrátit propad počtu českých sportovců na paralympiádě. Olympioniků budeme vysílat nejspíš okolo stovky.
Vendula Dušková (26) – plavání
Pařížské hry pro ni budou třetí paralympiádou po Riu a Tokiu. Limity má splněné na 400 m volný způsob, 100 m prsa a 200 m polohový závod. Tedy stejné disciplíny jako v Japonsku. Žádnou medaili z paralympijského bazénu dosud nevylovila, ale už si vyzkoušela finálovou atmosféru. Úspěchem jsou určitě také 4. místa na mistrovství světa 2023.
Vendy má vrozenou vadu v oblasti bederní páteře způsobenou tukovým nádorem utlačujícím míchu. Většinu času tráví na vozíku, ale je schopná se na krátké vzdálenosti pohybovat pomocí francouzských berlí nebo s oporou sejít pár schodů. Ve vodě dolní končetiny v podstatě nepoužívá. Startuje ze sedu.
S plaváním začala ve dvou letech v klubu SK KONTAKT Karlovy Vary. Asi do šesti let se jí plavání vůbec nelíbilo, ale nakonec se vše zlomilo a později začala závodit. Ačkoliv stále žije ve Varech, studuje vysokou školu v Plzni, kde také většinou sama trénuje. Zároveň poměrně často vyjíždí s trenérem na společná soustředění různě po republice nebo za ním do jižních Čech. V bazénu je šestkrát až sedmkrát týdně, další tři až čtyři tréninky jsou tzv. suché.
Má vystudovaný bakalářský obor ergoterapie a v současné době studuje obor speciální pedagogika. Díky studiím a sportovním výsledkům má stipendium od vysokoškolského sportovního centra v rámci projektu UNIS. Baví ji práce s vlastním tělem a workout. Když je prostor, ráda jezdí na speciálně upraveném vozíku s inline kolečky a v zimě na běžkách. Občas se dostane na tříkolku. Zbytek volného času věnuje novému pejskovi.
Ambice před odjezdem
„Snažím se nedávat si cíle v podobě umístění. Je to především z důvodu rozdělení do klasifikačních tříd, které je někdy velmi neférové. Doufám, že vyjde alespoň jedno finále. Spokojená budu, pokud v bazénu nechám vše a bude z toho nějaký osobní rekord. Myslím, že na to z dlouhodobého hlediska natrénováno mám, jen musí vyjít finální příprava a v daný den všechno klapnout.“
Motivace
„O splněném snu se u třetí paralympiády asi mluvit nedá. Ale samozřejmě je to životní zážitek. Už jen to, že jsem se dostala potřetí na paralympijské hry, je velký úspěch.
Bohužel mi letos sezona příliš nevychází. Trápí mě zdravotní potíže, které mi brání nejen v tréninku, ale musela jsem kvůli nim vynechat i oba plánované závody světového poháru. Ani na mistrovství Evropy jsem neodjížděla připravená a z mé strany se jednalo spíše o kvalitní trénink než závody. Nejsem na tuhle situaci zvyklá, takže mě to trochu vyvádí z míry a lehce mě to znervózňuje, ale věřím, že už to bude dobré.
Očekávání se snažím nemít. Chci tam předvést to nejlepší, co budu moct. Jsem na sebe přísná a jen tak s něčím se nespokojím, ale chci odjíždět spokojená. To je můj cíl. Strašně se tam těším a doufám, že si to s celým týmem užijeme. Náš tým je teď velmi silný a zároveň jsme skvělá parta, která se neskutečně podporuje. Doufám, že si to společně užijeme a přivezeme i nějaké pěkné výsledky.“
Dál po paralympiádě
„Ergoterapii a speciální pedagogiku jsem volila z důvodu možnosti zůstat ještě chvíli u sportu. Skloubit tuto úroveň sportu s prací není úplně možné. V budoucnu bych se ráda věnovala například rané péči, poradenství v oblasti kompenzačních pomůcek nebo práci s lidmi po úrazu. Zmíněné stipendium mi kvůli věkové hranici příští rok končí a je otázkou, zda budu moci ve sportovní kariéře dále pokračovat. Z něčeho žít musím a parasport v České republice bohužel ještě není na takové úrovni, abychom mohli být profesionály a sportem se živit.“
David Drahonínský (42) – lukostřelba
Jeden z našich největších adeptů na paralympijskou medaili. S kladkovým lukem v kategorii W1 startuje na svých pátých letních hrách. Lukostřelbě se věnuje už od roku 2001. Jeho dosavadní paralympijská bilance je více než úctyhodná – v individuálních disciplínách zlato z Pekingu (2008) a Tokia (2021), stříbro z Londýna (2012) a Rio de Janeira (2016) plus stříbro z Tokia a bronz z Ria v kategorii družstev.
Jako jednotlivec i ve smíšené dvojici nastoupí také letos v Paříži. Ještě není zcela jasné, která z českých lukostřelkyň s ním bude v páru, to se ukáže až po kvalifikaci. Přestože na hry se nominoval s Terezou Brandtlovou (38), startovat může i s další reprezentantkou Šárkou Poltar Musilovou (33), s níž v minulosti získal již dvě zmíněné paralympijské medaile.
David je rovněž držitelem dvou světových rekordů. Je členem Sportovního clubu Jedličkova ústavu Praha. Vyšla o něm kniha Jsem zlatý kripl, kterou napsal společně se sportovní žurnalistkou Veronikou Mackovou. Na vozíku je coby kvadruplegik od roku 1999, kdy při náměsíčnosti vypadl z třetího patra a zranil si páteř. Žije v Čakovicích.
Považuje se za poloprofesionálního sportovce díky zkrácenému úvazku ve vysokoškolském sportovním centru a příspěvkům na přípravu. Jinak se živí jako facility manager neboli správce nemovitostí.
Ambice před odjezdem
„Lhal bych, kdybych tvrdil, že se jedu jen zúčastnit. Jedu obhájit individuální zlato, i když každá medaile i samotná účast je úspěch. Makám, těším se a trénuji. Od listopadu jsem vynechal jen jeden den kvůli operaci.“
Motivace
„Mamka tam jede na výlet a fandit mi společně se sousedy z Čakovic, kteří mi taky fandí. Tak jí i jim chci udělat radost, ostatní je asi jedno. V Paříži si hodlám všechno užít a hezký výsledek bude třešinka na dortu! Každou medaili bych ale vyměnil za to, aby skončilo to nesmyslné zlo, které se děje už dva a půl roku. Je mi hrozně líto, že se neumí lidé domluvit bez válek. Výhru bych věnoval všem padlým a pozůstalým na obou stranách. Znám tam hodně sportovců a dal bych za ně ruku do ohně, že s tím nesouhlasí, ať už jsou odkudkoliv.“
Dál po paralympiádě
„Dál se uvidí, co přinese osud a jak vydrží zdraví. Díky politice parasportu u nás a inkluzi parasportu pod ,zdravé´ svazy to zatím moc nevypadá na nějakého mého nástupce. Přál bych si, aby byl. Asi to chce čas. Současné úspěchy dělají lidé, co vyrostli v minulých dobách. ČPV vyvíjí nové aktivity, aby nalákal nové lidi a toho nástupce našel.“
O knize
„Jak se prodává, netuším. Ale mám dobré zpětné vazby a ohlasy, aby bylo pokračování. To ovšem zatím neplánuji.“
Vzkaz na závěr
„Přijeďte nám všichni fandit, je to jen třináct hodin autem, tak nasedněte a uvidíme se v Paříži! Já osobně si tam jedu zkusit zase pustit zlato žilou, jsem závislák!“
Aleš Kisý (43) – atletika
První letní paralympijské hry, na kterých Aleš startoval, se uskutečnily už před dvaceti lety v Aténách. Postupně si na nejvyšší úrovni vyzkoušel disk, oštěp a kouli. Ovšem až z těch zatím posledních v Tokiu si přivezl cenný kov v podobě bronzu za vrh koulí v kategorii F53 a výkonu 8,25 m. V Paříži bude startovat pošesté, tentokrát pouze ve své nejúspěšnější disciplíně. S tou začal v roce 2003.
Pochází z Trutnova, závodí za SK Nové město nad Metují. V roce 1999 utrpěl úraz krční páteře v oblasti C7 při skoku do vody. Kromě atletiky hraje také ligu v rugby na vozíku, ale už není v reprezentaci České republiky. Je otcem devítiletého syna, pracuje v administrativě, převážně z domova.
Ambice před odjezdem
„Donedávna jsem myslel na bednu, ale zjistil jsem, že jsou ke mně špatně zařazeni čtyři soupeři, s jejichž handicapy a výkony se nemohu měřit. Patřím mezi nejméně postižené kvadruplegiky. To bych musel překonat svůj osobní rekord o půl metru, tedy asi tak na 8,85 m. Kvůli slučování kategorií jsem neměl absolutně šanci nastoupit v oštěpu a disk pro nás vůbec nebyl vypsán.“
Motivace
„Trénuji každý den a nejedu se jen zúčastnit. Atletika mě baví.“
Dál po paralympiádě
„Fyzicky bych rád vydržel ještě čtyři roky na hry v Los Angeles, ale nerad bych tam jel jen do počtu. Nevím, jestli se udržím ve finančně podporované skupině A-reprezentace. Přece jen mi je bezmála 44 let. Po ukončení atletické kariéry bych se rád věnoval dalším sportům, třeba curlingu.“
Vzkaz na závěr
„Je smutné, že ve svém věku patřím k hlavním atletickým nadějím naší výpravy. To je špatně. Neinvestovalo se dost do nových sportovců. To se nepodaří hned tak dohnat. Lidem zároveň chybí chuť a zápal, proto máme velmi úzkou základnu. Byl bych rád, kdyby se to změnilo k lepšímu.“