Ze Zdeňkou Vlachovskou a Anetou Vidurovou z Divadla Barka o těžkých začátcích, pestrosti herectví i unikátní inkluzi smíchem.
Text: Michaela Zindelová
Foto: z archivu Ligy vozíčkářů
Kulturní zóna v Brně se měla před téměř třiceti lety původně jmenovat Bezbarka, aby v něm slyšitelně zazněly ozvy slova bariéry. Nakonec ale zvítězil pro krátkost název Divadlo Barka. Na zdejší scéně se v bezpočtu představení kombinuje unikátní způsob inkluze – mezi zdravými i handicapovanými herci i tanečníky a jejich diváky. Desítky let dokazuje Divadlo Barka sílu téhle inspirace.
V Brně – Králově Poli, nepřehlédnutelné budově Husova sboru s věží (sídlo Husitské církve československé), vystřídaly prudký nárůst a oblibu nové církve z dob první republiky sezony stagnace. Proto se vlastně zdejší velký sál budovy už dlouhé roky pronajímá: nejdřív tu pobýval operní soubor, později se v zákulisí i na scéně objevilo Divadlo Barka s odvážnou vizí běžného divadelního provozu.
Stejně jako na počátku, v první plné sezoně existence, tak i dnes bývá každý den i představení jiné. Malý sehraný tým managementu spolu s techniky pracuje souběžně na několika pozicích. V jednom jsou si podobní, všichni jsou „postiženi“ uměním a pracují tu s láskou – od paní, co se stará o fundus oblečení, přes dobrovolníky v šatně nebo u kasy, pomocné osvětlovače nebo prodej lístků. I když je třeba přiznat, že provozovat tohle neobvykle zacílené divadlo nebylo a není v současné době vůbec jednoduché.
V zákulisí jsem se sešla s ředitelkou Barky Zdeňkou Vlachovskou (dále ZV) a Anetou Vidurovou (AV), která má na starosti nejen zdejší marketing, ale působí také v Divadle Járy Pokojského. Zkrátka víceprofesní režisérka, herečka, když je potřeba, public relations na volné noze.
Pamatujete si okamžik, kdy jste tenhle prostor v Brně poprvé uviděly?
ZV: Přišla jsem sem náhodou, se svým tehdy tříletým synem. Usídlila se ve mně myšlenka, že by tady šlo provozovat bezbariérové divadlo, setkávala jsem se totiž v té době s vozíčkáři i s organizací Liga vozíčkářů. Bude to ale vydělávat? ozývalo se moje pragmatické já…
Dál jsem ale, tak trochu umanutě, nosila v hlavě bezbariérovou divadelní vizi. Prostory si tehdy ještě pronajímala Komorní opera JAMU. Po roce jednání i částečné rekonstrukci jsme pak mohli s Ligou vozíčkářů v roce 1994 odstartovat existenci Divadla Barka. Tehdy nám mimo jiné pomohlo rychlé jednání o finanční pomoci s Boženou Jirků, ředitelkou Nadace Charty 77. Divadlo s velkým jevištěm a malým zázemím se na podzim otevřelo.
AV: Dostala jsem se sem postupně díky lásce k ochotnickému divadlu. Jezdila jsem na letní tábory handicapovaných, studovala žurnalistiku, začínala v Divadle Járy Pokojského – a najednou tu byla Barka. Nabídla mi příležitost, jak všechno spojit dohromady.
ZV: V Barce šlo zpočátku o běžný klubový program, postupně se k nám dostávaly unikátní činoherní soubory, později nastoupil také integrovaný soubor Cyranovy boty, který bubnoval a tančil. Mezi prvními bylo i Divadlo Járy Pokojského, které hrálo zpočátku jen pro příznivce humoru Járy Cimrmana. Po pár letech už ale herci na kolech i bez nich nedělali divadlo jen cimrmanovské, pustili se do složité a náročné dramaturgie (Baladu pro banditu nebo Přelet nad kukaččím hnízdem). Hercům na vozíku velké jeviště Barky umožňovalo rychlý pohyb i vytvoření autentické atmosféry.
AV: Když jsme oslavovali dvacet let existence, uspořádali jsme v roce 2014 a pak už každoročně přehlídku tvorby integrovaných souborů FEST IN s tím nejlepším, co právě mají umělci v repertoáru. Důležitou součástí festivalu jsou nejen přestavení určená pro diváky v hledišti, ale i společná setkání s publikem i s ostatními soubory na jevišti. Pravidelně se festivalu účastní Divadlo Aldente, A proč ne?, Divadlo Járy Pokojského, Proty boty, Orbita, Divadélko Fortel nebo hostující soubory z Prahy Ještě chvilku a Už!, nově i dramatická dílna z Centra Kociánka.
Kdo jsou umělci, kteří na vašem jevišti vystupují?
AV: V souboru Divadla Járy Pokojského máme herce s těžším postižením, lidi po dětské mozkové obrně, s rozštěpem páteře nebo svalovou atrofií. Na scéně se pohybují za pomoci berlí, mechanického i elektrického vozíku. V Divadélku Fortel jsou slabozrací a nevidomí, u dalších tanečních souborů jde o lehké i těžší postižení tělesné, mentální i kombinované. Nepravidelně se u nás objevuje i soubor s neslyšícími umělci. Zkrátka postižení se u nás objevuje v celé plejádě diagnóz…
Co vám doba s covidem vzala a dala?
ZV: Barka je prostor a žije soubory, pokud tam jsou. Vypořádali jsme se s nutným uzavřením scény po svém: třídili jsme archiv, natáčeli video o Barce, oslovovali jsme soukromníky i firmy se žádostí o finanční pomoc. Složitá situace však vznikla především v souborech, které u nás pravidelně zkoušejí. Jde o součást jejich života, i když jen v režimu volnočasové, a tudíž během covidu zakázané aktivity. Třeba proluka práce tanečníků byla největším problémem. Sám člověk totiž může doma trénovat jen omezeně…
AV: Přineslo nám to ale také pozitivní věci – spojili jsme se se všemi soubory, abychom natočili krátký dokument o Barce, vytvořili crowdfundingovou kampaň, pomocí společné videokonference jsme naplánovali dramaturgii FEST INu, paradoxně jsme se naučili spolu víc komunikovat. Nám dvěma pak už stačilo jen toto společné snažení koordinovat – týden naplněný unikátními představeními byl rychle na světě. A navíc jsme covidovou dobu přežili díky pomoci štědrých dárců s vyrovnaným rozpočtem!
Různá postižení vyžadují při práci různý přístup…
ZV: Když je svět, jak v nadsázce říkám, „normální“, projde za sezonu scénou až osmdesát divadelních nebo tanečních souborů a škol. Pravidelně pracujících integrovaných souborů (lidé s postižením společně s těmi bez něj) je tady šest. S touto pestrostí přichází i potřeba pracovat s každým jinak. Za tu dobu už jsme se naučili, co potřebují nevidomí, jak komunikovat s neslyšícími, jak podpořit soubory s tělesně postiženými umělci. Ale také víme, jak který soubor funguje, jaký styl humoru mezi sebou umělci mají, v čem potřebují pomoct a jaké jejich přednosti bychom měli vyzdvihnout. Tuto znalost oceňují i soubory samy, cítí se tady jako doma, bezpečně, nemusí neustále něco vysvětlovat, obhajovat své specifické potřeby…
AV: Každý soubor si zkrátka žije svůj mikroživot. Poskytuje divákům jinou estetiku. Snažíme se jim proto poskytnout co největší svobodu a dát tím podmínky pro vznik hlubších, jímavějších kusů.
Jaké zkušenosti máte s tím, jak obecenstvo vnímá „jinakost“ divadelních představení?
AV: Naše aktivity se především orientují na navazování dialogu mezi skupinami lidí nejen napříč zdravotními handicapy, ale i sociálními a kulturními rozdíly. I v dopoledních hodinách podporujeme představeními pro děti inkluzivní trend. Vnímáme, že čím mladší jsou naši diváci, tím bezproblémověji berou postižení některých herců na vědomí. Skutečně zajímavé poznání – čím mladší je obecenstvo v hledišti, tím víc souzní s představením. Baví se.
Divadlo Barka – otevřený kulturní prostor Ligy vozíčkářů
Každý rok jsou v divadle plánované festivaly a přehlídky (FEST IN nebo Loutkotoč), každý měsíc se v programu prolínají představení a premiéry také integrovaných souborů. Kromě divadelních a tanečních večerů se zde konají i benefiční koncerty (jsou důležitým zdrojem dofinancování zdejšího prostoru Ligy vozíčkářů).
Více na www.divadlobarka.cz